Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kdo přestěhuje vetřelce

21. 08. 2011

6730

Autor

Lakrov

Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

Kdo vystěhuje vetřelce

„Ti lidé jsou ale prasata,“ povzdechl si Slon a vyhodil z výběhu velký sáček od svačiny.

„To si prasata možná nezaslouží,“ zastal se Tchoř sudokopytníků. „Když jsem byl tuhle v noci u nich ve výběhu...“ Zmlknul, protože si uvědomil, že zas nechtě prozradil jednu ze svých toulek.

„Možná, že takoví ani všichni lidé nejsou,“ přidal se Stehlík. „Onehdy jsem viděl houf dětí, co chodily s hráběmi a pytlem, a sbíraly odpadky mezi výběhy.“

„A mně lidé někdy hází kousky chleba,“ přisadila si Kačenka. „To jsou taky odpadky?“

Slon už je neposlouchal. Vydal se na cestu kolem výběhu; šmátrat chobotem, nenajde-li za zdí něco zajímavého.

„Au,“ zaslechli za chvíli. A pak ještě jednou silněji: „Auvajs!!“ To už ale Slon běžel k rybníčku. Předníma nohama se do něj postavil, ponořil chobot a střídavě nabíral vodu a pak zas vyfukoval bubliny.

„Děco bdě stdašdě píchlo,“ stěžoval si s plným nosem.

Nejpohotovější byl Stehlík; hned se rozlétl k místu, odkud Slon přiběhl. „Je tam vosí hnízdo,“ vrátil se za chvíli.

Tchoř dostal pro změnu nápad, jak Slona ochránit do budoucna: „Až půjdu v noci kolem,“ pošeptal mu, „důkladně to tam označkuju. Abys tam příště nestrkal chobot.“

„Jenže to vosy nevyžene,“ povzdechl si Slon. „A já se vos bojím jak Stehlík kočky.“

„Voda v rybníčku už je zase samé bahno!“ rozčilovala se Kačenka. „Kdo se má v takové špíně koupat; a kdo za to může?!“ loupla očima po Slonovi, stojícím v kalné vodě.

„Vetřelci,“ odpověděli jí ostatní jednohlasně.

„Musíme na ně něco vymyslet,“ začali se hned domlouvat Tchoř a Stehlík, který jediný věděl, kde přesně vosí hnízdo je.

„Hlavně kvůli Kačence,“ zdůrazňoval Tchoř. „Aby jí zas někdo nerozbahnil rybníček.“

To Stehlíka rozesmálo. Rozesmál se i Slon, což bylo dobré znamení; popíchaný chobot už ho zřejmě přestával bolet.

„Jste hlupáci!“ rozkřikla se Kačenka. „ale já... Já vám teda pomůžu,“ dodala po chvilce nejistého ticha jako omluvu.

Stehlík zaletěl obhlédnout terén. „Vosy jsou rozzlobené,“ nesl špatnou zprávu.

„Bodejť by nebyly, když jsem jim hnízdo málem obrátil naruby,“ přeháněl Slon. „Ale jestli mě naštvou, vlítnu na ně a...“

„Jenže neumíš lítat,“ podotknul Tchoř. „Zato vosy to umí dobře. Musíme počkat, až se uklidní, a něco do té doby vymyslet. Stehlík na ně občas nakoukne; jeho si nevšimnou.“

Nejlepší by bylo jít na ně v noci,“ pošeptal Tchoř Slonovi druhý den za úsvitu. „Když jsem šel k ránu od opic... teda co to povídám –,“ snažil se honem zamluvit další prozrazenou toulku. „Prostě – šel jsem ráno kolem, když padla rosa, a ve hnízdě se ani křídlo nehnulo.“

„Není tma výhodou spíš pro vosy?“ zauvažoval Slon. „Nepotřebují nás vidět, stačí jim cítit naše teplo. A na rozdíl od nás se vosy o sebe nebojí. Bojují jako jeden za všechny; my nanejvýš jako všichni za jednoho. A když říkáš, že se za ranní rosy nehnulo ani křídlo, nemuselo to být kvůli tmě; mohlo to být taky kvůli chladu.“

„Nebo kvůli té rose,“ došly Tchořovi další souvislosti. „S vlhkými křídly se možná vosám špatně létá.“

„Takže nepůjdeme za tmy,“ zaradoval se Stehlík – to bych s vámi totiž letět nemohl; „my na ně půjdeme za deště!“

„Už aby to bylo,“ mnul si Slon chobot.

O úplňku bylo jasno, ale další noc se zatáhlo a ráno začalo mrholit. Stehlík se vydal na průzkumný let; „V hnízdě je jak po vymření,“ hlásil.

„Takže už víme, že teď, ale ještě nevíme, co,“ zhodnotil situaci Tchoř.

„Já bych na ně vlítnul, a rozdupal...“ rozohnil se Slon.

„Ale létat ses pořád ještě nenaučil,“ brzdil ho Tchoř. „A když jim rozbijeme hnízdo, hned se do nás pustí. My jim to hnízdo nesmíme rozbít; my jim ho musíme jen přestěhovat.“

„Jenže jakmile s ním pohneme, není nic, co by je udrželo uvnitř,“ vzpomněl si Slon na nedávnou zkušenost.

