Ržání domoviny do cvalu času

 Barončina (vlastním jménem Vlasta Bakalová, autorka pohádek a několika sbírek poezie) básnická sbírka „Koně mého otce“ je poezií osobní, niternou, přitom spontánní jako plnokrevníci právě vypuštění na louky bez horizontu.
 Je prosycena láskou, obdivem a úctou k muži, jenž v jejím životě znamenal hodně, jenž ji na její cestě ovlivnil a jehož si váží v každé své vzpomínce. K jejímu otci. Přesto její básně nezavání umělým aroma vyčpělého patosu či okázalé pózy. Pulsují životem, jsou cítit po mozolech, voní po přírodním hnoji. Úcta se tu nebalí do salonní noblesy s plivancem pod kůží. Nepitvoří se, nepřehrává. Vynořuje se tak nějak samozřejmě. Bez přetvářky. Sálá z každého slova, ze slepičince v bagančatech v jejím „Vzkazu“, kde krev šlechtice nepodtrhují porcelán a stříbro, ale právě ten slepičinec, to uchování si důstojnosti i po krk v blátě.
 „Nikdy se nehandrkuj o krávu/ ale na hedvábí slov trvej.“ Přirozená moudrost otce je pro autorku něčím jako bible, jejíž stránky listuje celý život a k jednotlivým jejím kapitolám se vrací. A je zcela jedno, zda jde o bibli či o tóru.
 Za páteř celé sbírky bych osobně považoval tři básně. „Můj otec“, „Běh na dlouhou trať“ a „ O zúrodňování“. Je to samozřejmě subjektivní výběr, se kterým možná sama autorka nesouhlasí.

 Všechny tři jmenované býsně spadají do prvního ze tří oddílů sbírky, který má křídla naděje a zobák po volnosti: Zpívání o svobodě. Další dva tematické bloky jsou nazvané Rozhovory s otcem a Život (kde autorka nechá závaží času klesnout po současnost).
 V básni „Můj otec“ je s nelíčenou dojemností ukryt poklad. Nádherný vztah otce a dcery, vztah, ze kterého se zrodil světonázor, vztah, z něhož vykvetla osobnost, silná jabloň, co kvete navzdory mrazu.

 „To je kraválu
pro jednoho Žida
také jsem Žid '
řekl otec
v den Štědrý
a na hřbetu koně odjel
udělat Zázrak
Tak dlouho obracel zem
až dala chléb
A já se pak celá léta
modlila
k němu Živému“

 „Běh na dlouhou trať“ podtrhuje kontext doby, neustálý strach, který nevyvanul po zaskřípění poslední odhozené pušky.

 „S každým jarem
otec na Zápraží
' Tak letos
letos naposledy '
říkával a věřil
až hory přenášel
' Už jsou v prdeli
vrátila se Svoboda '
křičím
Zvedl oči
ještě se v nich zrcadlilo Pohraničí
' Ták '
protáhl
' A teď mohu klidně
i umřít '
Sepjal ruce
podobné kořenům
velmi starých stromů
a při té podivné modlitbě
mlčel“

Autorka se vrací ke svým kořenům, aniž by v tom byla křečovitost přehnaného gesta. Její nick „baronka“ podtrhuje, že se hlásí ke „šlechtickému“ původu a je na něj hrdá. Nemá však na mysli nějakou majetkovou odlišnost, vyvyšování se nad jiné pomocí nějakého titulu. Ne, hlásí se k šlechtictví ducha, kterého ztělesňuje právě její otec. K moudrosti, k vážení si věcí i lidí, k lásce ke knize a odporu ke zvůli moci. Hlásí se k odkazu, kde je nezapomínání propojeno s odpouštěním, kde němečtí spolužáci ve škole po válce již byli „jiní Němci“, „ti zlí padli ve válce.“ K odkazu, kdy „šlechtictví“ znamená jít vzorem.
 Stejně tak se baronka hlásí ke své historii, svému původu, tím, kým je. Židovství u ní není něco, čím by se chtěla chlubit, ale zároveň jde proti její přirozenosti ho tajit, nebo se snad za něj stydět. Byla doba strachu, kdy bylo lepší být obezřetným. Věřím, že jinovatka úzkosti, která zamlžila okna života na dlouhou dobu, již zmizela v nesmělých paprscích jara.
 
V básni „O zúrodňování“ se baronka opět dotýká pozitivního vlivu otce a svého vztahu k němu. A také ke knize jako takové, který si díky němu vytvořila.

 „Ten den
tatínek hnojil pole
stoupla jsem si do hnoje
zavřela oči
a čekala
'Co to děláš
dítě '
zeptal se tatínek
' Zúrodňuji se
abych byla moudrá
jako zahrada před sklizní
'Tvůj hnůj je kniha '
řekl otec
a zadíval se tak modře“

Dne 18. 3. byla v kavárně Obratník (ulice Jindřicha Plachty kousek u Anděla v Praze) její sbírka pokřtěna (v rámci Večera přiměřených depresí od 19:00). Jsem přesvědčen, že podmanivý zvuk kopyt myšlenek cválajících ve vzpomínkách dětství našel řadu uší, které se zaposlouchaly. A s tichem pak přišly slzy.

 Koně mého otce, Vlasta Bakalová, nakladatelství Krásná Lípa, ilustrace a doslov: Roman Szpuk, 2011, 70 stran. Nakladatel: Marek Belza. K dostání - v síti Kosmas.