Nikdy není pozdě...

Je to zvláštní a trochu ponižující. Fakt, že sedím v pokoji, že mám co jíst, že se mám do čeho obléknout a stále si na něco stěžuji. Začínám mít zvláštní zahanbující pocit, že všechny moje problémy jsou ve srovnání s těmi jejich tak malicherné a zbytečné.

 Představte si, že jedete metrem. První zastávka je prázdná, opuštěná. Všude jsou papíry a vzduch je prosycen zoufalstvím a beznadějí lidí, kteří zde zemřeli. Vystoupíte tady? Kdepak pojedete dál a budete se tvářit, že se vás to vůbec netýká.

 Pokračujete v jízdě. Staví se na další stanici. Okolo vás jsou na plakátech africké stepy s upoutávkami na české safari. Pobaveně se usmějete a pak si všimnete malého ani ne pětiletého dítěte a zatají se vám dech. Pohlédnete mu do očí, tak nějak prázdných a hladových, něco ve vás nesouhlasně zamručí, sáhnete do kapsy a v očích dítěte se zjeví naděje. Přijdete mu jako spásný anděl, ale náhle se zavírají dveře, naděje v očích pohasíná, až se opět vrátí ten pohled čekající jenom smrt.

 Chtěli jste vystoupit - pozdě.. čeká vás další cesta podzemím. Konečně dojedete na další stanici. Tam děti postávají v houfech, obcházejí dveře a žebrají. Matky s nemluvňaty v náručí jsou všude kolem. Sedí a natahují ruce. Napadne vás, že jim něco dáte a pak hned další myšlenka uchvátí vaši mysl. ‚To ale pak přijdou další, zjistí, že jsem ochotný jim něco dát… a pak se úplně ožebračím,‘ to vás přesvědčí, že je lepší se nedělit.

 Dveře se zavírají a metro pokračuje dál. Vaše stanice. Všude plno lidí, tlačí se ven, tlačí se dovnitř. Bojujete jako o život, až se vám podaří vystoupit. Dojdete k eskalátorům (vystojíte si tu frontu) a vyjedete nahoru. Rozhlédnete se. V rohu místnosti je kupa papírů – staré noviny, kartony a krabice – a k nim se blíží muž. Vypadá starší, je shrbený. Před sebe položí klobouk. Snaha tvářit se nezaujatě je zbytečná. Opovrhujete jím?!? Je to bezdomovec. Sedí si na pomníku své důstojnosti, kterou pohřbil.

 Na co myslíte? Na počet zmařených životů? Na snahu zatvářit se povrchně? Na člověka, který kopne do toho chudšího? Pogratulujeme člověku, který nebere ohledy a jde si tvrdě za svým nebo tomu, kdo pokorně skloní hlavu a podá někomu pomocnou ruku?

 Ačkoli to tak nevypadá, jsou lidé, kteří vystoupili a ještě v budoucnu vystoupí na předchozích stanicích. Pot z nich poteče proudem, krev bude všude okolo nich. Držím jim palce. To největší, co můžu udělat, je dát do toho všechno a přidat se. Vystoupit s nimi a říct: pomáhám. To nejmenší je poslat peníze.

 Každý by měl mít právo na život. Takový jak ho známe my.