Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZRADA BOLÍ
Autor
macecha
Stála v chladném ránu na ulici a nevěděla, co má dělat. Choulila se v tenkém svetříku a v duchu se probírala věcmi v tašce, která zůstala za zavřenými dveřmi domu, před který ji kamarádka vystrčila. Měla tam teplý svetr, který by teď potřebovala. Jenže, může jít na policii a ohlásit, že jí věci někdo ukradl? To asi těžko. Musela by se přiznat k tomu, že utekla z domu.
Její nejlepší kamarádka Věra, která to doma také neměla lehké, protože její matka byla silná alkoholička a ona postrádala i ty nejnutnější věci k životu, navrhla, že by mohly odejít z domova.
"Najdeme si nějakou práci, vydělámi peníze a budeme moci žít, jako lidi."
To jí slibovala, když půjde s ní. Byla starší o dva roky. Jance bylo sedmnáct. Je fakt, že ještě studovala, ale doma se to nedalo déle snášet. Matka si domů vodila stále nějaké amanty a ti se k ní chovali hrozně. Navíc máma stále bědovala, že se kvůli ní už nikdy nevdá, když doma zavazí. A tak se vykašlala na školu a rozhodla se, že odejde s Věrou do Brna.
Doma si zabalila všechny své věci do tašky, jakoby odjížděla na internát. Co si balí, to matku nezajímalo, takže to nebyl problém. Nikdy se o ni nestarala. Hlavní bylo, že zas nebude doma zavazet.
Když přijely do Brna na hlavní vlakové nádraží, Věra vytáhla z kapsy zmuchlaný papír, na kterém měla adresu.
"Teta bydlí v Černých Polích. Musíme jet šalinou. Sedmičkou."
Přesunuly se k tramvajové zastávce, která byla naproti nádraží a když přijela jejich tramvaj, nasedly. Vystoupily a daly se pomalou chůzí k ulici, kde její teta bydlela. Věra měla trochu obavy, jak dopadne přijetí u tety, ale věřila, že je nevyžene. A tak konečně stanuly před domem, kde teta bydlela. Věra zazvonila. Z okna vyhlédla starší žena a ptala se, co chtějí. Věra jí řekla, že je její neteř a že se k nim přijela podívat.
"Tak počkej, jdu ti otevřít."
V zápětí na to se otevřely vchodové dveře a žena vyšla ven. Obě děvčata si zvědavě prohlížela, s udiveným výrazem se dívala na jejich velké tašky, které jim ležely u nohou.
"A co ty?"
Otočila hlavu k Jance.
"Ty tu máš také nějaké příbuzné?"
"Já jsem přijela s Věrou," řekla Janka.
Žena už se dále nevyptávala a pozvala je do domu. Věře řekla, ať si odloží věci do pokoje, který byl vedle kuchyně. Janka stála uprostřed kuchyně a dívala se na ženu smutným pohledem.
"Máte hlad, že?"
Vytáhla z kredence chleba, máslo a dala vařit vodu na čaj. Děvčata s velkou chutí snědla, co jim přichystala. Potom Janku nechaly sedět u stolu a žena i s Věrou odešla do pokoje, aby se jí vyptala na podrobnosti . Janka nevěděla, co jí Věra napovídala, ale potom žena vyzvala i ji, aby si věci dala do pokoje. Zároveň jí však vysvětlila, že obě u ní zůstat nemohou.
"Věra je příbuzná a proto, že znám její matku a poměry u nich doma, může u nás zůstat. Ale, ty se musíš vrátit domů. Dnes tu přespi, odpočiň si a zítra odjedeš."
To jí řekla a nechala je, aby si šly vybalit. Potom už si s Věrou povídala o věcech, které se Janky netýkaly a tak ta si sedla do pokoje a čekala na Věru. Trochu pomohla při chystání oběda a odpoledne se šla s Věrou projít.
"Co mám teď dělat?"
"Do školy nemám omluvenku, matka si myslí, že jsem na intru," ptala jse Janka.
"To já fakt nevím, nemůžu tetu přesvědčit, aby tě tu také nechala."
"Budeš muset odjet domů, to se nedá nic dělat."
Věra to pronášela úplně klidně, očividně ji nezajímalo co bude s Jankou. Hlavně, že ona
měla střechu nad hlavou.
Brzy ráno Věra Janku probudila, řekla jí, aby se potichu přichystala na cestu a potom jí vzala kabelu s věcmi a vedla ji ke vchodu. Odemkla a jak Janka vyšla ven,Věra, aniž by jí dala kabelu s věcmi, zabouchla rychle dveře.
"Dej mi moje věci! Mám tam i máminy halenky, když jí je nevrátím, zabije mě!"
"To mě nezajímá, já je potřebuji víc, než ty," odpověděla Věra.
"Půjdu na policajty a řeknu jim, co jsi mi udělala."
Janka se snažila Věru trochu zastrašit, ale nepochodila. Bylo slyšet, jak Věra, již beze slova, odchází ode dveří. Bylo jí jasné, že se s ní už nikdo bavit nebude. Natolik již kamarádku znala. Prohrabala kabelku, našla nějaké drobné, koupila si jízdenku a tramvají se vrátila na nádraží. Brno neznala. Koupila si v nádražní restauraci kakao a koblihu, sedla ke stolu a přemýšlela, co bude dál dělat. Když tam tak seděla u prázdného hrnku asi dvě hodiny, přisedl si k ní nějaký muž. Nebyl starý, ale nebyl ani nejmladší. Něco jí říkal a Janka s ním nakonec odešla.
Co ten týden, co byla z domu dělala, to nikdy nikomu neprozradila. Když se však člověk zadíval do jejích očí, bylo vidět, že prožila něco nehezkého. I když se smála, její oči zůstávaly stále stejně smutné.
Po týdnu se vrátila domů. Matka si to s ní samozřejmě vyřídla po svém. Jance však vůbec nevadilo, že ji matka bije, že jí nadává. Byla šťastná, že unikla z područí muže, se kterým tenkrát na nádraží odešla. Ani mámě neřekla, co se jí stalo. Od té doby však bez odmluvy snášela matčiny nálady. Dostudovala. Zařídila si život po svém. Přestala však věřit na přátelství. Nikdy se nesmířila s tím, co jí její věrná kamarádka Věrka způsobila.