O mých zvířecích kamarádech (23)

     Pamatuji jak mě od nejranějšího dětství provázely životem knížky se zvířaty. Nejprve to byly dětské pohádkové knížky, ve kterých figurovala zvířátka. O něco později, když jsme měli na základní škole prvním rokem přírodopis, okouzlila mě učebnice natolik, že jsem ji jedním hltem přečetla ještě před zahájením školního roku. Dá se říct, že mi přírodopis šel asi nejlépe, tak nějak sám od sebe. Když se pak na konci školního roku učebnice odevzdávaly, vyřazovaly se, protože pro další rok byly zakoupené nové. Požádala jsem, jestli bych si tu svoji nemohla nechat. Paní učitelka mi tenkrát vyhověla a já měla velkou radost. Přestože šlo o starý „salát“, pečlivě jsem si knížku poslepovala a dodnes ji mám na památku schovanou v knihovničce, mezi ostatními přírodovědnými knížkami a různými zvířecími atlasy a knížkami o přírodě,  které tvoří převážnou většinu náplně mojí knihovny.

     Před pár dny jsem si domů koupila živě rostlé tulipány, mininarcisky a hyacintu. Ačkoli je polovina února, přináší to už jakousi předzvěst jara. Neustále mě to nutí, si ke květinkám přičichávat. Kouzelná vůně má doslova čarovnou moc. Nabíjí mě neuvěřitelně pozitivní energií. Můžu to všem jen doporučit. Po dlouhé zimě bývají lidí vyčerpaní a tohle zabírá. Až kytičky odkvetou, buďto se můžou z jara vysadit ven do záhonku. Nebo se nechají vyndané cibulky zaschnout a v chladnu a temnu je můžeme uložit, abychom si je doma opět koncem zimy zasadily doma za okno do květináčků.

     Nyní bych vám ráda povyprávěla příběh kočky Ťapky.  Začalo to takhle. Před pár lety jsme byli s rodinou na zahradě, kterou máme v zahrádkářské kolonii nedaleko domu. V záhonku jsem viděla kočičí stopy a netrvalo dlouho, když jsem uviděla mihnout se opodál mourovaté kotě. Bylo napůl zdivočelé a nenechalo se chytit. Bylo mi divné, kde se tam vzalo. Kotě jsme pak vídali, nebo spíš zahlédli častěji a častěji. Na volání ale nereagovalo. Sypala jsem mu granule, které občas zmizely, ale nevěděla jsem, jestli je našlo kotě, nebo jestli je nezbaštili ježci nebo kuny. Pak jsme odjeli na dovolenou. Když jsme se vrátili, dozvěděli jsme se na zahradě od souseda, že se kotě už přeci jen trochu ochočilo. Začalo k němu chodit na mléko a rohlík. Kotě pravděpodobně porodila toulavá kočka, která později přišla o život. Soused si malou kočičku ochočil a začal jí říkat Ťapka. Měla totiž bílé tlapičky a bílou náprsenku, takže jí jméno sedlo jako ulité. Bylo léto a tak kotě v zahrádkách přebývalo jakštakš v pohodě. Pomalu ale nastával podzim. Ptali jsme se souseda, jestli si kotě nevezme domů. Oni už ale měli kočku a tak říkal, že ji bude krmit na zahradě. Mě to ale dělalo starosti. Nástup podzimu a pak příchod kruté zimy, přinášel kruté vyhlídky. Kočička nebyla ještě zdaleka dospělá.

   Jednoho podzimního dne jsme šli s manželem pro něco na zahradu. Když jsme po cestě míjeli jednu chatičku, zaslechla jsem úpěnlivé mňoukání a jakési tlumené rány. Rozhlíželi jsme se, ale vše utichlo. Když jsme šli po chvíli nazpátek, ozývaly se ty samé zvuky. Šli jsme k chatce odkud zvuky vycházely. Za vraty garáže byl slyšet neuvěřitelný kočičí nářek a rány, jak kočka skákala na vrata. Nebylo tam žádné okénko, aby se dalo nahlédnout dovnitř. Uviděli jsme opodál našeho souseda. Šli jsme se ho zeptat, jestli je tam Ťapka. Ten nám ale odvětil, že už ji týden neviděl!!  Úplně mě zamrazilo. Týden??!!! Bylo mi jasné, že je za vraty právě Ťapka. Svíralo se mi srdce při pomyšlení, že je tam ve tmě celý dlouhý týden bez potravy a hlavně bez vody! Co teď, blesklo mi hlavou… Začali jsme pátrat po tom, kde jsou majitelé zmíněné chatičky. Zjištění bylo ovšem zdrcující. Byli na dovolené v zahraničí. Ťapka jim zřejmě před odjezdem nepozorovaně proklouzla do garáže a ti ji tam pak nevědomky zamkli.  ˇ

   Šlo o čas, kočka už byla bez tekutin příliš dlouho, šlo jí už o život. Nedalo se čekat, až se majitelé vrátí. Sháněla jsem na ně telefon, abych se s nimi mohla spojit a domluvit. Mezitím jsme ale museli jednat. Manžel musel vypáčit zámek, abychom mohli kočičku zachránit. Později jsem vše majitelům do telefonu vysvětlila, ihned jsem přinesli nový zámek a vše opět uzamkli. Soused hned nalil Ťapce mléko a rohlík a ta chuděrka neuvěřitelně hltala. A jelikož si jí soused domů vzít nemohl, rozhodla jsem se okamžitě. Ťapku jsme si odnesli domů my. Měla jsem obavy z poškození ledvin v důsledku dlouhodobého žíznění. Proto jsme s Ťapkou zajeli k veterináři. Nález byl naštěstí jen malý a jelikož byla mladá, byl předpoklad, že ledviny opět nastartují naplno.

