cesta do nitra milenčiny duše

Stipek z mozaiky, jez by byla odpovedi na zbytecnou otazku smyslu naseho konani na tomto svete

zachyť pocity své a celý svět spatříš
v lupě těla lehkého
jak éter zmámeného opiem žití a černota mraků
předzvěstí deštivých zítřků
prolétne
kolem jako zlý sen zpocený
v ranních vzpomínkách utopený
tělesná touha cyklickým obrazem trpké
minulosti film se zasekl po staletí šťastných tragédií
bolestného vzrušení monstrum
bezhlavých orgasmů trhá bavlnu
nočních košilí mocná písni
jednooké moci navzdory vyslaná
do mrtvých končin budoucnosti jež nikdy
nenastane
propadni v prázdnotu svého Potěmkinova vesmíru a zahlť se
vlastní nicotou
nikdy ti nepředám svědectví jen usnu
v propasti tvého klínu
bezedné naděje živelně nenasytné
zhynu
měkkou rozkoší tvého sálání
zlomeným hlasem zasténají
zatracení a utopení
mlčící svědci počátku světa
pískem zahlcení otroci věčného sucha
první kapka dráždivé vlhkosti stéká
horkým hvězdám po zlatých chloupcích
jsem
rukojmím touhy
bez horizontu nudy modrého kýče
čítankového léta
opony cynického akvarelu
jak falešné zdají se
odstíny na plátně tvé kůže
čistší nenamíchám ani štětcem své
snové ideje a tvá krása
ve vlažném zajde popelu
jenž průrvou věčnosti rozprášen
v studený průvan
samoty propadá

---