„Svačina!“ pronesla důrazně Kačenka.

„Jak teď můžeš myslet na jídlo,“ změřil si ji pohrdavě Tchoř.

„Já nemyslím na jídlo,“ ohradila se Kačenka, „ale na ten sáček od svačiny, co se tady tuhle válel. Ještě si pamatuješ, kam jsi ho vyhodil?“ obrátila se na Slona.

„Syrečky...“ prohodil Slon zdánlivě bez souvislosti, zvedl chobot, nasál a vydal se proti větru dolů ke krmelci. Za chvíli už se vracel a mával velkým igeliťákem. „Kdo se hlásí o práci?“

„To bude nejspíš úkol pro mě,“ usoudil Stehlík. Chytil sáček do zobáčku, ale měl co dělat, aby se s ním udržel ve vzduchu; váha sáčku ho pomalu táhla k zemi. „Tak to jsem vám asi k ničemu,“ povzdechl si.

„Počkej, poleť za mnou,“ napadlo Slona. Nabral sáček do chobotu a vydal se s ním směrem k vosímu hnízdu. „Vyletíš nahoru a já ti ho nahraju; jako při volejbale. Moje maminka, když pracovala v cirkusu...“

„To nám povíš potom,“ přerušil ho Tchoř. „Teď si musíme pospíšit, než vysvitne slunce.“

Stehlík se zatřepetal nad vosím hnízdem. Slon vzal sáček, zvedl chobot, nadechnul se a frknul. Sáček vyletěl jak vystřelený padák a začal nabírat vzduch. Stehlík ho chytil a řídil jej tak, aby ho co možná nejpřesněji navlékl přes hnízdo. Díky bezvětří se ten manévr povedl napoprvé. Volné okraje sáčku přitáhl Stehlík k větvi pod hnízdem. Pak slétl na zem pro stéblo a balík zavázal ozdobnou kličkou, takže vypadal jako dáreček. „A je to!“ zatleskal vesele křídly. „Co dál?“

„Sáhnu tam chobotem a...“

„Počkej, co když byl náhodou někdo z vetřelců venku a teď se vrací?“ varovala Kačenka. Ty jediný jim ani neuletíš, ani se neschováš.

„Takže asi já,“ protáhl se Tchoř. „Cítím se sice líp na zemi nebo pod ní, a po stromech moc nelezu,“ zamručel, „ale ani mi v tom nic nebrání.“ Vydal se za zeď a za chvíli už stál nahoře u hnízda. Předními tlapkami se chytil kmene, zadní opřel o obalenou větev a zalomcoval s ní. Větev zapružila, ale k ulomení měla daleko. „Mám málo síly; ale vypít tak pár vajíček...“ zasnil se Tchoř.

„Já ti dám vajíčka!“ zahrozil Slon. „Radši to zkus ještě jednou... nebo počkej, u krmelce leží provaz; kdybys ho na tu větev uvázal a Stehlík by mi podal druhý konec...“

Všichni rázem věděli, co mají dělat. Slon chytil za provaz a několikrát cuknul. Větev s hnízdem vetřelců se ulomila a zůstala viset kus nad zemí. „Tak to bychom měli,“ zhodnotil Slon.

„Ale kam s tím teď?“

„Zatáhnu to do nory a...“ zamyslel se nahlas Tchoř.

„To by šlo. Jenže si pak budeš muset hrabat novou,“ uvědomil si Slon.

„A navíc,“ doplnil Tchoř, „je přece chceme přestěhovat.“

„Mám jiný nápad,“ ozvala se Kačenka. „Vím o někom, kdo to udělá za nás; kdo je přestěhuje.“

„Tak povídej,“ vyzvídali ostatní.

„Nechte se překvapit!“ užívala si Kačenka pocitu, že ví pro jednou víc než oni. „Podrž provaz,“ obrátila se na Slona, „přeskoč na zeď,“ patřilo Tchořovi. „Táhni,“ zavelela Slonovi. „A ty teď ten balík opatrně spouštěj dovnitř,“ pokynula Tchořovi. „A ty,“ poručila Slonovi, když byl balík ve výběhu, „ho dotáhni do rybníčku.“

Zabalené vosí hnízdo se pohupovalo na hladině. Uvnitř to bzučelo, ale ven vosy nemohly.

Kačenka žbluňkla do vody a postrčila vetřelce k odtoku. Statečně pak doprovázela nebezpečný náklad až daleko do slepého ramene. Tam jej přistrčila ke břehu, zatáhla za kličku, ta se rozvázala a sáček se otevřel. Kačenka se potopila a doplavala pod vodou až k rouře vedoucí zpět do výběhu.

„Plavidlo úspěšně přistálo!“ hlásila. „Posádka je v pořádku, nyní nejspíš právě opouští ochranný obal.“

„Ti lidé jsou ale užiteční,“ pochvaloval si Slon.

Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.

Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah

Úvod

Slon a barevné sny

Co je malé, to je milé

Čtvrtý kamínek

Ohně blízké, ohně vzdálené

Jak Kačence vyschnul rybníček

Kdo vystěhuje vetřelce

Čí je poklad