Diagnostic-Code: X-Postfix; Mailbox is disabled because of inactive user

Takhle se dneska vyhazuje minulost, do elektronickýho koše. Takhle vzniká veškerá literatura k počtení pro e-mailové roboty; všechno, co budou mít po zbytek existence ke čtení. Možná, že jednoho dne, až odstaví internety pro nějakého nástupce a z drátů vyteče poslední bit, možná tuhle nádrž proříznou a všechny e-maily dřívějších milenců dřívějším milenkám se vyvalí na zem,
do louže plný tápání ve tmě a snaze spojit se po letech s někým, kdo vám utekl mezi prsty.
Pamatuji si to dobře, byla to nějaká demonstrace na letné, kde jsme se naposledy drželi za ruku. Zapomněl jsem si tehdy cigaretové papírky a brzy jsem odcházel. Netušil jsem, že tě už neuvidím. Nepamatuju si už tvůj obličej, jenom jakousi šmouhu, jak mizí v taktrochuanarchistickém zástupu, když se snažím promotat z letné, načichlý mariuhanou, kterou už jsem tehdy neměl v lásce.
Pamatuji si, jak jsme se procházeli prahou a vídali přátele mé tehdejší přítelkyně. Pamatuji si to hluboké tajemství, které mě tehdy mělo zachránit od náběhu normálního života. Pamatuji si to jedno jediné odpoledne, které jsi strávila v mojí posteli.
Je zvláštní, jak tyhle šmouhy ve vzpomínkách působí mile. Jakoby se s časem opravdu odpařilo všechno až na ty nejčistší pocity, jakési destilované vzpomínky.

Nestihl jsem tě poznat. Nenaštval jsem tě, nerozlítil a nijak jsem ti neublížil. Nikému z vás.

Pamatuji si, jak jsem tě tehdy v kuřácké pauze ve vnitrobloku prastarých budov pozval na popracovní pivo, a jak jsme na něj nikdy nedošli, jak jsme se toulali celou prahou a nakonec se rozhodli ukrýt se u mě.

Pamatuji si, jak se oblíkáš, když odcházíš. A pamatuji si, co si oblíkáš.

Pamatuji si, jak si na tebe jednou za čas vzpomenu, jako nejzvláštější děvče, co jsem znal tak krátce a tak hluboce.
Vzpomínky jsou s časem konkrétnější a intenzivnější, ale ty jsi pořád jenom šmouha. Milá šmouha.