Jak mi je ?

Stavěl jsem dlouhá léta něco, o čem jsem si myslel, že už je to sakra vysoký. A ono nic. Je to tak malý, že radši držím hubu a nikde se s tím radši nechlubím, ba co víc, mám chuť to zbořit a rozkopat a rozsekat na malý kousky. Ale udělat to nemůžu, protože by mi znovu trvalo tak dlouho postavit aspoň to. Hledí na mě zakrslej výtvor, skoro ubohej malej zmetek, nedomrdek a já k němu cítím nenávist tím větší, okolik měnší se po té celé lopotné práci jeví. 

Tak zase hledám šutry podle svých představ, protože mi nic jinýho nezbývá, nacházím po dlouhém, pečlivém výběru, skládám je svědomitě na sebe a řídím se heslem "práce kvapná, málo platná" a že "dům musí mít pevné základy" a pak zjistím, že to vůbec nemělo žádný, ale vůbec žádný smysl, protože se to celý sveze jako po másle. Pečlivá práce skládání vzduchu, co na plat, když je výsledek stejně jenom vzduch. Nic. 

Nademnou se tyčí věže ostatních, smějou se mi, z výšky mi močí na hlavu a nadávají do blbců, neboť v tomto světě platí "hni se nebo seš v prdeli", já stojím tady dole a snažím se dělat, že mi jejich moč nepřistála na tváři. Všechno je naopak, všechno je jinak, než jsem si myslel, byl jsem učen něčemu, slyším, vidím, chci něco jiného a vnější kostra, systém a proud jsou strašně silné faktory. Tuze silné faktory, než aby se dalo jít proti nim. Proti proudu. Nejde totiž jen o proud vnější, o to vystoupit z řady, jde o proud vnitřní, který je desetkrát silnější. Jenom stát v něm a nespadnout, neuklouznout a nezlomit si kotník pod vlastní vahou, jenom to jsem se učil roky. Podělaný roky. Který nikdo nevidí. Ostatní plujou ve vnějším po proudu, ladně a vábně, podráží mi nohy a kopou mě pod hladinu, vrací mě do toho mého, když se mi nějakou náhodou podaří dostat výš (kam nepatřím). I ti, o nichž jsem si myslel, že budeme stát spolu, pevně vedle sebe jako skály. Od těch to bolí nejvíc, ti mě pod vodou drží nejdýl a nejzuřivěji. Zubí se na mě jako rusalky. Každý nádech mě stojí hrozné úsilí a vede jenom k tomu, že s vypětím všech sil vstanu a zase stojím na místě. Boj, obrovský a nekonečný boj ve své nepatrnosti. Vůbec není vidět. Ani se nezdá být. V podstatě není. V podstatě to fakt není žádnej boj. Ale vyflusne festovně.

No fight, no step forward. Not at all. Not even a little one. 

It is easy to be brave from safe distance.

Vidím tváře. Je jich mnoho. Sedí a čumí. Čumí vymaštěně jako ty figurýny v obchodech na drahý hadry. Jsou stejně originální, jako ti, co v těch obchodech nakupují. Originalita nula, styl nula, názor nula. Reagujou na světlo to ano. Obdivuhodné interaktivní formy života (bráno jen a pouze z biologicko-antropologicko-darwinovského hlediska, nijak jinak).

Co si myslíš o Karibské krizi nebo o válce ve Vietnamu ?

Nevím.

Aha, dobře, tak co si myslíš o té postavě ? Jak podle tebe reagovala ?

Nevím. Ale čumím, to jo, a hledím a mám oplzlý vtipy (kdyby byly aspoň trefný).

Tak mi aspoň řekni, proč nosíš tak trapnej pytel na palici a brejle z devadesátých ?

Nevím. Se mi to líbí. Je to IN. 

Být IN, to hlavně. Pak sou ještě tací, kteří jsou totálně OUT, ale vydávají to za IN. Ty bych kopal do prdele až k Soluňi. 

Pak jsou tady ještě takoví, kteří tuze razí heslo: "jít si svou cestou" a vůbec neví, že jejich vlastní cesta je všechno, jenom ne jejich vlastní cesta. Děkujte těm, kteří si šli kdysi dávno svou vlastní cestou. Protože to je důvod, proč dneska tak vehementně souložíte. 

Nějak kolem dvacátého roku a výš začínají obejovat životní filosofii, začnou konečně přemýšlet, začnou používat mozky a ne penisy a klitorisy (v případě některých se jedná pouze o nervová ganglia, mozek jako termín je na označení toho, co mají v lebce, příliš silný výraz). Začne s něma konečně být rozumná řeč. Konečně říkají svůj názor, protože do té doby si konečně nějakej vůbec dokázali najít (a to mnohdy ani ne z vlastní iniciativy), když už ne vymyslet. A vypadají fakt hrozně moudře, oduševněle a především dospěle. 

A pak někomu říct, jak se mi daří. No jak. Totálně na hovno. Na otázku proč nicméně neexistuje ani tak odpověď, neboť ta ze své čiré podstaty vůbec nikoho nezajímá (vím, o čem mluvím a vy si pravděpodobně myslíte, že to víte taky. Nevíte. Vím o čem mluvím. Jedinou výjimkou jsou jedinci, kteří vědí, o čem mluvím. Ale těch je minimum a vy to s největší pravděpodobností nejste.)

Tahlencta problematika absolutně není IN. Ono je totiž mnoho, mnoho problémů, který jsou fakt IN, víte. Todle ale není IN, proto lžu, když se mě někdo zeptá, jak mi je. A každej mi vrazí kudlu do zad. Buďto jste s největší pravděpodobností vrážeči, to dost možná, anebo jste vytahovači těch kuděl. Není nutno dodávat, že těch vytahovačů není ani zdaleka tolik, jako těch vrážečů. Ono vůbec vrážet něco někam se v dnešní době stalo tuze moderním.

Jen si vražte svou kudlu a pusťte ty svěrače, až budete na někoho z výšky své věže močit. 

Ať je aspoň jasný, kdo je kdo.

A aspoň napište, co si o tom myslíte, vy duté palice, co nikam nepíšete koment.