SEZNÁMENÍ

     Dovolte, abych se vám tak trošku představila. Není to tak, že bych si najednou řekla, sednu si a budu psát. Prostě proto, že mě to zrovna napadlo… Už od dětství mě cosi ke psaní táhlo. Pamatuji, že asi v devíti letech mě to přepadlo poprvé. Nejdřív jsem si zařídila pracovnu. Na dvoře jsme měli jeden malý prázdný chlívek, ve kterém už delší dobu nepobýval žádný z našich zvířecích osazenců.  Začala jsem si tam dělat jakousi tajnou místnůstku. V té době jsem neměla doma dětský pokojíček, proto jsem si vypomohla takto. Ve sklepě jsem našla ve velké konvi, které bývala původně na mléko, vyhašené vápno. Sehnat štětku na bílení nebyl problém. Táta s dědou jich měli ve sklepě na poličce hned několik. Vybrala jsem si tu nejpoužívanější, pro jistotu, abych nedostala vyhubováno, že jsem zničila novou. V kýbli jsem si rozmíchala klacíkem trochu vápna a z novin jsem si udělala „večerníkovskou“ čepici, tak jak jsem to vídala u taťky a dědy, když doma malovali. S chutí jsem se dala do práce. Samozřejmě jsem měla víc vápna na sobě, než na zdech. Ale i tak jsem byla na sebe patřičně hrdá. Maminka se zhrozila, co se mi to stalo a musela všechny věci hodit do pračky. Druhý den jsem byla mile překvapená. Zdi uschly a přeci jen víc zbělely. Kocoury na nich jsem velkoryse přehlížela. A nyní začal čas, místnůstku si nějak vybavit. Stačilo mi pár hlavních věcí. Stůl a židle. Jako stůl jsem použila dřevěnou bedýnku. Byla větší, dříve se takové používaly na zeleninu. Na nový stolek jsem si dala starý, již vyhozený, šátek po babičce – jako ubrus. Ze špalku jsem měla židličku. Myšlenka napsat svou vlastní knížku mě doslova pronásledovala. Byl už podzim a celkem brzy se stmívalo. Doma jsem vždy umluvila rodiče, že si ještě budu hrát na dvorku a domluvili jsme se, že když mě mamka zavolá z okna, hned přiběhnu domů. Naši se sice divili, co budu po tmě dělat na dvorku, ale já jen říkala že je to tajemství.

     Ve dne jsem na knížce nepracovala. Na dvorku byl ruch, plno našich zvířat a taky rodiče a babička s dědou tam chodili. A já to chtěla mít v tajnosti a nechtěla jsem být nijak rušena. Proto jsem využívala klidu tmy. Ostatně přes den jsem si ráda hrála právě s našimi zvířaty a pomáhala se o ně ráda starat. Ve volném čase jsem pak chodila ven s kamarádkama a s kamarády. Měli jsme takovou partu, ve které mě zvolili svojí velitelkou. Užívali jsme si v té době hodně legrace a zajímavých příhod. Pamatuji, že jsem se snažila vymýšlet užitečné programy. Ochraňovali jsme přírodu, pomáhali starým lidem atd. atd. Vymýšleli jsme různé hry…. Škoda, že jsou dnešní děti o dost podobných zážitků ochuzeny, díky počítačové době. Počítač mám ráda, je to velký pomocník, ale dětem bere fantazii, cit a přímou komunikaci a to ani nemluvím o pohybu.

     Ale vraťme se k mojí první knížce. V mojí klubovničce nebyla elektřina. Vzala jsem si tam proto svíčku, kterou jsem si na „stolku“ svítila. Byla to svíčka v podobě růžového tulipánového květu, v plechovém stojánku a hrozně se mi líbila. Nevím už proč, ale chtěla jsem podtrhnout dramatičnost mojí knížky tím, že bych jí psala husím brkem a rudou krví. Krev jsem samozřejmě neměla, ale husích brků bylo na dvoře dostatek. Vybrala jsem si jeden pěkně velký, odřízla špičku a nasadila do něj červenou náplň do propisovačky – a bylo to. Už jen zbývalo vyrobit si samotnou knížku. Použila jsem vrstvu A5-kových papírů, které jsem na jedné straně sešila štupovačkou ozdobným stehem. Nechtěla jsem použít sériový sešit, nebo blok, takhle jsem z toho měla větší radost.

     Nastal čas samotného psaní. Když jsem byla malá, říkala jsem, že až vyrostu, bude ze mě detektiv. Proto měla být moje knížka příručkou pro začínající detektivy.  Název byl výstižný „Kniha pro detektivy“. Vždy jsem si ráda kreslila a proto jsem i texty doplňovala obrázky.  Těšilo mě, když si moje kamarádky knížku s chutí četly. Před dospělými jsem ji ale utajovala, styděla jsem se. Přeci jen mi ale samotné bylo ve chlívku po tmě smutno. Proto jsem si tam s sebou začala brát svoji ochočenou králičí samici, které jsem říkala Zuzina. Byla to černá králice. Hopkala tam kolem mě, ale nějak mě nerušila. Bylo už celkem chladno a já si říkala, aby tam od studené podlahy nenastydla. Proto jsem jí vždy oblékla zapínací pruhované triko, které jsem přinesla z domova od jedné velké pany.

