Nemocní lidé

Máte nějaký problém?

Potřebujete poradit v naléhavých životních situacích?

Jste na pokraji zhroucení a nevíte, co s tím?

Přijďte k nám a my Vám poradíme!



Nechal jsem se zlákat touto reklamou a vstoupil do kanceláře. Za stolem seděl tlustý, asi čtyřicetiletý muž, který vypadal jako člověk, kterému se od pohledu nedá věřit. Ale co mi zbývalo.

"Posaďte se prosím, Dáte si kávu?" přivítal mne zdvořile.

"Víte, já bych nejraději hned začal", podotkl jsem. Muž se usmál, opět velice zdvořile.

"No dobře, začněme tedy. Jmenuji se Paul Watson a vy jste pravděpodobně pan Carlsson, nemýlím - li se.

Byl mi velice nepříjemný. Páchl, jeho kůže byla divně zažloutlá a jeho oči nevyjadřovaly přílišnou ochotu.

"Asi víte, proč jsem přišel. Já... mám velký problém a už nevím jak ho řešit. Jsem dlužník státu."

Podíval se na mně jako na zjevení.

"Nemám prostě na všechny ty platby. Ne, že bych nevydělával dost, jsem počítačový programátor, ale..." Vyschlo mi v ústech.

"Vy mi prostě chcete říct, že po vás chce stát moc? Že si nemůžete dovolit věci, které jste dříve mohl? Pane Carlssone, je velice jednoduché svádět svojí platební neschopnost na stát! Je mnoho lidí, kteří jsou na tom dobře, neřkuli výborně! Jste jeden z mála... "

To si nemyslím, Můj soused je v podobném průšvihu. Polovina lidí, které znám, je na tom skoro stejně jako já. Soused Leonard však u tohohle Watsona už byl. Jakmile mu řekl, že je na tom stejně špatně jako lidé v jeho čtvrti, nepochodil. U Watsona v kanceláři se ohřál sotva deset minut a šel ven.

"Asi máte pravdu, že mnoho lidí je na tom lépe, ale chápejte, je to jen přechodné. U mně je to jen přechodné. Utekl mi v práci jeden obchod a firma mi nezaplatila tolik, na kolik jsem byl zvyklý. Je to pouze přechodné. Proto vás žádám o pomoc."

Watson chvíli hledal na stole nějaký papír. Podíval se do něj.

"Pane Carlssone, říkáte, že je to u vás pouze přechodně. Ale mně připadá pět měsíců vaší platebni neschopnosti příliš. Pokud jste opravdu odborníkem ve své branži, chápejte, to přeci není možné, abyste byl tak dlouho... Pět měsíců je pět měsíců. Když jste byl za státním úředníkem, pomohl vám nějak?"

"Nepomohl. Podporu jsem nedostal vzhledem k mému nadprůměrnému platu za poslední dva roky."

"A to jste si nic nespořil?"

Spořil až moc, Veškeré platby za jídlo, nájem, vodu, vzduch a další však stát v poslední době tak zvedl, že je to hrůza. Moje velké úspory se za těch pět měsíců rozplynuly jako pára.

"Spořil, ale nestačilo to. Je toho na placení teď tolik, že jakékoliv úspory jsou malé."

V poslední době se zvedlo vše nejméně o sto dvacet procent. Nejvíce podražil vzduch, parkování... Televize v našem bytě nebyla, její provoz byl moc drahý. Prodal jsem auto. Zahradu jsem pronajal jedné velice bohaté rodině. Včera přišel účet za chození venku společně s varováním, že jestli nezaplatíme, odeberou nám dítě. Že prý nemáme na jeho provoz, že mít dítě je pro rodinu, která je na pokraji bankrotu, nevýhodné. Že se to nevyplatí! Kdo tady sakra rozhoduje o tom, jestli chci mít potomka u sebe nebo ne?! Jestli si ho můžu dovolit?!

