Dračí síla IX - První

Ležela jsem na psacím stole pana Petra a bezmyšlenkovitě postrkovala packou pero. Přemýšlela jsem o tom, že kdyby nám maminka dovolila čarovat, nebo nás ještě něco naučila, nemusela bych tu být sama. Určitě by jsme se ubránili.

Petr si všimnul, jak si „hraju“ a hodil mi kousek zmačkaného papírku. Když jsem nereagovala, házel mi s ním před nosem. To mě znervózňovalo, tak jsem po chvíli papírek přirazila packou k desce stolu.

„Hodná kočička, hraj si hezky s papírkem,“ pochválil mě Petr.

Zvedla jsem hlavu a usmála se na něho. Neuvědomila jsem si, že zvířata se nesmějí. Vytřeštil na mě oči a zmizel v kuchyni. Šla jsem se podívat do zrcadla. Usmála jsem se tam na sebe. Fakt to vypadalo blbě, skoro děsivě.

Pošťuchovala jsem kuličku papírku, protože to mě uklidňovalo a lépe se mi přemýšlelo.Chtěla jsem se pomstít. Zaměřila jsem se na syna podnikatele Cimmermana. Sám podnikatel je pro mne zatím nedostupný, protože má pořád okolo sebe gorily. Ale jeho syn, je hloupý, líný a dvakrát týdně chodí hrát karty do hospody. Pomáhal přinášet kanystry s benzínem na náš dům. Pořád jsem musela myslet na to, že maminka umírala dva dny na popáleniny v nemocnici. Přála bych mu, aby zjistil, jaké to je, uhořet, být v plamenech. Při té myšlence mi od konečků prstů vystřelily ohnivé jiskřičky. Už to mám! Ohnivý prášek, ten mám pod stájí v úkrytu. A umím s ním zacházet.

Našla jsem za popelnicema u Cimmermanovo kanceláře krabičku s jeho penězma, kterou jsem si tam nedávno ukryla. Pro kočku byla docela těžká, tak jsem pospíchala v počínajícím šeru k troskám našeho domu a stájím. Pan Adam naštěstí nebyl doma. Koně, kobylka Hvězda a hříbě Nemesis byly ve vzorném pořádku. Vzala jsem na sebe lidskou podobu, aby se mi lépe pracovalo. Na stůl jsem položila krabičku s penězma – budou se hodit, co kdyby pan Adam potřeboval veterináře, nebo měl nějaké jiné nepředvídatelné výdaje. Z tajného úkrytu jsem vzala lahvičku s ohnivým práškem. Hodně čarodějnic ho použilo. Ve zprávě policistů byl na to název- OBĚŤ SAMOVZNÍCENÍ. Nikdo netušil, jak se to mohlo stát, oběti hořely zevnitř.

Trpělivě jsem počkala, až ten bídák půjde z hospody. Šel. Klátivou chůzí opilce a přepočítával bankovky , vyhrané v pokeru. Stoupla jsem si mu do cesty. Zaregistroval mě, až když jsem se proměnila zpět do své podoby. Vůbec jsem se nestyděla, že jsem nahá. Je to totiž to poslední, co uvidí.

„Víš kdo jsem?“

„Ty, ty jsssi ta z toho domu, ...“

„Víš, že maminka umírala dva dny na popáleniny?“ Hledala jsem v jeho očích špetku lidskosti.

„Tto je její problém, ...“ mávnul rukou.

Přemýšlela jsem o – „on do tebe kamenem, ty do něj chlebem“ a přišla na to, že hajzl zůstane hajzlem. Nikdy nebude litovat toho, co udělal. Když ho nezabiju, zabije časem se svým tatínkem on mě. A to nedovolím.

„He hele, víš, že tě můžu to?“

„Co?“

„A pak tě stejně zabiju, ...“ opilecky se přiblble usmíval a přibližoval ke mně.

Nasypala jsem si do ruky kouzelný prášek, foukla ho na něj a zpěvavě odříkala zaklínadlo. Staré zaklínadlo čarodějnic. Chvíli se nic nedělo, pak mu začaly hořet nohy a plameny pokračovaly dál, … Proměnila jsem se zpět na kočku, takže lidé, co přibíhali z hospody kvůli jeho šílenému křiku, viděli kousek opodál sedět usmívající se kočku.