Svět se vdává

Zatímco autobus odváží ty dva do pro něj tak vzdáleného jejich života, on umývá talíře...z tohohle talíře jedla Ona....

Přišli, aby mu oznámili datum, které ho mělo bolet. Nebolelo, čekal to, teď ví, že je dobře, že spolu nešetřili slovy, v době, kdy byla, ač předaleko jeho krokům, tak přece velmi blízko jeho srdci i duši.

Teď je blízko jeho krokům, ale zeď, která jim má bránit ve vzájemném mávání na sebe je stavěna příliš rychle... bolí ho každá z těchto cihel.... a přitom koneckonců na ně dobrovolně mazal maltu, aby byla šťastná. Opravdu šťastná.

Je osudem, že bude při tom, když se ta zeď dostaví až do výšky očí . A když poslední cihla bude vložena na své místo, bude stát na druhé straně, ve fotoaparátu poslední okamžiky ze stavby a pořád ji bude přát štěstí a lásku.

V srdci bude ležet těžkost pocitu a květiny v ruce budou uvadat. Už teď ví, že se bude chtít opít, už teď ví, že se nenapije ani kapky... protože zůstane on.. Zůstane v něm syrové já, které něco pochopilo a nic nechápe.

Seděli u mě , pojídali ostružinový nákyp a zatímco se ON neustále díval na hodinky, ve vzpomínkách má chvíle, kdy mu nepatřila, kdy jsme spolu tančili a kdy se smála jen tak, bez jeho důvodu, bez něj... Když jsem byli spolu, kdy ji poprvé viděl... kdy si uvědomil, že nám nemůže vzít přátelství..

Vše jsem viděl v tom hledění na hodinky. Přijdu jim na svatbu fotografovat, ale nepotřebuju, aby mi teď dával pitomý rady.. On nebude důležitý..

Povídáme si o počasí na Aljašce, ale v jejích očích se neodrážejí tato slova, jsou tam okamžiky, kdy jsme nesli v kufrech po Londýně naše společné okamžiky, kdy nám bylo moc krásně a kdy jsme byli šťastni jen proto, že slunce svítilo, ačkoliv jsme spolu nemohli vypít vysněný čaj, a kdy v mém mávání jejímu vlaku nebyl jen pohyb rukou, byl to pohyb celé mé duše, bylo tam pár pohlazení, které jsem jí stihl dát, úsměvy, přátelské polibky, šimrání stéblem tenkráte u vody i společný déšť na našich tvářích na tom bezejmenném kopci se zamčeným kostelem..

Povídáme si o sobě a maskujeme to slovy, kterým nerozumí, tuší, že jsou maskou, a tak se dívá na hodinky.. dělal bych to asi taky... jsem šťasten, protože ještě pořád vidím přes vzrůstající zeď a přítomně rád vnímám její pohyby..

Vše, čeho si u mě doma všímá, jakoby si všímala mě. Jen jsem již věděl, že se nemohu dotýkat její ruky, na kterou byl navlečen krásný prsten.. moc krásný, ale tvaru, který u milování škrábe... Buď na ni hodný... miluj ji, jako já ji mám rád... nevěřím, že dokážeš milovat více se svou majetnickostí a zapšklostí.. Snad tě budu mít také rád, když bude Ona, matka tvých dětí šťastná a zářící, jakou jsem ji znal a potkával i když někdy bývá uvnitř smutná, ale není to bolest její, je to bolest světa... vždy měla sílu ji nést... nenech ji, aby byla unavena pod tíhou té bolesti...

Ta Žena je Živý Svět.