Vypadalo to, že mi Watson nepomůže. Nemělo smysl si před ním vylévat srdce, to už udělali mnozí přede mnou a nepochodili. Soused Leonard u tohoto "pana Naděje" byl už tolikrát, že mu na počet návštěv nestačí ani porsty na obou rukou. Je to marné.

"Pane Carlssone, zkuste si o situaci ještě promluvit s manželkou a dítětem, které jak vidím, ještě máte, a snad potom, až na tom budete opravdu špatně, snad potom přijďte. Nevěřím, že jste na tom opravdu tak špatně, jak mi tu říkáte a jak jste napsal v dopise. Nevěřím, že člověk jako vy si nedokáže poradit se situací, jako je tahle. Je to pouze a pouze vaše chyba, že jste na tom tak, jak na tom jste. A já říkám, ještě to není tak špatné. Víte, někdo nemá kde bydlet, ale vy byt ještě máte, někdo nemá rodinu, to však také máte, ne? Možná nemáte už naprosto nic, což ještě není váš případ, ale stíle ještě máte své orgány, které můžete prodat.

Já vám řeknu, kdo je na tom opravdu špatně. Mám tu případ pana Sayera. Ten člověk už nemá naprosto nic. Ten člověk leží v nemocnici na intenzivní péči, kde ho udržují naživu pomocí přístrojů protože chce žít. Prodává své orgány, aby mohl dýchat, a aby mohl mít náhradní srdce a aby mohl vidět. Ten člověk má na splacení asi sto dolarů na pojištění, a nemá na to. Co s tím? To VY na tom jste ještě dobře, pane Carlssone, pamatujte na to. Rád jsem se s vámi setkal. Nashledanou."



Lidé jako Sayer však umírají. Nikdo jim nepomůže, protože se to nevyplatí. Tak komu tedy pan Watson pomáhá? Komu pomohl státní úředník, který nedá nikomu nic, protože je na tom dotyčný ještě relativně dobře? Kdo pomůže panu Sayerovi a dalším, kteří jsou nevinně v tom, v čem jsem teď já?

Návštěva u pana Watsona skončila, a tím skončil i můj optimismus ohledně splacení dluhu. Nikdo mi nepomůže, budu muset prodat syna.

Bude se mít líp.

Možná.

Dnes večer za mnou přišel Leonard. Přišel se rozloučit. Smutně si sedl na zem v obývacím pokoji a mně to přineslo další vrásky do obličeje.

"Lenny, ještě to není tak hrozné," snažil jsem se ho uklidnit.

"Že to není hrozné? Ty blázne, já končím! Carle, já už nemám na zaplacení skoro ničeho! Já jsem na tom skoro stejně jako Sayer, jak jsi říkal. Jdu do nemocnice na odebrání ledviny a ty mi říkáš, že to ještě není tak hrozné? Za dva týdny na tom budeš stejně jako já. Stačí jedno jediné zaváhání v práci, jednou jedinkrát se ti něco nepovede, a už jsi pro tuhle společnost nevýhodný. Už se nevyplatíš. Podle dnešních zákonů na tebe společnost doplácí a ty jí to okamžitě splať, nebo zemři. Už tak je pro tuhle společnost hrozná představa, že za tebe hradí náklady na pohřeb. Chápeš?

Hrozné je na tom, že lidí ubývá. Že je čím dál tím víc lidí bez práce, a to je dnes to samé jako bez života. Podle dnešních pravidel jsou lidé bez práce už mrtví nebo pomalu umírají.

Tak jsem se přišel rozloučit. Už mne asi neuvidíte. To je konec."

Zhroutil se na podlahu a dal se do pláče. Mně nebylo o nic líp. Manželka odmítla prodat syna, chce s ním zůstat, a jedinou možností, jak to udělat, je se se mnou rozvést a vdát se za bohatého. Nebudu jí jí v tom bránit, ale při pohledu na Leonarda, který to prožil už dříve, je mi hrozně. Jsi na stejné cestě, napovídalo mi podvědomí.

