Bruno je maminka

Bylo, nebylo, půl druhé v noci. A bylo i to, že malá Emma nemohla spát. Venku padal sníh a mnoho nového sněhu už napadlo přes den. Teď, tak pozdě večer, nebo spíš tak brzy ráno, se světlo pouličních lamp odráželo od té jasně bílé plochy. Auta ji ještě nestačila zaneřádit.

V pokoji bylo všechno zřetelně vidět. Emma se převalovala z boku na bok a litovala, že neřekla tatínkovi, aby jí zatáhl žaluzie. Byla naštvaná na to, že je tak malá a nedosáhne na provázek vedoucí z okna, třeba by pak hned usnula. Nebo, možná, neměla pít před spaním tolik koly. Bylo jí těžko a tiše si krkla. Rošťácky se zazubila, ačkoli nebyl v místnosti nikdo, koho by tím zvukem pohoršila.

Znovu se převalila, tentokrát na záda. Koukala na strop, na fosforové hvězdičky líně svítící do světlé noci. Pokusila se je spočítat, ale zarazila se u dvanáctky, jak to dál pokračuje už si ne a ne vzpomenout. Vzdychla a natočila hlavu k oknu. Přestalo sněžit, ale stále foukal silný vítr. Zatřásla sebou při představě, že by teď mohla být venku. Těšila se na teplo, až zase bude moct chodit v krátkém rukávu a bez čepice. Nesnášela svou čepici, pořád jí lezla do obličeje.

Zavřela oči a doufala, že hned usne, ale nic. Prostě to nešlo.

Za chvíli začala potřebovat na záchod. Ne nijak úporně, ale přesto jí to vyhnalo z vyhřáté postele.
Otevřela dveře na chodbu a zapřemýšlela, zda si rozsvítí na cestu, či ne. Protože ale viděla dobře a nechtělo se jí mhouřit oči před agresivní zářivkou, pomalu našlapovala v té i tak světlé tmě. Došla až k záchodu. Otevřela dveře, posadila se na studené prkénko a koukala ven z otevřených dveří. Znovu se nenápadně usmála při představě, jak jí rodiče přes den kárají, že je nezavírá. Ale jí to takhle baví víc, tak co?
Čurala a koukala na chodbu, na věšák s kabáty, na nehezky srovnané boty a na tátův pracovní kufřík.
„Kde je Bruno?“ zeptala se po chvíli sama sebe. Jejich zlatý retrívr jí nepřišel naproti. Je to divné, vždycky s ní chodí v noci na záchod, jakoby snad nikdy nespal. Maminka říkala, že mladí pejsci moc nespí, že mají ještě hodně energie. A navíc, že Bruno hodně papá a kdo papá tak moc jako on, má i hodně síly. Tak kde je?

Zavřela dveře záchodu a pokusila se si opláchnout ruce vodou. Moc to nešlo, protože je na ní umyvadlo ještě dost vysoko, a tak pokrčila rameny a šla do kuchyně. Musela se podívat, copak je s Brunem.

Otevřela dveře a rozhlédla se po potemnělé místnosti. Okna byla ale zahalena závěsy a tak nebylo pořádně na nic vidět. Natáhla se tedy po vypínači. Párkrát poskočila, ale nakonec se jí povedlo rozsvítit. Utíkala k Brunovu pelíšku za stolem.
Bruno nehnutě ležel a když přiběhla, jen tím směrem pootočil hlavou. Zdálo se jí, jako by kňučel a tak Emma neváhala a utíkala k rodičům do ložnice. Po paměti vyběhla schody a vtrhla dovnitř.

„Tati, tati, Brunovi něco je! Leží tam a nic nedělá a nešel se mnou ani na záchod a asi kňučí nebo co, tati, tati, vstávej prosím tě! Běž se tam podívat… Prósím!“
Tatínek, nevěda co se děje, ochotně vstal a šel se ujistit, co se s jejich ročním pejskem stalo. Emma ho za ruku dotáhla až ke kuchyni, ale zůstala stát mezi dveřmi. Bála se, co tatínek zjistí. Napadaly jí hrozné myšlenky, třeba že má Bruno infarkt, jako měl před půl rokem dědeček. To by pak mohl umřít.

„No je tohle možný?“ slyšela tatínka.
„Co je tatí? Co je? Co je s ním?“ naléhala, ale dál se podívat nešla.
„Emmo, došla bys, prosím tě, pro maminku?“ zeptal se. A protože v jeho hlasu neslyšela, že by se stalo něco hrozného, neodporovala a hned pro ni utíkala. Po schodech nahoru, do ložnice, do postele. „Mami, mami, vstávej! Brunovi něco je a taťka chce, abys přišla dolů!“

I maminku odvlekla za ruku do kuchyně a tentokrát se šla podívat i ona sama.

„No je tohle možný?!“ vykřikla i maminka. Emma nechápala, co s tím pořád všichni mají, ale zanedlouho pochopila. A to když spatřila Bruna, jak olizuje malé, trochu krvavé a tak nějak zvláštně „oslizlé“ štěně. Ema vypískla nadšením.
„Vypadá to, maminko, že je Bruno slečna. Nebo spíš paní. Maminka,“ prohlásil tatínek a pohladil pejska po hebké srsti.
„Ale jak… jak to?“ lapala maminka po dechu.
„Dlouhá srst,“ prohlásil tatínek a Emma nechápala proč. „Je ale pravda, že mi přišlo zvláštní, proč nezvedá nohu,“ usmál se.
„Takže to břicho neměl z granulí?“ nedalo Emmě se nakonec nezeptat.
„Asi ne,“ pohladila ji maminka po vlasech a už se hrnula ke šťastné novopečené rodičce.

Druhý den, hned v neděli, se na Bruna a štěňátko přijela podívat paní veterinářka. Prohlásila, že už zažila, když majitelé zjistili až na veterinární prohlídce, že jejich pejsek není on, ale ona a že se to u hodně chlupatých pejsků a ne moc pozorných pánů může stát. Nato se tatínek začervenal a maminka taky, ale ne moc, protože zrovna chystala Brunovi večeři a tak na to neměla čas.

„Ale nic si z toho nedělejte, ono se to může stát každýmu. Když čekala jen jedno štěně, nemusela ani moc přibrat. Prostě jen, jako kdyby se hodně najedla.“
Emma se na maminku zašklebila, protože si vzpomněla, jak jí zrovna před pár dny říkala, že dnes vypadal Bruno nějak „najedeně“. Maminka se taky ušklíbla a koukla i na tatínka, který jakoby stále nevěřil svým očím.
„Dám vám nějaké vitamíny pro kojící feny, dobře?“ zeptala se ještě paní doktorka, ale na odpověď ani nečekala a už je lovila v brašně. „Aby štěňátko i maminka zůstali zdraví.“

„A mami?“ zeptala se ještě Emma. „Budu moct říct ve škole, že má Bruno štěňátko?“ Tentokrát se zasmáli všichni, i paní veterinářka.
„To víš, že budeš,“ odpověděla. „Jen nevím, jestli ti to někdo uvěří!“