Tajemné dveře

„Pomóóóc!“ Křičím ze spaní.

Už zase se mi zdál ten hrozný sen. Pronásleduje mě každou noc. Bojím se usnout, protože vím, že se mi bude zase zdát.

Pokaždé probíhá naprosto stejně.

… Běžím v polorozpadlém baráku a všude je tma. Neustále se ohlížím. Připadá mi, že mě někdo sleduje. Slyším za sebou kroky, které pořád zrychlují. Otáčím se, ale nikoho nevidím. Utíkám pořád dál. Bojím se. Kroky se neustále přibližují a já cítím cizí dech na svém krku. Nemám sílu dál utíkat. Najednou se přede mnou objeví dveře. Chci je otevřít, ale neznámá bytost mě chytí za ruku. Křičím!…a přesně v tenhle moment se vždy probudím.

Každý den. Několikrát za noc.

Co to znamená? Chce mi snad někdo pomocí snu něco sdělit?

Vždycky jsem věřila, že existují nadpřirozené síly, a toto mě v mém názoru ještě více utvrdilo. Protože tohle už není normální!

Neustále mi vrtají hlavou ty dveře. Jsou veliké, černé s masivní hnědou klikou. Nemohu je dostat z hlavy.

Co se za nimi skrývá? Kam vedou?

Co ukrývají?

Pomalu vstávám z postele a připravuji se na odchod do školy. Tam se mi ale vůbec nechce. Poslední dobou se ve škole vůbec nemohu soustředit.

Stále mám před očima dveře. Ty velké černé dveře.

Každou vteřinu na ně myslím. Snažím si vzpomenout, jestli jsem je někde neviděla. Bohužel si je z mých vzpomínek nevybavuji. Přitom hrozně moc chci zjistit, co ukrývají.

Je mi jasné, že nejprve musím najít ten záhadný dům. To v něm se skrývají veškerá tajemství.

Ale kde začít hledat?

Přicházím domu a zapínám počítač. Otevírám internet.

Projíždím všemožné stránky.

Snažím se najít jakoukoli informaci nebo zmínku o tom podivném stavení. U počítače už sedím pěkně dlouho. Našla jsem plno fotografií starých i nových baráků, domy na prodej a dokonce i domy s různou děsivou pověstí.

Ale žádný z těchto domů nebyl jako ten z mého snu.

Až teď mi došlo proč.

Dům, o kterém se mi každou noc zdá, je totiž vždy zahalený do černé tmy a já si pamatuji jen matné obrysy vnitřku budovy. Proto je jasné, že na normální fotografii ho nepoznám.

Je mi do pláče. Uvědomila jsem si, že tu záhadu už asi nikdy nevyřeším.

„Alice! Neponocuj. Jdi už spát. Zítra jdeš do školy, jestli si vzpomínáš!“ Volá na mě mamka z ložnice.

„Neboj, mami, už to vypínám,“ uklidňuju ji.

Ulehám do postele s velmi smutnou náladou. Tak hrozně jsem doufala, že přijdu na důvod, proč se mi ten sen pořád zdá. Vypadá to ale, že takhle záhada nebude nikdy rozlousknuta.

            Přemýšlela jsem nad tím dlouho do noci.

Nakonec jsem únavou usnula.

            A opět to samé… Běžím v polorozpadlém potemnělém baráku. Neustále se ohlížím. Připadá mi, že mě někdo sleduje. Nikoho ale nevidím. Cítím cizí dech na svém krku. Najednou se přede mnou objeví dveře. Chci je otevřít, ale neznámá bytost mě chytá za ruku…

„Pomóóóc!“ Zase se probouzím s křikem. Už mě to ani nepřekvapuje. Stal se z toho můj každonoční rituál.

Dívám se na hodiny. Je půl třetí ráno.

Otáčím se na druhý bok. Doufám, že se mi podaří brzy usnout, protože za posledních pár nocí, jsem toho moc nenaspala. Nechtěla jsem spát kvůli tomu děsivému snu. Bála jsem se ho. Ale teď se snažím usnout co nejrychleji.