"Opravdu se nedá nic dělat? Uteč, snaž se najít práci..."

"Carle, copak ty jsi práci sehnal? A na útěk už nemám náladu. Já prostě končím."

Já, manželka a syn jsme se s Lennym rozloučili. Odešel do nemocnice. Druhý den odešla manželka. A s ní můj syn.

Dostal jsem se na dno. Prodal jsem dům, zaplatil účet za chození - jak hrozný nesmysl platit za vlastní chůzi - zaplatil jsem prostě všechno na měsíc dopředu. Noc jsem strávil pod mostem. Další den jsem se vydal navštívít Lennyho.

Napadla mne hrozná souvislost mezi nemocnicí a smrtí. Dnes vlastně slouží nemocnice také k záchraně lidí, ale ne těch nemocných, nýbrž těch ostatních. Připadalo mi zvláštní, že nemocný člověk je pro společnost hrozba. Nemocný člověk v tom pravém slova smyslu, tedy člověk, který nemá možnost platit svoje účty, který žije na úkor společnosti. A nemocnice ti nepomůže, ta tě zahubí. Jak jsem slyšel na ulici, tak říkám : Nemocnice pro tebe udělá NE MOC, spíše NIC.

Navštívil jsem tedy Leonarda. Podle sestřičky byl tak "nemocný" že, mu museli odoperovat i i pravou plíci a játra. Ležel na nemocničním lůžku, zbídačený, v ruce držel účet za elektřinu, a bezradně se díval do stropu.

"Carle, uteč, dokud můžeš. Prostě se seber a jdi. Mně už nepomůže ani sám ďábel a Bůh už vůbec ne. Já jsem prostě skončil. UTEČ!"

"Ale Lenny, kdo za to může? Kdo to schválil, že je svět takový, jaký je? Kdo si to takhle vymyslel? To se přeci nemělo stát, to nikdo nechtěl, nikdo s tím nesouhlasil!"

" Vláda s tím souhlasila. Vláda, schválená parlamentem, který jsme si sami zvolili, Carle. Ale tam se to někde skříplo. Tohle nemohli vymyslet lidi, to musel vymyslet někdo jiný..."

Do očí se mu nahrnuly slzy.

"Proč jsi sem vůbec chodil? Jsi na tom podobně jako já, tak něco dělej. Uteč, protože ti nic jiného nezbývá! Seber si svých pár švestek a táhni. Já umřu a pokud ty neutečeš, tak umřeš taky."

Odešel jsem. Lenny Leonard, podle novin, které jsem četl lidem přes rameno, prý dobrovolně odevzdal i druhou plíci a srdce... Podle jiných informací, které v novinách nevycházejí, mu přišel omylem úředníků účet za chození a tak ho museli odpojit. Zemřel ve třiceti pěti letech. A to se dožil vysokého věku oproti jiným.

Mně bude za pár dní třicet. Snad se jich dožiju, ale nevěřím, že se dožiju tak požehnaného věku jako Lenny. Jednou mně najdou. Úředníci, vojáci, policie, ti všichni melou jako boží mlýny, pomalu, ale jistě.

Vzpomněl jsem si na jeden seriál, který před lety běžel v televizi. Akta X se jmenoval. Nebyl moc dobrý, ale byl pochmurný. Nikdy jsem ho moc nesledoval, ale na jednu věc si vzpomínám naprosto přesně. Na jednu větu, která mi utkvěla v paměti : NIKDY NIKOMU NEVĚŘTE!

Nevěřte nikomu, neboť každý ve vás vidí jen prostředek, jak vydělat.

Nevím, jak se svět dá změnit k lepšímu. Nevím, jestli to ještě jde. Ani nevím, kdo nás má na svědomí.

Ale já dál nemůžu. Já končím.
 

Sbohem...