Láska má Bílá Opava

Sestřel mne z nebe

jsem tvoje hvězda

uprostřed města

tě naučím tančit

a znovu žít

vrátím ti mízu

a v tajence

kvízu

pět slabik

se vzpíná

a někde z klína

pne jaro narcis

utrhl

vzal sis

stonek boku

jde ruka v ruku

milenců mladičkých

souzní zvuk ladičky

s kytarou života

sněženka netknutá

slovo LÁSKA

k nevyslovení

protože toužení

je horská řeka

v níž voda stéká

v dravá koryta

nocí bolí ta

vzdálení

mezi kameny

pění a taje

doteky máje

jsou slunce hřejivé

to vězení

prosí po útěku

křídla kačení

zvuk z varhaního měchu

přes píšťaly

srdce chrámu rozezní

ozvěno prosím pověz mi

z úst němých skal

co mne čeká

bez pevných koryt

jsem prý řeka

láska co prý si pohrává

veřeje

Bílá Opava

jsou moje dny

cifry na účtence

pár drobných mincí

v peněžence

lesknou se

a lžou

krásně

plné soucitu

sepnuté ruce

prosí tu

modlitbou posledních vloček

na rty dopadlé

ten dotek

vlahý

jedinečný v nekonečnu

jakýsi malíř

jež Dráhu mléčnou

ukotvil štětcem

konzervoval do oleje

na plátno vedle orchideje

okouzlils můj zrak

ty čaroděj

 Rumburak

život sám

nahý

nespoutaný

šeptá jí verše

dojímá ji

že neví  zda pláče

či se směje

hojí se rány

lístky jitrocele

těší mé srdce

dětský pláč v kolébce

mláďata z hnízda

křepelce

vylétnou

jak sny

z mého měšce

jsem směnárník

jsem hráč

co pěšcem

učinil

pád

namísto prohry

jsem hráz

stavěna bobry

jež nevylila řeku

jsem moudrost

která z věků

promlouvá v šepotu

korun smrků

jsem démant

který zdobí ruku

plod lásky spojení

milenců

mlčení

je zrození