Hledání

Hledání

                „Kolikpak ti vlastně je, krásko?“

                Měla v očích obrovský potenciál. A nejen v nich. Pableskující flitry v struktuře nazlátlých stínů mrkajících víček se ve vteřinách odrážely na jejích černočerných duhovkách jako jiskřičky odskakující z právě zapálené vatry. Na okamžik vzplanuly a hnedle zase pohasínaly, aby je v další směně nahradily nové. Ten pohled hřál i pálil zároveň. Nemohl se od nich odtrhnout, tak mocně jej přitahovaly.

                „Dvacet tři,“ opáčila krasavice.

                „Nádherný věk. Už si ani nepamatuju, kdy mi bylo naposledy tolik,“ zasmál se. „Jak se vůbec jmenuješ?“

                „Melisa.“

                „Melisa?“ Zopakoval překvapeně. „To není zrovna typické české jméno. Je to vůbec v kalendáři?“

                 Zmateně zamrkala, na chvilku se jí zrak rozkmital, jakoby netušila, jak odpovědět. „No, já nevím, jestli je to v kalendáři, ale svátek slavím osmého dubna.“

                „Fascinující,“ dodal. „Řekl bych, že nebudeš zrovna zdejší. Odkudpak jsi, krásko, mohu-li se zeptat?“

                „Z Ukrajiny,“ vyhrkla ze sebe okamžitě a její tajuplné oči opět nabyly oné prvotní neústupnosti a hypnotické přitažlivosti. Zcela ho ovládala. Jako smaragdová krajta, která sleduje svou kořist před posledním mocným ovinutím šupinatého těla, se fantasticky kroutila, aniž by z něj spouštěla zrak. Byla si sama sebou tak jistá? Byla to skutečně její přirozenost? Vůbec netušil, pravdou však bylo, že se mu to nehorázně líbilo. Aspoň na chviličku se strhnout hrou zlatavých stínů, spojených černou linkou v koutcích spojivek, a nechat se spoutat slovy plných slovanských rtů.

                „Ale přízvuk máš naprosto precizní. Vůbec bych neřekl, žes z východu. Odkud? Kyjev? Charkov?“ Vyzvídal. Jiná města na Ukrajině stejně neznal.

                „Ne, ne, z Šeršni.“

                „Neznám,“ přiznal se bez okolků.

                „Žiju tady už jedenáct let,“ vysvětlovala tmavooká Ukrajinka.

                „Tak to už se nedivím, že mluvíš tak krásně po našem,“ pokusil se jí zalichotit. Nereagovala. Žádná známka tělesné reakce, jen oči jí divoce planuly v potemnělém osvětlení. Bylo na ní něco půvabně tajemného, co ho lákalo, přitahovalo, ba přímo nutilo poznat jí blíž a poodhrnout roušku tajů mladé dívky.

                „Meňa zovut Jan. A kak tebja zovut, děvuška? Otkuda ty?“ Pokusil se zapůsobit elementární znalostí ruštiny. Příliš nepochodil.

                „Melisa iz Šeršni,“ odvětila a po té briskně pronesla s neopakovatelnou samozřejmostí několik rozvitých ruských vět, kterým, ač se sebevíc snažil, vůbec neporozuměl. Klidně mu mohla vyprávět o včerejším nákupu másla a rohlíků nebo o současné meteorologické situaci na Krymu, přesto z jejích slov nepochytil nic, co by mu přiblížilo, o čem mluvila. Skoro se až zastyděl, že na téma, u nějž si nebyl příliš jistý v kramflících, vůbec začal.

                „Aj, tak teď jsem docela nepochytil, co jsi mi říkala. Raději pokračujme v češtině, pokud ti to nebude vadit,“ snažil se stát opět pánem situace. Zbytečně, neboť z pohledu pozorovatele muselo být od prvního okamžiku jasné, kdo je lovený a kdo kořist.

                „Studuješ? Nebo co tak jinak děláš?“ Zkoušel dál rozvíjet dialog.

