26.09.2010

 

Pár kroků támhle
mlejna náhon nadnášel
trup Wittgensteina.
V lehkovážném tónu skeče vstupuji do oblasti, již kdysi dnes připomenutý filozof nazval jazykové hry. K účelu rozvíjející ilustrace této myšlenky jsem zvolil seznam názvů v současnosti činných železničních stanic v Čechách, Moravě i Slezsku, jak je komukoli volně přístupný na Internetu. 
Z tohoto ohledu eliminuji případnou námitku, že sledované téma je okolní skutečnosti odtažité, nebo dokonce nerealisticky nepraktické: ačkoli je to k nevíře, vlaky provozované Českými drahami přece stále ještě pořád houkávají na tratích jak sloni v snách.   

Krásná studánka.

Krásný les. Bažantnice.

Skály krásný. Jez!

 

Kaple. Blatnice.

Pod svatým Antonínkem

lípa rakvice.

 

Trnová zlatá

koruna. Holubice

čistá. Světice.

Pominu, že zápisu hned prvního haiku předchozí triády je možno rozumět třemi způsoby: od situace toho, jenž se kochá kýčem krajiny, až po dílčí historku nešťastníka vždy ovládaného zlostně dominantní manželkou.

Podstatnější pro výklad je onen proces preparace slov z jazyka do jazyka, dokonce ze standardního do slovníku vznikajícího zcela nového. Z technicistního seznamu názvů stanic jsem pro můj pokus vybíral pouze slova, která jsou jednak obsažena jako zcela všedně srozumitelně užívána v běžně denní komunikační praxi, též i jen vedena ve slovníku spisovného jazyka.

Počet takto vybraných slov činil pouhých pár desítek, tedy slovní zásobu v objemu velice primitivní k vyjádření jakýchkoli složitějších významů.

Účelovou selekcí tak vznikl výsledný thesaurus svého druhu, při sledování jehož položek pozorný pozorovatel i jinak zpozorní. Neboť se zde setkává se slovní zásobou řeči složenou zejména ze substantiv a víceméně oproštěnou od sloves, a tím s nástrojem málo činným. A tedy, podle pravidel žánrů, sotva vhodným například k básnění.

Přesto, v minulé ukázce přesně čteno, je v něm následně možné popisovat lidské okolí ve stavech dějící se svátostnosti připomínající extatické stavy mariánské až reynkovské či renčovské.

Mnich svatý Štěpán,

světec, boří les budov.

Srby, Poláky.

 

Pohled úžice.

Moravský písek. Písek.

Výheň písečná.

 

Stříbrné hory.

Kamenec. Svor. Oloví.

Stříbrná skalice.

V souvislosti s původními názvy jako instrumenty vzpomenu jistou archetypálnost, pro niž i autorské výtvory v řeči z ní vyvozené nejčastěji sdělují cosi jako barbarismus, primitivnost, pohanskost, rurální kořennost. Nelze zastřít ani jakoukoli následnou umělou pseudořečí, že jména míst vznikala hodně dávno před naší historií...

Jazykem, byť by byl nejorwelliádnější (vyvozeno za slova orwelliáda), nic prapůvodního nezapřeš.

Kteréžto povzdechnutí myslícího přivádí ke dvojímu souvisejícímu úsudku. K vzpomínce na jazyky abordžinců a nebo ještě lépe těch, co s konstituováním všech dodnes používaných jazyků a řečí v dávnosti 40 000 let před našimi časy začali. I jejich slovní zásoba se zřejmě vyvozovala z předmětnosti (jako věcné jevovosti obklopujícího světa), na co bylo lze ukázat, neboť k popisu či sdělení činností bylo domorodcům nutno dojít k intelektovým dovednostem vyšším, asociativně, například, jinším – obdobně jako čtenáři v tomto dnešním případě.

Haiku, v nichž popisuji mi okolní svět, jsou dlouhá staletí ustanoveným kánonem, syntaxí svého druhu. Jimiž se i přes nejpřísněji závaznou povinnost tříverší v nepřestupitelném počtu slabik 17 (5-7-5) zcela snadno a s lehkostí vyjadřovat lze.

Což je obzvláště nutno připomenout v souvislosti s mne zde obklopujícími časy, jímž občanskými průkazy přítomní neandrtálci naprosto nechápou, že i ona demokracie třeba (jako řeč svého druhu) není ničím jiným nežli souborem dílčích obdobně nepřestupných dogmat. A že, dokonce, bez nich autenticky není, promiňte neústrojné odbočení od básnění.

Navíc, abych si autorskou situaci ještě ztížil, stanovil jsem si ještě jedno katovské omezení: názvu, jako slova v tomto jazyku již jednou tebou použitého, je ti zapovězeno užít znovu, byť by jen i pouze podruhé.

Červená voda.

Ostrá. Česká. Višňová.

Řež. Šlapanice.

 

Heřmanova huť.

Karlovy vary. Sudkův

důl. Havlíčkův brod.

 

Česká ves. Bazén.

Černovír. Křeč dívčice.

Bahno. Hnátnice.

Kdo mému tvrzení neuvěřil prve, myšlenkově snad dospěl po předešlé ukázce. V pravidly Japonci již za středověku pevně kodifikovaném systému je možné i jazykem původně názvů železničních stanic vyjádřit cokoli: od banality jako popisu důvodů a průběhu běžné hospodské pračky, až po tristní bilanci shrnující reálné lidské výsledky procesu onoho třesku velké privatizace.

Včetně jakže(!) čtenářsky oblíbeného syžetu bulvárního článku.

Ve stejně názorném tónu podáno, nikoho snad poté nepřekvapí, že takovýto způsob básnění by mohl nabýt v běžné všední praxi i funkci čehosi jako průvodce nebo bedekru.

Vzpomenuté již České dráhy před jejich posledními tunely nabízejí víkendové slevy pro dospělé 2 a 2 dětské osoby. Představte si, jak by utužilo zdejší rodinné životy, kdy by po celý týden jejich jednotlivci básnili, jak zde byli navedeni. A o víkendu se potom podle podobného itineráře v žánru vydali, nádraží po nádraží z řádků jejich básně, na trať.

Co se mne, jako našeptávače, týče, podobnými úvahami, v rámci mé obdobně podrobné literární přípravy, se i takto chystám k jarnímu natáčení filmu: dalšího už v sérii na téma wittgensteinovské, amatérsky, neb podle zde platné oficiální dramaturgie cosi takového naprosto nejde; to se ví.

Poněvadž oni nevěří na zázraky, řečeno skácelovsky, citováním ajzboňáckého haiku, pohledu v jehož tónu, se rozloučím. Zejména opět s těmi, kteří žijí v teritoriu jiné slovníkové zásoby nežli já.

Horní háj. Černý

kříž. Heřmánky. Široká

niva Záhoří.

---