Úvodník od autora Adrianne

„Mami, tati, já budu spisovatelka!“

„Já budu spisovatelka,“ oznámila jsem rodičům jako malá svůj sen. Máma se usmála, táta se chytil za hlavu. Vždyť umřu hlady! Psaní mě neuživí. Hlavně, aby mě to přešlo, naštěstí mám ještě dost času pochytit rozum. Hrdě jsem zavzdorovala. Já se uživím. Budu přece slavná! Navíc jsem absolutně nechápala, co je na tom špatného. Vždyť babička taky psala knížky, teta je spisovatelka a sestřenice taky vydává jednu knížku za druhou. A neumírají hlady (v případě babičky v minulém čase).
Dnes už tátovi dávám víc za pravdu. Můj tehdejší dětský mozek totiž vypustil fakt, že babiččin manžel byl lékař, tetin primátor a sestřenice zastává funkci proděkanky fakulty Komenského univerzity. Nebýt těchto skutečností, asi by opravdu hlady umřely. Aby psaní vynášelo, musí člověk napsat něco, co lidi chtějí. Co si rádi přečtou, když přijdou večer uštvaní z práce domů. Co je nebude přetěžovat a, nedej Bože, co je nebude nutit přemýšlet. Ideálně něco z prostého života, trochu okořeněné, protože ten „obyčejný život“ je občas až moc nudný. Žádné vysoké ideály a myšlenky. A pokud možno, hodně milostných románků, které budou obhajovat naši morálku (Když o tom čteme, tak je to asi v pořádku, ne?), vulgarit a hlavně sexu. Pokud toto všechno „narveme“ do „příběhu“, který bude čtivý, máme skoro vyhráno. A možná nám naše námaha i něco málo vynese.
Ne. Děkuji. Takovou spisovatelkou být nechci.
Když však trochu důkladněji projdete knihkupectví nebo knihovnu, zjistíte, že v nich nenajdete pouze „jednoduché“ knihy. Dostanete-li se skrz hradbu harlekýnek a levných sci-fi románů v akci, či žádaných putovních souborů, dost často objevíte nepříliš velké množství knih, z nichž každá může být Knihou s velkým K. Často bývají nenápadné a zpravidla o ně nebývá velký zájem. Ale když nahlédnete dovnitř, zjistíte, že každá obsahuje příběh, který nebyl psán za účelem zisku. Jsou to knihy, kterými chce autor něco říci. Ne kvůli sobě, ale kvůli jiným. Aby se lidi poučili, poznali a věděli.
Dnes po deseti letech jsem trochu změnila názor. Už nechci být spisovatelkou, ale to podstatné mi zůstalo. Za prvé - Knížku bych jednou ráda napsala. Ale aby byla „o Něčem“, musím nejdřív přečíst plno Knížek a projít si životem. Něco vědět, něco znát a něco chtít říct ostatním. Na to je v mých 16 letech ještě hodně brzo. Za druhé – I když mi můj sen o Knížce nevyjde, napíšu pohádky pro svoje děti. Tak jako je psal můj táta pro nás.