                „Jsem v prváku mezinárodních vztahů.“

                Usmál se. „Jak jinak, že,“ narážel na její podvojný původ. „Zajímavý obor.“

                Cítil se v její přítomnosti výjimečně skvěle. I když mu pomalu začaly docházet otázky, neměl strach, že by jen pouhé mlčení bylo ztrátou času, že by ho to snad nudilo. Stačilo se mu na ni dívat, prohlížet si jí, nechat se jí zcela uchvátit a pomalu utápět v temných hlubinách nevyzpytatelných panenek. Stačilo by slůvko a snesl by jí modré z nebe. Dovedl si představit, že by tuto dívku mohl milovat. Bezmezně, věrně, věčně.

                „Ty se mnou nechceš spát?“ Rozčísla chvilku přemýšlivého ticha hlasem sladkým jako špička z cukrkandlu krasavice.

                Rty se mu roztáhly v úsměv. Rubem ukazováčku ji pohladil po načervenalém líčku tak, až jí odhrnul loknu havraních vlasů z tváře a skryl ji za dokonalé ucho dívky. Hodil si ruce za hlavu, položil se spokojeně na záda, dívaje se do vlastních očí v zrcadlovém stropu.

                „Ne,“ ledově klidně zmínil, jako by to říkal jen tak mezi řečí, a dál se usmíval.

                Kráska z Ukrajiny krapet znervózněla. Takovou odpověď nejspíš nečekala. Možná se jí ji dostalo v životě prvně.

Stále dokážu vykouzlit rozpaky na tvářích dívek, potěšilo ho v duchu. Role se prohodily, naprosto převzal iniciativu. Nechtěl ji trápit příliš dlouho, ale tvářila se tak kouzelně, když neměla situaci pevně v rukou. Zapálil si cigaretu a nonšalantně dodal: „Něco mi povídej. Jsem strašně unavený.“ Pokoušel se navodit příjemnou atmosféru.

                „Ale o čem?“

                „To je jedno. Třeba něco rusky. Chci naslouchat tvému hlasu. Je velmi uklidňující.“

                Černovlasá krasava zmateně mlčela. Sen mužského pokolení nevěděl, co odpovědět, a nervózně si hrál s vlasy.

                „Melisa, že?“ Vyfoukl obláček cigaretového dýmu a natočil k ní po chvilce nicneříkání hlavu. „Tak mi třeba řekni, Meliso, jak se jmenuješ ve skutečnosti? Jaké je tvoje pravé jméno?“

                „Emma,“ zazářilo jí z úst, která konečně dokázala vyčarovat ten opravdový úsměv bez známek jakékoliv nahranosti. Tajemné kouzlo bylo to tam, dominantní femme fatale se změnila na přirozenou studentku diplomacie, kterou by člověk dnes a denně mohl potkat procházet po ulici.  Nadobro měl pocit, že vedle něj leží lidská bytost, nikoliv figurína s předtočenými odpověďmi. Na jejím neskonalém půvabu však pranic neztratila. Ba naopak.

                „Která má svátek osmého dubna, co?“ Křenil se spokojeně. „Krásné jméno.“

                Dívčina pokývala hlavou, roztomile se culila. Holčička přistižená při krádeži cukrlete, napadlo ho, když si ji usvědčil z nepravdy. Nálada v místnosti okamžitě nebrala jiných rozměrů. Nenuceně si povídali, jako staří známí, smáli se na sebe a mladá Ukrajinka pomalu plála takovou jiskrou, o které se mu před pár desítkami minut ani nezdálo. Přišlo mu jako by se znali roky. Sama o sobě natolik překrásná, ale jakmile povolilo ono imaginární pouto předpokládaného hříchu v myslích jich obou, získala ještě více na líbeznosti, půvabu a spanilosti.

                „Víš, že jsi naprosto úžasná,“ konverzoval.

                „Mě je s tebou taky moc fajn,“ kontrovala mu Emma. Dokázala se tak kouzelně usmívat.

                Opřel se o lokty do polosedu, típl cigaretu a dlouze se na společnici zadíval. Příliš krásná, příliš skvělá na to, aby to mohla být všechno pravda. Musí se mu to všechno jenom zdát a každou chvílí se bude muset probudit. Nechtěl se probudit. Nikdy z tohoto snu nesměl ven. A když bude muset, tak na něj nikdy nezapomenout. Nebude to ten typ snu, který pár minut po prozření zmizí a rozplyne se v mase každodenních myšlenek. Tenhle sen si musí někam zapsat, nejlépe natrvalo do paměti.

