Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sevečer Totemu v Malostranské besedě
Autor
aleš-novák
S naším divadelním souborem (Divadlo Za vodou Čenkov) jsme se účastnili komponovaného večera Totemu. Akce se odehrávala ve čtvrtek 17.2. 2011 od sedmi večer v klubové atmosféře Trickbaru v Malostranské besedě. Nebudu komentovat celý večírek, protože jsem nesledoval průběh od začátku. Připravili jsme si jen divadelní věci tak, aby kulisy nepřekážely autorům vystupujícím před námi a zároveň aby přestávka mezi autorským čtením a divadlem nebyla moc dlouhá (už tak začínalo divadlo až po deváté večer…) a pak jsme šli do hospody.
Pozastavil bych se tedy jen u těch autorů, které jsem viděl, jak prezentují svá díla.
Prvním (ve skutečnosti předposledním z celého programu) byl Radek Lehkoživ. Už jeho postava je výrazná, i když působí trochu nemotorně, vystupování má až mile plíhalovské. Ročník 1975, pracuje jako sociální kurátor. Musím se přiznat, že i když jsem se s jeho tvorbou nikdy předtím nesetkal přesto mi je poměrně blízký. Drží se ve svých básních skoro až s cynickou důsledností při zemi. Zejména jeho báseň o umělci, který nebozezem vytváří sochu, mi ještě cestou domů zněla v uších „zdřevas Maria…“ je přesně můj šálek čaje. Zřejmě si některou jeho knížku pořídím a přečtu podrobněji.
Druhým (a podle programu posledním) autorem byl Luk Malér. Totemáci ho asi budou znát, já ho viděl a slyšel poprvé. Malér je naprosto jiný než Lehkoživ. Při produkci nesedí na židli ale stojí (mimochodem: příště by stálo za to autory u stolečku na podiu trochu víc nasvítit). Své opusy Luk pouští zároveň na plátno jako power-pointové prezentace podkresklené výraznou hudbou. Rozhodně koncept, který zaujme a upoutá pozornost. Obsahově mě Lukovy básně trochu minuly, ale to není jeho chyba. Spíš mi ale vadila jiná věc: když už si Luk dal tu práci a ke své recitaci použil ještě „titulkování pro neslyšící“ – jakkoli jsou promítané fotografie s postupně přibývajícími texty zajímavé – proč si stejnou práci nedal i s tím, aby se své básně naučil nazpaměť? Nebo to byl záměr, aby udržel bdělost diváků? Aby mohli sledovat, jestli autor říká své texty tak, jak jsou napsané na plátně? Vždyť mohl Luk své texty klidně číst, nikdo by mu to neměl za zlé. Ale když se díval po každém druhém řádku za sebe na plátno jako na nápovědu, působilo to trochu rušivě.
Po přestávce následovalo představení Bedřich Hrozný, které nijak hodnotit nebudu, protože jsem byl jeho přímou součástí, i když jen za zvukařským pultem. Protože obvykle jezdíme spíš po venkovských štacích, nevěděli jsme, jak bude náročným literárním publikem přijat náš "hospodský" humor, ale vzhledem k tomu, že sál šuměl i při velmi jemných náznacích, diváci snad nebyli zklamáni.