Chci, aby se mi opět zdál.

Chci mu přijít na kloub!

Chci ho vyřešit!

Potřebuji si totiž co nejpřesněji zapamatovat ten tajemný dům.

„Alice! Vstávej. Už je nejvyšší čas jít do školy,“ budí mě mamka.

Otevírám oči. Jsem zklamaná.

Můj sen se mi podruhé už nezdál. Budu muset počkat až do večera.

A to je dlouhá doba.

Ve škole jsem opět nebyla při smyslech. Jistě si toho všimla i třídní učitelka, protože mi dala poznámku. Dlouhou dobu na mě mluvila, ale já pořád hleděla zasněně z okna.

Nevnímala jsem ji.

A teď z toho mám poznámku. To bude doma křiku.

Musím se ale přiznat, že je mi to jedno.  Pro mě je teď důležitá jen jedna věc.

Najít ten dům.

Dům, okolo kterého se točí všechny moje myšlenky.

Když večer přicházím domu, opět zapínám počítač.

Já se totiž tak snadno nevzdám. Chci pátrat dál.

Na internetu ale nacházím pořád to samé. Stále ty stejné domy. Už se začínám smiřovat s tím, že mé hledání bude neúspěšné. Začíná mi být jasné, že svůj sen nikdy nevyřeším.

            Už jsem velice unavená. Zkouknu ještě posledních pár odkazů a půjdu spát. Potom se svým hledáním přestanu.

Otevírám tedy další www stránku. Jmenuje se: Děsivé domy s hrůzostrašnou pověstí.

Zběžně projíždím obsah této stránky. Samé neznámé domy. Chystám se ji zavřít, když v tom najednou – dveře!

Na fotografii jsou vyfocené úplně stejné dveře jako z mého snu. Dům, ve kterém jsou dveře focené, nazvali zakladatelé stránek jako Noční můra dětí.

Úžasem ani nemohu popadnout dech. Našla jsem to!

To jsou ty dveře!

Jsem šťastná, že mé hledání nebylo zbytečné.

Pověst, která se k tomuto domu váže, je opravdu děsivá.

Kdysi v něm prý bydleli mladí manželé se svými dvěma dětmi. Děti byli ještě malé. Holčičce byli tři roky a chlapeček byl jen o rok starší. Jednou v noci se šla mladá paní do kuchyně napít vody. Cestou se stavila podívat na své děti. Při pohledu do postýlek se zděsila.

Postele byli prázdné a děti pryč!

Najednou uslyšela šramot na chodbě. Běžela se tam podívat.

To co spatřila, prý v její paměti utkvělo dodnes.

Viděla své malé děti, jak mizí za velkými černými dveřmi, za kterými ostře zářilo rudé světlo.

Běžela jim na pomoc, ale bylo už pozdě. Dveře se zavřely. Mladá paní se je pokoušela otevřít, ale nešlo to. Bušila do nich a křičela.

Nic nepomohlo.

Utíkala vzbudit svého manžela. Vyprávěla mu, co viděla.

Byla k smrti vyděšená a zoufalá.

Protože ke dveřím, ve kterých zmizely její děti, totiž nikdy neměli klíč. Nevěděli tedy, co se za nimi skrývá. Znovu prohledali celý barák, ale klíč nenalezli.

Volali proto zámečníka. Přijel a dveře se mu podařilo otevřít.

Teď nastalo to největší zděšení pro všechny přítomné. Za dveřmi byla zeď! Ty dveře nikam nevedly!

Manželé byli na pokraji zoufalství. Zámečník se naštval, že si z něj utahují, a že ho volají pro nic za nic uprostřed noci. Ani policisté mladé paní její historku nevěřili.

Z toho baráku se manželé odstěhovali a svoje děti už nikdy neviděli.

Pod touto pověstí jsou fotky domu a těch dveří. Jsou to přesně ty, které hledám!

