Jen jeden den

„Vstávat!“, zakřičel nadřízený.

Pomalu otevírám oči.

Ležím na posteli v zašedlé místnosti.

Ráno co ráno si říkám, že by se tu mohlo vymalovat. Potom by pokoj působil o něco přívětivěji. Můj spolubydlící se stále ještě vznáší v říši snů. Nechám ho spát. Spánek je to nejlepší, co se zde dá dělat.

Za chvíli bude snídaně. Dám si kafe, to znamená aspoň jakési povzbuzení.

Abych to vysvětlil - můj nadřízený je dozorce. Zašedlá místnost není můj pokoj, nýbrž moje cela. Můj spolubydlící, který stále ještě spokojeně spí, není můj podnájemník, ale spoluvězeň ve vězení, kde oba strávíme ještě plno času. Posadím se na postel a v hlavě se mi začne odehrávat můj životní příběh.

Chyběl mi jen jeden den ke štěstí ...  

 

Jmenuji se Zdeněk Vocilka, jsem bezdětný, svobodný, čtyřicetiletý muž. Bydlím v Praze na sídlišti, nedaleko Zoo.

Mám malý, útulně zařízený byt. Sdílí ho se mnou černobílý kokršpaněl Alwin, který mi alespoň občas nahrazuje lásku. Pracuji v jedné pražské firmě jako údržbář.

Co se týče mého vzhledu, považovat se za českého Brada Pitta by ode mě byla troufalost. Zkrátka jsem normální pán, kterého baví dívat se na fotbal, hrát šachy, a který má celkem poklidný, spokojený život.

Jen jedno mi chybí ke štěstí.

Žena.

Pokud možno normální.

Nemusí být ztělesněná Miss World, hlavně aby uměla vařit a postarat se o domácnost. Na to si potrpím. A měla by mít ráda děti. Nejsem už nejmladší, a tak bych si dítě strašně přál. Jenomže, kde takovou ženu najít?

 

Je sobota, něco po čtvrté hodině odpolední a já si užívám mojí každosobotní procházku s Alwinem.

V Praze bydlím od narození, tudíž tu mám pěkně prochozené cestičky.

Nejprve dorazíme na louku, kde se Alwin vyběhá a vyřádí. Poté pokračujeme poklidnou chůzí do nedalekého lesa, kde se zkratkou dostaneme ke krásnému rybníku. Zde se vždycky půlhodinu zdržíme. Působí to zde na mě velice uklidňujícím dojmem. Okolo šesté hodiny večerní dorážíme domů. Alwin se ubírá k vytouženému spánku.

Já naopak ožívám.

Volám příteli Oldovi. Večer vyrazíme do baru na pár piv.

Těším se.

S Oldou se vždy pobavím.

 

Vcházím do našeho oblíbeného podniku. Oldu zatím nikde nevidím. Objednám si jedno velké pivo a čekám.

Náhle Olda vchází do dveří, ale nejde sám. Vedle něj přichází naprosto fantastická žena. Černovlasá víla, minimálně o deset let mladší než já. A zřejmě o třicet kilo lehčí než já. Při chůzi jako by se vznášela na obláčku. Stěží dokážu pozdravit příchozí dvojici a ještě obtížněji podávám ruku ženě k seznámení.

Jmenuje se Ilona.

Je to Oldovo neteř, která sem přijela na návštěvu. Připadám si jako kluk v pubertě, kdy jsem byl nemožný při jakémkoli seznámení. Problém je ten, že mi to zřejmě zůstalo do dnes. Pomalu usedáme. Olda si objednává pití a překrásná Ilona se mnou komunikuje. Stačí necelá hodina a já vím tu nejpodstatnější věc.

Já jsem se do Ilony bezhlavě zamiloval.

Po pár hodinách kráčím prázdnou ulicí domů. Musím jí znovu vidět, povídám si sám pro sebe. Odemykám dveře, Alwin mě jako vždy vřele vítá.

Já ale nevnímám. Ulehám do postele a začínám usínat.

Snad se mi o ní bude zdát.

 

Od Oldy jsem zjistil o Iloně veškeré podrobnosti.

Je jí 29, je bezdětná a co je nejdůležitější - stále svobodná. Bydlí také v Praze. Pracuje jako recepční ve firmě, která sídlí poblíž té mojí, což mně nevýslovně potěšilo.

V pondělí čekám na mou překrásnou vílu před prací.

Už přichází. Jako vždy nádherně oblečená a ještě lépe učesaná. Zvu ji dnes na večeři.

Nemůže. Jsem zklamaný.

Díky Oldovi, alespoň vím, kde Ilona bydlí. Pošlu jí květiny, říkám si.

Dnes, v úterý, čekám znovu na Ilonu. Opět nemůže, ale poděkovala mi za květiny. Po pár týdnech jsem velice zklamaný. Ilona na mě nemá vůbec čas. Tak jsem došel k rozhodnutí, že jí koupím šperk. Ženy šperky milují. Vyrážím do zlatnictví, kde kupuji neskonale krásný řetízek za neskonale velikou částku. Doufám, že jí udělám radost.

 

Je pátek, celý znavený opouštím bránu, konečně mám po práci. Najednou ohromením téměř padám na chodník. Před branou, necelých 5 metrů ode mne, stojí Ilona.

Jsem jako omámený.

Dnes v osm hodin večer máme rande v mém oblíbeném baru.

Jsem šťastný.

Ve třičtvrtě na osm vcházím do baru, sedám si a celý rozrušený čekám na ženu svého srdce. Po půlnoci ji doprovázím domu. Držíme se za ruce a při loučení se políbíme.

