PUNK

Probouzim se s poblitym trikem Social Distortion, který sem si koupil předešlej večer na jejich koncertě, a už vim, že tenhle den bude stát za nic. To triko mě stálo tři kila. Bylo to moje poslední těsto z podpory, jenže když de o punk rock, de o všechno. Mladá je pryč a já nevim, jestli šla se mnou domů, nebo sme se pohádali, jak to v poslední době děláme skoro pořád. Myslim, že bé je správně - určitě sme se rafli kvůli tý vatě.

Kope mi z toho pumpa, a to jako že dost.

Potácim se z postele, dokrkávám lahváče, co se válel na stole plným špinavýho nádobí, a házim poblijózní trikot do přetékajícího koše na prádlo. Prostě punk, co ti mam povídat. Navíc se mi pořád nezhojilo to zkurvený tetování na pravým předloktí. Bolí to jako prase, a to sem ho ještě nezaplatil. Na Újezdě se už kvůli dluhům nemůžu objevit.

Sbírám prázdný lahve, co se válej po bytě, a du je vrátit do obchodu. Cestou chci zavolat mladý, ale mam chcíplej mobil.

Den fak na hovno!

V metru je narváno, až mě z toho popadá nezdravá paranoia. Stojim u dveří a zírám na svůj vyblitej ksicht. Vážně nechutný, ti řeknu. Měl bych se začít šetřit, jinak bude punk dead. Vlak si mele tu svoji, dokud se neozve:

„Já sem revizor, ale teprve začínám!"

Otáčim se tim směrem a vidim babku v tlustejch brejlích - skla jak dna od pullitrů a ten tyrkysovej kulich s vyšívanejma bílejma jelenama, co jí trčí na hlavě, je fakt nejvíc. Smrdí jak použitá vložka a v pravidelným rytmu se předklání, jako by se chystala hodit šavli.

Připomíná mi moji bábrli. Ta si dost ujížděla na tuzemáku. I v tom největším vedru chodívala po bytě v tlustejch punčocháčích a vytahaným kostkovaným svetru, v jedný kapse posmrkanej frflák, v druhý láhev rumu. Ten smrad tam nešel vyvětrat, ale pořád lepčí než bejt doma. Vegetoval sem u ní imrvére. Bylo jí buřt, jestli sem zrovna za školou, nebo na útěku z homelandu. Většinou sem jí dotáhnul lahvinku, kterou sem čórnul v sámošce, a byla v cajku.

„Je to můj první den, ještě nemůžu vybírat pokuty!" ozývá se znova babka. Žencká, co stojí nad ní, se pousměje, což stařenku nakopává.

„CELEJ VLAK JEDE NAČERNO!" řve na celej vagon. Pak se obrací na tu maznu a ptá se jí:

„MÁTE OBČANKU, SLEČINKO?"

Žencká se tlemí a s ní i většina cestujících, tedy až na kravaťáka, kerej dřepí naproti ní. Celej můj fotr. Ksicht staženej úlisností, oči jak dva vystřelováky.

„Co z tebe bude?" slyšim ho do dneška kvílet jak postřelený prase. Sral sem na něj, co ti mam povídat. Řešil to zdviženej prostředník a hurá do Holešovic za bábrlí.

„CELEJ VAGÓN JEDE NAČERNO!"

Ten kravaťák to nějak nevydejchává. Pod levým okem má tik, jako jeden můj známej, smažka nitrožilní - co může bejt horšího? Snad jenom můj fotr, když se vrátil domů pod parou... klečel před mámou a řval jako malej parchant... řval, že ho nemá ráda a že je nula, a manča, než aby mu řekla pravdu, ho chlácholila, že to tak neni. Nezapomenu na ten jeho pohled, když zmerčil, že je skrz otevřený dveře šmíruju. Dodneška na svým ciferníku cejtim ty jeho špičatý klouby.

„VŠICHNI JEDOU NAČERNO!"

Kravaťák začíná rudnout. Ksicht má jak prdel paviána.

„Lístek, mladej pane!" prská babka a ukazuje na něj. Ostatní se dobře bavěj, což toho debila očividně těší - tedy jestli víš, jak to myslim.

„Koukej mi ukázat lístek, nebo zaplatíš pokutu," pokračuje babka v krasojízdě, „ty si myslíš, že takový jako ty nebudu kontrolovat? To se mýlíš! Na takový jako ty si dám pěknej pozor!"

„Drž hubu!" zasyčí chlap jak jedovatej had a já mam takovej pocit, že mu v tý jeho napomádovaný kebuli něco explodovalo. Slyšim to až sem.

Vlak přijíždí na zastávku.

Kravaťák vstává, bere babku za límec a vyhazuje ji z vagónu. Babka padá na mokrou zem. Její okuláre letěj vzduchem a přistávaj u billboardu s reklamou na švýcarský hodinky.

Začíná se pro ty brejle plazit. Je to, ti řeknu, docela smutnej pohled. Když si je nasadí, rozhlíží se splašeně kolem jako zatoulaná čuba. Nakonec se rozbulí. Hlava jí padá mezi svěšený ramena, takže je vidět jenom ta čepice s jelenama, která, jak babča řve, poskakuje nahoru a dolů.

Kravaťákovi to připadá cool. Ten samolibej škleb, když mě fotr sledoval, jak mi teče z nosu rajskej protlak a já nemoh dělat nic než mačkat svý pěstičky a snít o pomstě.

Nedá se svítit – mířim si to za tim hajzlem.

Než se naděje, je venku z vagonu. Snaží se po mně jít pravým hákem, ale je pomalejší než zhulenej rasta. S.A.C. Praga, blblečku, říkám si, když ho vykrejvám a usazuju mu dobře mířenou ránu na levou ledvinu. Tři roky boxu nevyšly vniveč. Kravaťák se láme v pase, chce to jeden zvedák, pak dva direkty levačkou a teď se koukej, jak se dává hák.

Knock out!

Do zátylku mi stříká tupá bolest. Podlamujou se mi haksny. Nade mnou stojí cajt s obuškem v ruce. Moc bych za to nedal, že je to nácek jako poleno.

„Ty kokote," snažim se mu přátelsky vysvětlit, „ten debil napad tu babku."
„Co si to vymejšlíš," kňučí kravaťák, „střážníku, to ten pankáč napadl mě i tu paní."

Další rána. Schytává to rameno a předloktí. Choulim se do klubíčka. Naneštěstí pro mě babka porád jen řve a neni s to potvrdit mojí verzi. Dostávám ještě dva údery obuškem. Cajt se ptá kravaťáka, jestli mě má jako zadržet, nebo co, a von že ne.

Když se polda dá na odchod, ten slizkej byznysmen mě kope svojí špičatou lakírkou do ksichtu.

Ležim tam, v držce kovovou pachuť, a snažim se to rozdejchat. Lidi mě obcházej sviňskym krokem, páč lidi sou svině, babčo, to asi moc dobře víš, co? Já věděl, že dnešek bude kekel, ale že to bude takovej punk, sem netušil.

Za skřípění zubů vstávám. Dívám se na babku a ze svý zmalovaný držky zkoušim vyloudit úsměv. Babka se na mě podívá, vykulí ty svoje vodnatý šedivý bulvy a křičí o pomoc.

To je fakt k posrání!

Radši na nic nečekám a dávám se na bolestivej útěk. Když se konečně dostanu z metra, zjišťuju, že sem tam nechal ty svoje prázdný lahve. Kácim se na lavičku, pokálenou od holubích hoven, a dělám, že mi to je všechno jedno.