TATÍNKOVI...

     Před dvěma lety přišla k nám domů na pozvání mé matky jedna slečna, byla o dva roky starší než já, byla ošklivá a nabízela máti nějakou kosmetiku. Můj otec, který se v té době právě zdržoval ve stejných místech našeho domu, slintal. (Připomínal mi čtyřměsíční nadržené štěně hopsající na plyšové hračce.) Byl nechutný. Ta slečna během hodinové návštěvy byla donucena (mým otcem) vypít šest šálků vynikající italské kávy… takové, jakou umí uvařit jen můj otec. (Když opouštěla náš dům měla neuvěřitelný třes v rukou a její oči vypadaly jak oči mého křečíka bengálského. Myslím, že nám pozvracela i trávník.) A pak že nesmíte litovat své rodiče. Nebo také jednou, když otcova sekretářka (sekretářka, kterou mému otci obstarala “vlastnoručně” má máti) poslala na adresu našeho domu pohlednici z Austrálie. (Z placené dovolené.) Otec pohled nechal ležet na kuchyňském baru tři dny. (Asi proto, že se jedná o nejnavštěvovanější místo v našem domě.) (Stálo na ní: Srdečný pozdrav Vám s tou největčí úctou zasílá Vaše nejvěrnější slečna sekretářka Andrejka. PS: Ty růžové šanony v druhé polici jsou POUZE na faktury s MODRÝM PROUŽKEM… ale to vy určitě víte, hih:-) Ta pohlednice byla černá. V horním pravém rohu stálo jen: Sydney v noci. Tu Andrejku jsem nikdy neviděla, ale věřím, že můj otec ano. A to vždy a pouze oblečenou. Nicméně, když si má matka troufla se nad ledabyle pohozenou čumkartou nepozastavit, tak jí otec vložil do vytríny v obýváku mezi rodinná fota. (To asi za trest.) Ani tam si nikdo nevšiml. Nevím, jestli z toho měl depresi. (Ale mám takový pocit, že ano. Můj otec netušil, že Andrejka je mimojiné zaměstnankyní mé matky.)

     Můj otec je vášnivý tenisový hráč a rád by se jednou stal golfovou hvězdou. Myslím, že tuší, že už je pozdě. Před dvěma lety dostal zlatou klubovou kartu (tzv. doživotní) na druhé největší hřiště v tomhle státě. Celé město ví už dva roky, že můj otec má zlatou klubovou kartu do tamního golfového klubu. (A celé město ví, že hřiště, natož klub ještě neexistuje. Ale nevím, jestli si toho můj otec všiml.) Když minulé pondělí otec obržel pozvánku na memeche (od ostatních polických krys – bez portfeje, samozřejmě… jen s modrou vlaštovkou na kšiltu čepicí Made in Vietnam.) k příležitosti otevření prvního odpaliště, zazářil. (Měl neuvěřitelné hvězdičky radosti v očích.) Asi tak na pět minut. Pak půl hodiny seděl v našem obývacím pokoji s velice šíleným výrazem v obličeji. Po dvou hodinách se s ještě šílenější vzezřením sebral a odjel kamsi. Vrátil se za dvacet minut s igelitkou plnou módních magazínů pro pány. (Myslím, že vím, co ho trápilo.) Celý týden nakupoval. (Co, to netuším.) Včera na svou golfovou premiéru odjížděl oblečen v šusťákové soupravě Adidas, s potítky na čele i na zápěstích a s ledvinkou na zadku. Myslím, že nic nepochopil. (Přesto – nebo právě proto - vypadal šťasně.)

     Můj otec žije v zajetí permanentního děsu. (Že něco nestihne.) Netrápí ho prostata, kouřící dcera, zahejbající manželka, politické volby ani neustále prázdná lednička. Mého otce trápí, že nikdy nečůral na sněhu. (Nikdy si ještě na čůrání v přírodě nenašel čas.) Když jsem dnes ráno vešla do jeho mahagonové pracovny (a zrovna tam nebyl…- není tam nikdy) a posadila se před obrovský nástěnný plánovací kancelář podniku mého otce, zaujalo mě jedno datum. Jeden den. 11. Listopadu - v kolonce stálo (červenou barvou, to znamená ve správě tohoto podniku – VELICE URGENTNÍ) ”Dneska je tvůj velký den. Běž ven a vyčůrej se!!” (Doufám, že nikdo další kromě sekretářky do jeho pracovny nikdy nechodí.) Přeju mu jako svému suspektivnímu otci, aby jedenáctého sněžilo. (Vím, že nebude.)

     Jak málo stačí k dětské radosti. Miluju svého otce. (Asi bych i měla.) Miluju svého otce víc než sůl. (Když spí, když mlčí, když je doma – sám, když je pryč – ale ne se mnou…)

     Zbožňuju ho natolik, že jsem mu vybrala velice drahý domov důchodců. (Se společnými pokoji, záchody i psychologickou poradnou.) Je velice daleko (až na Moravě) a je velice přísně střežený. (Můj otec se bojí psů.)

     Dávám mu deset let (a budu doufat, že nezatouží po kandidatuře na prezidentské křeslo nebo že neprodá svou osmatřicítku). Chci, abych mohla cítit úctu (nikdo mi nikdy pořádně nevysvětlil o co se jedná, nicméně zní to velice dobře) k muži, který se 24. prosince před dvaceti lety opil tak, že si zapomněl nasadit kondom a chci, aby mi byl tenhle chlap vzácný. (Navěky.)

     Děsím se, že jednou narazím na někoho, kdo se bude nebezpečně podobat mému otci. (Vím, že se to stává. Muži prahnou po ”mladších matkách” a ženy vyhledávají muže s charakterovými vlastnostmi jejich otců. Je to smutné.)

Vím, že se nesmím vdát. (Anebo se vdát po vzoru mé matky… za jméno, za jmění.) Vím, že nesmím mít děti. (Děsí mě představa byť jen obdobné výchovné taktiky mých rodičů.) Z toho plyne, že můj otec se nikdy nestane dědečkem. (Vše, co dělám nechutně zavání loajalitou k mé rodině. Zvláštní.)

     Děsí mě představa, že otec jednou zmizí. (Přestanou existovat jeho milenky, jeho názory, jeho strachy, jeho pach i jeho infantilní smích…) Že se nebudu mít komu divit, s kým se hádat. Miluju ho, protože tady je. (i když takovej, jakej je) Bojím se, že to bude nudný… jednou. Že to bude docela smutný.