Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHoumlesák
Autor
brackenridge
„Dej mu tam pár těch Honey Dipů,“ píchl Mo ukazováčkem do řádky okoralých buchet v zásobníku, „ten borec už zase zaclání u popelnic a já nechci riskovat, že by ho tam dneska zmerčila kontrola.“
Selma si upravila síťku na vlasy a umyla ruce (Mo by ji jinak seřval). Houmlesáka už znala: chudák smradlavý chodil k zadnímu vchodu Tim Hortons pravidelně. Ve špinavých džínách, zapopelené bundě a s rozcuchaným plnovousem (neklamným znakem bezdomovců); smál se na ní kolozubým úsměvem, ukláněl se a vychlastaně vykřikoval God bless you. Naplnila krabici po okraj cukrovinkami (tajně přidala i úplně čerstvý borůvkový mufin). Houmlesákovi se roztáhla ústa od ucha k uchu.
„Máš tam i jeden čerstvej mufin,“ pošeptala mu Selma.
„God bless you, darling...“
Ukláněl se tak svižně, že se hlavou praštil o kov odpadkového kontejneru a krabici s buchtami rozsypal. Selma mu pomohla pečivo sesbírat a znovu poskládat do papírové přepravky. Pak už spěchala do tepla kavárny. U srdce jí hřálo vědomí, že mohla tomu chudákovi trochu pomoci a také se už těšila na peníze, které si dnes po práci přivydělá u stálého zákazníka.
Karl se dobelhal k supermarketu CO-OP. Obezřetně se rozhlédl po parkovišti. Vzduch byl čistý. Rychlým krokem zamířil k popelnicím a s hlasitým thud se zbavil plné krabice. Rozepnul ledvinku a automaticky nastartoval bílý Land Rover. Rozhlédl se ještě jednou. Přecejenom nechtěl vzbuzovat podezření. Obezřetně nastoupil do auta a rozvalil se na kožené sedačce. Zaplavila jej euforie. Další herecká etuda se povedla! Snažil se v hlavě spočítat, kolikrát takhle somroval, šestkrát, sedmkrát... A VŽDYCKY mu dali! A NIKDY nepoznali, že by si je mohl i s tou podřadnou kavárnou koupit jedním dobře mířeným zastrčením očipované VISY do platebního terminálu. Usmál se. Jak by podivné úlety asi vysvětloval obchodním partnerům? Jak? Tohle bylo ale na celém podniku to nejvíc vzrušující. Jen netušil, že se na houmlesáckých výpravách stane závislý. Poslední dobou mu adrenalin rozšiřoval zorničky jen při pomyšlení na samolepící bradku. Přestože nebyl žádný psycholog, Karl si tento úkaz dokázal celkem obstojně vysvětlit: Jeho život byl nudný. Všechno, co chtěl dokázat, dokázal. Ostatně s podporou peněz rodičů nebylo nijak obtížné vystudovat prestižní univerzitu, převzít otcovu firmu, oženit se s pěstěnou krásoku Karen, zplodit tři potomky a narvat je do soukromých škol. Karl měl všechno a přesto nebyl šťastný. O penězích se nemluví, peníze se mají, učil ho otec. A tak je Karl měl. Koupil si za ně vilu na dvanácti hektarech s výhledem na hory a na jezero, ranč v Coloradu a kondominium v Arizoně (ceny realit v hospodářské krizi padaly strmou křivkou prudce dolů a zadlužení amíci se zbabovali domů za babku). Neštěstí jednoho štěstím druhého, vzpomněl si Karl na další otcovo pitomé pořekadlo. A soucit? Dobro? Spravedlnost? Tedy, ne že by Karl byl nějaký altruista, ale (drze si nalhával) člověk se občas musí přesvědčit o tom, že základní morální hodnoty ve světě stále existují. Jaksi mimo jeho dolarové kruhy.
Když zahýbal na okresku, zavolal Karen a oznámil jí, že k večeři by si teda dal jenom kuřecí prsa a salát.
„Ale necpi do toho zase brokolici nebo se pobliju.“
„To řekni Rosalitě. Já dnes nevařím. Bolí mě hlava. A udělal se mi nákupní mozol.Potřebuju se odreagovat někde na pláži. Nebo v Paříži.“
Karl se zatetelil. Kdyby tak věděla...
Objel na kraji silnice zaparkovaný vůz (řidič uvnitř snad masturboval, no to snad není možné!) a sám odbočil na štěrkovou polňačku. Rychlým pohybem strhl bradku a obnažil se do podvlékaček. Špinavé hadry nacpal do odpadkového pytle a uschoval pod sedadlo. Čistý oblek odpočíval na poutku zadního sedadla, spolu s kravatou a proužkovanou košilí Hermes. Během několika minut se Karl zcivilizoval do pracovní podoby Carla Crawforda, ředitele úspěšné mezinárodní firmy (prarodiče z otcovy strany se jako východoevropětí přistěhovalci za své polské jméno Biedula styděli a krátce po dosažení americké hroudy změnili příjmení na velkoryse jim znějící Crawford).
Elektronicky otevřel závoru s výstražným nápisem: PRIVATE RESIDENCE. DO NOT ENTER. Svatyně bohatství na něj dýchla matným leskem kouřových oken.
Mo musel na chvíli zaskočit za Selmu u pultu (z rodinných důvodů odešla o půl hodiny dříve). Zákazníky obsluhoval velice nerad: na svoji pozici manažera byl až dojemně hrdý.
Rány na zadní dveře kavárny jeho rozhořčení ještě znásobily. Čekal kontrolu z Hygienické komise a nehodlal přijít o licenci kvůli nějakému smradlavému houmlesákovi. Konečně, dnes už přece jeden dobrý skutek vykonal a všeho okoralého pečiva se zbavil. Pootevřel dveře a změřil si špinavého houmlesáka:
„Co chceš?“
„Nebyly by nějaký starší buchty?“
„Nebyly. Dneska jsme je už všechny dali jednomu takovýmu tady...Karlovi. Tak vysmahni. Čekám kontrolu.“
„Sorry... Tak třeba jindy.“
Bert se zklamaně zachumlal do odřené bundy. Další kavárna byla daleko, až na rohu sedmnácté, a dnes mrzlo. Bolely ho nohy. Měl hlad. Také chlast by přišel vhod, ale kde na něj vzít a nekrást? Levé varle by vyměnil za nedokouřeného vajgla. Na čórku byl už příliš unavený. Hlas v hlavě na něj opět začal křičet. Bert mu potřeboval nějak důrazně naznačit, že teď zrovna na ty jeho satany a démony nemá náladu.
„Shut up, Motherfucker, shut the fuck up!“ skřehotal, klopýtaje nehostinnou avenue.