Výpusť

Cloumá to se mnou. Chvěji se od hlavy až k patě. Neustále se mi hlavou honí myšlenky co by kdyby, kéž by...

Člověk si neuvědomuje co má, dokud to neztratí. Ztratila jsem nejdůležitější osobu ve svém životě. To, co se nazžvalo životem, zmizelo a bylo nahrazeno zuřivým pocitem nejistoty, bázně a strachu. Bojovali jsme, bojovala, modlili jsme se a ona pořád byla. A pak najednou nic. Prázdno, peníze, kam půjdeme? Něco se změnilo. Změnilo se to v mysli našich blížních, v naší mysli. Hnulo se to.

Hnulo se to. Stejně jako svět v sérii knih o Rolandově cestě k Temné věži. Nenávidím je. Bolí mě pomyšlení na ty pocity, na to prázdno, které následuje po každém důležitějším kroku. Tohle píši s pocitem, že stojí vedle mě a kouká se mi přes rameno. Říká, tolik toho nepiš, ale já už neposlouchám. Bolí mě to. Bolí mě moje duše, bolí mě, když vidím svojí sestru. Bolí mě to podobenství.

Nechce se mi tomu věřit. Všechno se ztrácí jako pára, všechno to trní se rozechvívá a pomalu se rozevírá nová cesta. Je jistější? Ale kdeže. Je mnohem strmější, mnohem nebezpečnější. Kdo neumí vymývat mozek, ten zde není vítán. Pokud ovšem není správným terčem pro vymytí. Miluji svůj život a miluji to, co se mi zdá. Miluji svou představivost, za to jak je účelná.

Kde je moje herecké umění, když je třeba? Mlčí a krčí se v koutě. Půjdeme. Půjdeme cestou dlouhou a mozek spojí srdce s touhou.

Prázdniny. Poslední prázdniny, které bych mohla strávit doma. Poslední nádherně nedotknutelné chvíle. Poslední doba klidu. S tím jsem nepočítala. S tím se nepočítalo. S tím jsme nepočítali. S tím nepočítám.

Proč jsme tak závislí, proč nemůžeme jít kam se nám zlíbí, proč si nemůžeme skutečně vybrat tu správnou cestu? Proč o svém majetku nemůžeme rozhodovat sami? Hm??? Mám tolik otázek, tolik pocitů a v hloubi duše i tolik vzteku, bezmoci a idiotství.

Ach jistě, pojďte blíž. Vidím to, jak se usmíváte, to jak vaše ruce objímají moje ramena, to jak vám tečou slzy. Nevěřím. Nevěřím očím, nevěřím vašim tvářím. Je to šílenství? nebo je to jen prachsprostá bezmoc.. Jsem zlá nebo jen nevím kudy jít dál?

Cítím jak se můj mozek pomalu vzdává, jak slova plynou samy ven jako nekonečný vodopád.

Musím  končit. Už volají.