Postupem času, přibyly další díly. Na základce jsem pak umluvila kamarádku a začaly jsme vlastnoručně psát a přes kopírák množit  jakési noviny. V té době nebyla možnost něco takového dělat oficiálně. Nazvaly jsme je Felgen. Psalo se tam o dění v našem městečku. Upozorňovalo se tam, na různé nedostatky. Také jsme tam zařadily inzerci. Po spolužácích jsem se vyptávala, kdo co prodá a nebo naopak shání. Po čase se inspirovali tři kluci z jiné třídy a začali s něčím podobným. Pak jsme si svá čísla vzájemně vyměňovali…  Od mala jsem si také zkoušela vymýšlet různé rýmovačky. Jednou jsem nakreslila knížku ve formě komiksu o partě tří kamarádek a jejich příhod. Později jsem vyzkoušela menší detektivní příběh. Vše mám doma uschováno na památku.

Když jsme u toho psaní, také si vzpomínám jak jsem v dětství vymyslela  tajné písmo. Bylo obrázkové a naučila jsem ho jen členy naší party. Jsou to prima vzpomínky…

Právě s příchodem počítače je možnost navštěvovat různé servery, kde se sejdou lidé se podobnými koníčky a zájmy a to je moc fajn.

     Tak to jsem shrnula, co se týče psaní. Jinak vám povyprávím něco o mých nedostatcích. Například mého záporného vztahu k plavání.U moře jsem byla jen jednou a to v NDR u Baltu s našima, když mi byly asi čtyři roky. Pamatuju, že jsme s mámou spaly v autě (měli jsme modrého Moskviče) a táta spal v malém stanu (tzv. "áčku“). Vzpomínám si na to dobře, byli tam s námi známí. Ti měli asi patnáctiletého syna. Ten se potopil a vylovil mi mušli. Jinak jsem si na pobřeží nasbírala spoustu drobných mušliček, které mám dodnes schované. Bála jsem se vln a růžových medůz, které štípaly. Nějaké děti si udělaly z písku "bazének" a měly tam jednu medůzu. Chodila jsem se  na ni dávat. Naši mě vždy varovali, ať se od medůzy nehnu, abych se na přeplněné pláži neztratila. A jakoby to přivolali. Měli jsme stan sice jen pár krůčků, ale zahleděla jsem se do mušliček, které jsem sbírala a najednou jsem neviděla rodiče ani stan. Rozeběhla jsem se nesprávným směrem a v mžiku jsem se ztratila v davu lidí. Po chvíli jsem se dala do pláče. Nějaká paní se mě ptala (asi německy) a já jí nerozuměla. Za chvilku mě vyplašení rodiče našli a já byla hrozně šťastná...  Mám hrozně ráda podmořský svět, z TV dokumentů. Já se přiznám, že jsem neplavec, vody se bojím. Za mých let, se jezdilo se školou v sedmé třídě a plavání. Já byla ve skupině mezi neplavci. Hned první den jsem měla šok. Měli jsme hrozně zlou instruktorku Já měla strach a ona řekla, že nejlepší bude, když do toho pudu natvrdo. Hodila mě do vody. Já byla dost malá a stačila jsem tam tak, že mi jen když jsem stála  na špičkách koukal nos. Nalokala jsem se vody, vyškrábala jsem se ven. Ona mě hned chytila a hodila tam beze slova znovu. Nalokala jsem se zase a nemohla jsem vylézt. Ona na mě křičela. Když jsem vylezla už jsem měla takovou paniku a ona tam na mě řvala, ať se vrátím do vody. Brečela jsem a utíkala jsem před ní. Ona mě honila. Já doběhla k radiátoru, kterého jsem se křečovitě držela a plakala jsem s tím, že už do vody nejdu. Bylo mi špatně... Ona na mě pořád jen řvala a nadávala mi. Nehla už ale se mnou. Ostatní děti to sledovaly. Někteří s vyděšením, jiní s menším pobavením. A už mě tam nikdo nedostal. Sice to bylo povinné, ale strach byl tak mocný, že jsem tam přestala jezdit. Následovali výslechy učitelů. Pak pochopili. Když pak jely sedmičky na plavání, já musela chodit do šesté třídy na jejich vyučování. Dívali se tam na mě tak trošku skrz prsty, ale to se muselo vydržet. Můj strach z vody se ještě prohloubil a já se už plavat nenaučila. Moje maminka i babičky taky neplavaly, možná jsem to podědila……