                „Proč tohle děláš?“ Zeptal se po chvíli bez servítků. „Vždyť jsi perfektní holka. Šarmantní, inteligentní, přece tohle nemáš zapotřebí.“

                Sklopila oči tak cudně, že se skoro až zastyděl, jestli netnul do příliš intimního místa. Třpytky v líčení zvolna dohasínaly, když čekal těch pár sekund na odpověď. Možná se ani ptát neměl. Ovšem musel, nedalo by mu to.

                „Přivydělávám si ke studiu. Z něčeho žít musím,“ vydralo se jí z hrdla pípotem ptáčete vypadlého z hnízda.

                „Rozumím,“ pokynul chápavě hlavou, napřáhl se pro skleničku a zapálil si další cigaretu. „Peníze na prvním místě. Bez nich to nejde.“

                Emma se natáhla vedle něj, položila lesknoucí se černou hřívu na polštář a beze slov jej sledovala, jak upíjí z panáku čirou tekutinu. Věděl, že by ji dokázal nezištně milovat. Oba byli prosáklí láskou, měli jí hromady na rozdávání, i když každý jen svým specifickým způsobem. Cítil to známé chvění v žaludku, onu nehmatatelnou radost a věděl, že v tom vězí až po uši, i když mu bylo nad slunce jasné, že to nemá žádnou budoucnost. Takovou bytost přece celý život hledal. Chtěl jí snad i zachránit. Naivní hlupáku, užij si poslední chvilky, běželo mu hlavou.

                „Proč se mnou nechceš spát?“ Opřela se předloktním o bílé prostěradlo dívka s perutěmi krkavců místo vlasů. „Nelíbím se ti? Nevzrušuju tě?“

                Odložil poloprázdnou skleničku. Bříšky páru prstů jí velmi pozvolna přejel od podpaží až k bokům. Lehce jakoby dotykem peříčka jí pohladil sněhobílou kůži k pasu, aby poté vyjel prsty k bezchybnému valu jejích stehen. Dokonalá postava přesýpacích hodin neúprosně měřících ubíhající čas, pomyslel si. „Ale ano, to ano. Jsi nádherná. Přesný prototyp slovanského ideálu. Jsi asi ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy poznal,“ usmál se na ni. „Víš, že máš perfektní jugulární jamku?“ Konečky prstů jí polaskaly po krku a jemně si vychutnávaly zrychlený tep v prohlubenině, kde se klíční kosti upínají k hrudníku. „Tohle místo mi vždycky přišlo maximálně erotické.“

                Rozesmáli se jako dvě děti při hře na doktora.

                „Prostě jen nechci. Nechci takto a teď. Snad mi rozumíš,“ chlácholivě doplnil.

Něžně uchopil do ruky její ňadro. Kulaté, pevné, úchvatně bělostné. „Opravdu. Jsi ta nejkrásnější, jakou jsem kdy poznal,“ prohlásil. Lehl si a mlčky vychutnával společné chvíle.

                Když si za Emmou v zrcadle prohlížel dívčiny půlky, jak k sobě precizně pasují, teprve teď si uvědomil, že vedle sebe leží úplně nazí. Celou tu dobu mu nepřišlo, že by se měl jakkoliv stydět. Až ho zamrazilo, jak ho hluboce ho dokázala příjemná konverzace uchvátit. Ostýchavě na sebe natáhl tenkou přikrývku, aspoň tak, aby mu zakrývala podbřišek. Přívětivost ukrajinské studentky jej ochromila natolik, že zapomněl na přirozený stud z lidské nahoty.

                „Už budeš muset jít,“ řekla skoro provinile.

                „Už? To je už tolik hodin?“ Vyskočil překvapeně.

                Souhlasně kývla. Přál si vědět, co se jí zrovna honí hlavou. To se ale nikdy nedozví.

                „Ale mně se od tebe ještě vůbec nechce.“

                „Ale to by bylo za dalších šestnáct set,“ konstatovala udiveně dívka.

                Peníze na prvním místě, pomyslel si. Posadil se na postel a zašmátral v náprsní kapse saka. Otevřel peněženku.

Takových peněz, co by za to mohlo být.

 Nebude mu jich líto?

 Vytáhl dvoutisícovku.

 Když ona se Emma tak kouzelně usmívala.