Putování pana Ky

" Evane !"

Otevřel jsem oči. Pomalu. Bolelo to, prudce a bodavě. Stál nade mnou a chystal se do mě kopnout. Trochu jsem sebou škubl. Nechal toho a poklekl na jedno koleno, jeho obličej se snížil k mému. Cítil jsem jeho smradlavý dech.  Viděl jsem ho rozmazaně, jakoby tam ani nebyl. " Takže přece jenom žiješ. Hmm." Z úst mi uniklo zasténání. " Trochu.."

" Trochu co ?" " Žiju," hlesl jsem a namáhavě se posadil. Nepomohl mi. Vůbec nevypadal, že by mi nějak chtěl pomoci. " Měl jsi raději chcípnout, bylo by to pro tebe lepší, asi." Zvědavě jsem se na něj podíval. Někdy mi to prostě nedocházelo. " Cože ? Proč ?" Neposlouchal. Jeho oči bloudili kdesi v neznámu a celé jeho tělo ztuhlo. Vždy mi to připadalo nepřirozené. Takhle ztuhnout. Jako kámen. Třeštila mě hlava. Masírování spánkù nepomohlo. " Ky," šťouchl jsem mu do ramene. Nereagoval. " Debile." Tohle mi pomohlo. Cíti jsem se o něco lépe. Ky stál na stejném místě jako před chvílí, ale připadalo mi, že se pohnul. Ne. Nepohnul. Jen mùj úhel pohledu se trochu změnil. Zasmál jsem se. Je zvláštní, že každý vypadá jinak, když se na něj díváte vsedě a jinak, když stojíte. Opřel jsem se o desku stolu. Něco se mi přilepilo na prsty. Podíval jsem se. Bylo to mazlavé. A růžové. Charakteristická železná vůně. Co by to jen. " Mozek," řekl Ky nevzrušeně. S odporem jsem rukou zatřepal. " Čí ?!"

Ky na mne obrátil svůj prázdný pohled. " Tvůj ne, nemusíš mít strach." Nervozně jsem se zasmál a nasucho polkl. Bolest hlavy nechtěla zmizet. " Ky." Zase mě nevnímal. Tentokrát čuměl z okna. Tedy z toho, co kdysi oknem bylo. Teď  to připomínalo spíše menší dveře. " Ky." Nic, ani náznak. " Kurva Ky, mluv se mnou." Plivl jsem mu pod nohy. Stále nic. Vypadal jako kus žuly. Jako socha, vytesaná geniálním mistrem svého oboru. Náhle klid přešel ve smršť pohybů. Ky švihl pravačkou a v rukou se mu objevila podivný meč. Cosi mi blesklo hlavou. Ne . To ne. Už zase. " Ky, co to děláš, kolikrát sem ti říkal, že nemůžes prostě vyjít na ulici a zabít každýho, kdo se na tebe blbě koukne !!" Neposlouchal. Sebral jsem odvahu a plnou vahou se mu pověsil na ruku. Nepohnul jsem s ní o palec. Jeho oči zamrkaly, jemně sebou trhl a já se poroučel k zemi. Nikdy jse nepochopil, jak to dělá. Prošel oknem na dvůr. " Do psích hoven, to je von pane prefekte !" Nenápadně jsem mrkl ven. Na dvoře už Ky obklopilo na tucet prefektových zbrojnošů. Z následujícího masakru se mi zvedl žaludek a hodnou chvíli jsem zvracel. Vidět, jak vzduchem letí pět hlav, dvojnásobný počet rukou a šestinásobný prstů vám moc na duševní síle nepřidá. Pan prefekt zesinal, pak zezelenal, zežloutnul a zemřel. Alespoň, že ho Ky zabil jediným úderem, ne jako tehdy s tím šlechtickým synkem. Počítal jsem to. Devadesát sedm ran a ani jedna smrtelná. Trpěl víc než sám Kristus, myslím. " Evane."

" Ano," zaskřípal jsem.

" Tenhle čas mě už nudí, pojďme jinam."