Je tu i adresa. Opisuji si ji.
            Musím se tam jet podívat. Musím najít důvod, proč se mi o nich pořád zdá.

Vypínám počítač a ulehám do postele. Jsem šťastná, že jsem našla to, co jsem hledala. Ale je velice zvláštní, že se mi o těch dveřích zdá, a přitom jsem je nikdy neviděla. Musím tam jet, abych zjistila příčinu.

Hned druhý den po škole se vydávám na cestu. Ten dům leží naštěstí jen padesát kilometrů od mého bydliště. Čekám na nádraží na autobus, který mě odveze až k místu určení.

Jede se mnou má nejlepší kamarádka Martina. I ona si všimla, že se mnou v poslední době není něco v pořádku.

Tak jsem musela jít s pravdou ven.

Pověděla jsem jí vše o mém snu a dokonce i o mém pátrání. Martina se rozhodla, že pojede se mnou. Zdá se jí podivné, že se mi o těch dveřích zdá a přitom jsem je nikdy neviděla. Ještě podivnější jí přijde, že ty dveře mají takovou ošklivou pověst.

Když nad tím tak uvažuji, je to opravdu podivné.

Jsem vlastně docela ráda, že jede se mnou. Bude alespoň moct hlídat, aby mě nikdo nevyrušil v mém pátrání.

Po vystoupení z autobusu jsme podle mapy došly k domu zhruba za čtvrt hodiny. Stál na veliké louce, jen pár kroků od lesa. Byl na úplné samotě. Okolo něj nebyl ani jeden jediný barák. Už z dálky bylo poznat, že o dům se dlouhá léta nikdo nestaral. Vypadal velice zchátrale. Brodily jsme se k němu přes vysokou, hustou trávu.

Jsem ráda, že jsem konečně našla ten dům. Doufám, že zde zjistím, proč se mi o něm pořád zdá. Nevím sice, proč se v mých snech vše točí okolo tohoto domu, ale rozhodně tomu hodlám přijít na kloub.

Vcházíme dovnitř.

Nejprve musíme najít dveře. Ty velké černé dveře.

Dům je celkem rozsáhlý, proto se rozdělujeme. Já pátrám v přízemí a Martina šla do prvního patra. Procházím místnostmi. Všude je pořádná vrstva prachu a někde i pohozené odpadky. Jdu stále dál a dál. Prošla jsem už plno místností i chodeb, ale ty dveře jsem ještě nikde neviděla.

„Martino! Našla jsi ty dveře?“ Volám na svoji kamarádku.

„Ne, zatím jsem je nenašla,“ odpovídá mi.

Začínám si myslet, že jsme snad našli špatný barák. Pomalu mě opouští naděje, že svůj sen vyřeším. Ale takhle rychle to nevzdám. Vím, že jsem dům neprošla ještě celý.

Procházím předposlední místností a chystám se vejít dveřmi do poslední. Najednou si všimnu, že v té místnosti jsou další dveře. Jsou pokryté prachem, proto nebyli skoro vůbec vidět. Otevírám je a naskytne se mi pohled do dlouhé chodby. Vede z ní několik dveří. Všechny si prohlížím, ale najednou vidím dveře ze svého snu.

Moje dveře!

„Martino! Našla jsem je! Pojď rychle sem dolů!“ Nadšeně volám na svoji kamarádku a utíkám se na své dveře podívat z blízka.

Jsou to ony! Ty dveře, ve kterých záhadně zmizely děti. Ty dveře, ke kterým se nikdy nenašel klíč.

Jsem u cíle svého pátrání.

Instinktivně šahám na kliku.

K mému překvapení jdou dveře otevřít.

Celá vyděšená se chci podívat, co se za nimi skrývá. Vidím však jen ostře rudé světlo a cítím, jak mě něco vtahuje dovnitř. Nemůžu se tomu vzepřít.

Dveře se za mnou zavírají.

Z dálky slyším Martiny křik…