   Doma jsme měli kocourka Džimiho. To je ten bázlivý kocourek o kterém jsem už psala. Měla jsem strach, jak budou na sebe reagovat. Proto jsem je první dny měla odděleně a po chvilkách jsem je seznamovala. Nakonec vše dopadlo nad mé očekávání, spřátelili se velmi rychle.  Ťapka má ale naprosto opačnou povahu než Džimi. Džimi je klidný, rozvážný, drží se zpět. Naopak Ťapina je taková ďáblice, jak jí občas říkám. Nezapře v sobě ten kousek divočiny – život, kterým předtím žila. Ráda se pere, blbne a má ráda navrch i nad Džimim.

   Ťapka je výbornou myšařkou. Jednou jsme se chtěla přezout do bot, které nosím na dvůr. Z boty na mě vyskočila myška. Ťapka, která číhala opodál po ní hned vystartovala. Bylo mi jasné, že je to její práce. Ťapka si ráda s myšima zdlouhavě hraje. To nemám ráda a tak myšky pouštím ven do přírody. Ťapku pak odměním pamlskem. Džimi, ten myši nejí. Když nějakou uloví, nechá ji zakousnutou  položenou na zemi.

   … Co se ale jednou nestalo! Loni v létě přišla Ťapka k vážnému úrazu. Vždy v podvečer svolávám kočky domů na jídlo. Vždy spolehlivě přiběhnou. Jednoho večera ale Ťapka nepřišla. Nemohla jsem usnout a stále jsem ji chodila volat. Kočka ale nikde. Ráno ji opět volám a zase nic. Až před polednem se doplazila poraněná domů. Naříkala v bolestech a krvácela z boku. Při ohledání bylo hned zřejmé, že jde o střelné poranění. Neváhala jsem, manžel byl v práci a tak jsem požádala otce aby nás zavezl honem na veterinu. V autě jsem musela Ťapku držet a utěšovat.  Veterinář nás přijal přednostně, protože to bylo vážné. Střela byla zarytá přímo u páteře, naštěstí nezasáhla míchu, to by kočka ochrnula. Veterinář řekl, že ji musel někdo střelit zblízka a zezadu. Střela se zaryla svalem a udělala tak hlubokou ránu – jela podél páteře. Ťapku čekal nepříjemný zákrok, ale nakonec vše dobře dopadlo. Doma pak ještě dostávala čtrnáct dní antibiotika kvůli infekci a léky tišící bolest. Nechápu, opravdu nechápu jak může tohle někdo udělat.  V našem městečku to bohužel není ojedinělý případ. Kočky se tu ztrácí a nebo vrací domů poraněné dost často. Budu jmenovat jen případy z poslední doby z nejbližšího okolí. Například sousedům někdo rozpáral kočce celé břicho. Veterinář poznal, že šlo o řezné poranění, byl to čistý řez. Zachránil ji za pět minut dvanáct, jak se říká. Kdyby si břicho roztrhla třeba o ostnatý drát, způsobilo by to trhlinu – skobu… Jindy zase přišla kočka s rozseknutým krkem, zřejmě motykou. Také její hojení bylo bolestivé. A tak bych mohla jmenovat další a další případy. Až se mi z toho dělá na nic. Myslím, že některým lidem, titul „člověk“ opravdu nepřísluší! ..Taky vzpomínám, jak lidé zapálili rozlehlý palouk za domem. Náš kocourek Pufík (černobílý kocour), tam byl zrovna na rajzu. Přilítnul tenkrát domů celý ohořelý a léčili jsme popáleniny! A to nemluvím o tom, kolik zvířat tam muselo uhořet úplně!!!  Jindy sousedům uhynula kočka na prostranství, které lidé postříkali jedovatými látkami, aby zde nic nerostlo. Nedomysleli ovšem, že zde žije i několik druhů chráněných i nechráněných živočichů, splašky jedů stékají do přilehlého potoka s rybami a žábami a jsou zde i u domů studny s pitnou vodou…

     Lidé, kteří nerozumí nebo nechtějí rozumět zvířatům se domnívají, že ani oni nám nerozumí. Je tomu často ale právě naopak. Právě zvířata rozumí lidem možná víc než někteří lidé jim. Zvířata se můžou například sama naučit i otevírat si klikou dveře, sama používat lidský záchod (můžeme je v některých případech naučit i spláchnout), sami se naučí si pustit vodu atd. atd…. Domnívám, se, že mnohému by jsme se i my měli přiučit od zvířat, prospělo by nám to………..

   Kdo žije nějaký čas ve společnosti zvířat, naučí se důkladněji vnímat mimiku – hru těla. Podvědomě zčásti vnímáme základní znaky lidí. Někdo z nich čte více, jiný méně. Tuto přirozenou schopnost jsme v průběhu evoluce ztratili. Zvířata používají gesta častěji než zvukové dorozumívací prostředky. Lidi se u druhých často soustředí na oči. Ty ukáží hodně, ale na druhou stranu se jimi už naučili maskovat (přihrávat). Je třeba si všímat i nepatrných pohybů celého těla.  Já například víc než z očí vyčtu ze rtů. Tím nemám na mysli slova, která mohou být lživá a úsměv nemusí být vždy upřímný. Lze se ale naučit ze rtů vyčíst náladu a postoj člověka. Jen z nepatrných formulačních změn a podvědomých posunků rtů se vyčte mnohé.