Štěstím mi asi pukne srdce. Po pár týdnech se Ilona nastěhovala do mého bytu. Takže jsme v něm tři. Z mého pohledu je náš vztah krásný a bezchybný. Akorát se mi zdá, že Ilona utrácí peníze více než je normální.

Ale já jí miluji.

Jen ať si koupí něco pěkného na sebe, to mi nemůže uškodit. Jenže Ilona opravdu velice utrácí. Každý den chodí na večeře do luxusních restaurací. Každé dva dny má nové oblečení a šperky. Utrácí celý svůj plat a navíc i ten můj.

Po pár týdnech společného soužití jsem skoro neměl na zaplacení nájmu. Navíc mám pocit, že se Ilona domu chodí jen vyspat. Nikdy mi neuvařila a postarat se o domácnost musím já.

Jenže já jí i přesto miluji.

Dnes už vím, že jsem byl zaslepený láskou. Že mě Ilona nikdy nemilovala. Vyhodili ji z bytu a já jsem pro ni byl jen zdroj obydlí a peněz. Zůstávala se mnou jen proto, aby si mohla užívat luxus. Tehdy mi to ale nedocházelo. Miloval jsem jí, jak jen muž ženu může. Ale zpět k mému příběhu ...

 

Peníze mi pomalu dochází. Chodím často na přesčasy, abych se alespoň uživil. Ilona ale pořád utrácí. Včera si koupila nový mobil. Mně to nevadí, aspoň je šťastná.

Jdu na svou pravidelnou procházku s Alwinem. Po návratu je na mě Ilona nezvykle milá. Večer jí slibuji, že jí koupím auto. Prý ho velice potřebuje. Kde na něj ale mám vzít peníze? Budu si muset půjčit peníze od banky.

Už za týden stojí před naším barákem nablýskaný mercedes. Ilona je šťastná. Vůbec jí nenapadá, že nemáme peníze a že jsem si musel vzít půjčku. Já ji s tím ale zatěžovat nebudu.

Ona je tak krásná.

Po půl roce nemám ani na zaplacení nájmu. Za to Ilona má nový notebook. Jsem v koncích. Jdu se pořádně opít do baru. Po pár skleničkách se utápím v slzách. Přichází za mnou muž a vyptává se, co se mi stalo. Povím mu vše, co mě trápí. Prý má pro mě dobře placenou práci.

Jsem v takové nouzi, že bych přijal cokoliv.

Budu po večerech odvážet velice drahá auta do určených měst. Nesmím se vyptávat na podrobnosti, povídal mi. Tuším, že je to určitě nelegální, ale nemám na výběr. Peníze potřebuji, a tak souhlasím.

Vyměníme si telefonní čísla.

 

Druhý den mi přichází sms zpráva.

Mám přijít v deset hodin večer na určenou adresu.

Když tam přicházím, poznávám onoho muže z baru. Předává mi klíče od auta. Mám ho odvést do Chebu na určitou adresu. Upozorňuje mě, že kdyby se něco stalo, nesmím ho prozradit.

Nesmím nikomu říkat, co dělám.

Slibuji. Potřebuji totiž peníze pro Ilonku.

Vyjíždím.

Druhý den jsem sice nevyspalý, ale moje peněženka je plná peněz. Jsem spokojený. Takhle to chodí už dva měsíce. Peněz mám dost pro sebe a zejména dost pro Ilonu. Splatil jsem půjčku v bance a Ilonka má nové náušnice. Jsem rozhodnutý, že s tou špinavou prací skončím.

 A to od zítřka.

Nechci mít problémy a peněz už mám dostatek.

Dnes tedy naposledy pojedu do určeného města. Dnes naposledy udělám nelegální čin.

Zítra se vše změní.

Nebudu se bát, že mě chytí policajti. Od zítřka budu opět šťastně žít. Po boku Ilony, které budu moct koupit, co jen bude chtít.

Zítra bude vše lepší než dřív.

Pomalu se začíná stmívat. Já jdu na obvyklé místo, od muže přebírám klíče k velice luxusnímu vozu. Mám jet do Českých Budějovic. Zatím mu neřeknu, že končím.

Až zítra.

To bude vše krásné.

Vyjíždím na cestu.

Na poslední cestu.

Jsem naplněn novou sílou, která mi pomůže začít lepší život.

Jsem rozhodnutý, že koupím nový, větší byt. To Ilona určitě ráda uslyší. Za pár kilometrů budu v Budějovicích a vše bude za mnou.

Najednou slyším zvuk, asi jede záchranná služba, myslím si. Když se otočím, zjišťuji, že se mýlím.

Jsou to policisté.

Rychle přidávám plyn. Chci zajet na postranní silnici, jenže tam už stojí další policejní auto. Jsem obklíčen. Policisté mě vytahují z auta, dávají mi pouta. Říkají, že jsou mi na stopě už dlouho.

Mělo mi být jasné, že se to prozradí.

Pozdě.

Vezu se policejním autem zpátky do Prahy. Čeká mě soudní řízení a vězení, říkají policisté.

 

„Snídaně!“, křičí dozorce.

Vyrušil mě z přemýšlení. A tak se zvedám. Pomalu si prohlížím vězeňskou celu.

Je stále stejná. Můj spoluvězeň už je také vzhůru. „Nad čím jsi přemýšlel? Vypadal jsi smutně.“ Sděluje mi.

Chvíli se zamyslím a pak říkám: „Nad tím, jak jsem kvůli jedné ženě přišel o všechno. Jak mi zbýval jen jeden den ke štěstí.“

„Stálo mi to všechno za to?“ 

---