Pátek třináctého

První část povídky ze 14. století. Víte proč se stal pátek 13. nešťastným dnem?

 

„Ne, ne, slibuji, že je vrátím! Všechny peníze vrátím, jen mi dejte ještě trochu času.“ Muž v koženém oděvu, zdobeném drahými kameny klečel na vlhké podlaze chrámu a tahal jednoho z mužů, stojících nad ním, za bílý plášť s červeným křížem na zádech.

„Pššt, tady jste v chrámu pane,“ utišoval jej mnich v obyčejné, šedivé tunice. V ruce svíral zlatý kříž a otáčel se směrem k oltáři a zpět k hysterickému muži.

Poté pohlédl zelenýma očima na světlovlasého templáře, jež se snažil vykroutit z mužova sevření. „Odveďte jej pryč, bratře Thomasi, tady nemá co dělat.“

Templář beze slova vytáhl muže na nohy a snažil se jej vystrkat z posvátného domu, za nimi šlo několik dalších templářů. Hysterický muž se znova otočil směrem ke knězi. „Prosím! Odpusťte, pomozte mi, co ze mě bude, pokud mi všechno sebe...“ jakoby mu náhle zaskočil jazyk, nemohl říct jediné slovo. Viděl kněze, držícího v ruce zlatý kalich ve velikosti číše. „Grál! To je Grál! Vy máte grál!“ Vytrhl se templáři, prorazil mezi řadou čtyř dalších a přiběhl přímo ke knězi. „Nechte mne, ať se k němu pomodlím. Ještě jednou, naposledy.“

Jeho paže sevřely dvě silné ruce a za truchlivého mnichova pohledu jej vynesli ven z chrámu, do kterého se začínali hromadit chudí členové řádu k jedné z mnoha pravidelných modliteb.

Muž dopadl ztěžka na zem, chvíli jen ležel v křečovité poloze a hleděl do obličeje blonďatého templáře, který se nad ním nakláněl. „Grál... Vy máte Grál... Tady, jak...“

„Do toho vám nic není,“ odpověděl mu muž a pomohl mu zpět na nohy. „A nyní pojďte se mnou, čeká vás samotný Velmistr.“

Bohatému muži se na krátkou chvíli podlomila kolena. „Jacques de Molay? Je tady? Vždyť to je nemožné!“

 

 

Seděl v malé kapličce, ruce spjaté a ze rtů se mu linula jedna modlitba za druhou.

„Bratře.“

Klečící muž se otočil. Do tmou oslepených očí se mu vkradlo denní světlo, pronikající dveřmi. „Ach bratře. Pojď a poklekni vedle mě ať ti mohu všechno říct.“

Muž poslušně zavřel dveře a klekl si na studenou podlahu. Ucítil známou bolest v kolenou, otlačených od hodin strávených v kleče u oltáře, jež se neustále zhoršovala. Chvíli klečeli bok po boku ve společné modlitbě. Potě starší z mužů konečně promluvil.

„Již několik let cestují západní Evropou, abych nalezl vše potřebné pro mé bratry. Avšak, čím dál tím méně se mi dostává pomoci, mnozí z mých mužů zahynuli při posledních křížových výpravách a nikdo je nechce nahradit. Obávám se, že naše bratrstvo se řítí do záhuby. Všechno naše bohatství, moc a sláva a víra v Boha, to vše může být uvrženo do nebezpečí, bude-li naše bratrstvo doopravdy spojeno s dalšími. To nesmíme dovolit bratře, to jistě víš. Avšak, našeho bohatství ubývá, Francie chudne a král Filip se od nás již zcela odvrátil...“

„Ne, vše bude v pořádku pane..“

Muž jako by jej nevnímal. „Vzal jsem dva naše největší poklady. Archu úmluvy a Svatý Grál. Nechám je dobře ukrýt, aby je ostatní bratrstva, církev, ani král, nenašli. Je to smutné, ale i papež se staví proti nám. Víš co o nás tvrdí, bratře, že?“

„Ne pane! Takhle nemluvte! Jsme bohaté a mocné bratrstvo, bojujeme ve jménu Boha, on to ví, bude při nás stát!“

„Obávám se, že ne.“ Molay sklopil hlavu. Zkáza bratrstva se blíží.

 

Za dveřmi svatyňky se ozvaly kroky, potom ťukání a nakonec vstoupil templář, táhnoucí za paži bohatě oblečeného muže.

„Ach, sir Firley,“ podíval se na něj Molay. „Měl by jste vědět, že jste se dostal až k neuvěřitelně vysokému soudu. A máte štěstí, já obvykle lidi nesoudím příliš přísně. Co jste provedl tak zlého, že vás, ve jménu Boha, mí bratři chtějí potrestat?“

„Ach pane!“ muž padl na kolena. „Půjčil jsem si peníze a nemám na vrácení.“

„Ale to jistě nebude tak zlé,“ Molay vzal mužovy ruce do svých. „Jistě jde jen o malou částku. Kolik jste si půjčil, že to nemůžete vrátit až za nějaký čas?“

„Padesát tisíc...“

„Nuže,“ Molay pozvedl obočí. „Už jsou to roky a já nesplácel. Ta suma je nyní obrovská, já ty peníze nemám.“

Molay s sebou trhl. „Kolik...“

„Milion,“ odpověděl mu stále klečící templář.

„Takové peníze. Víte, jak je nyní potřebujeme? Hříšník jako vy si dnes nezaslouží odpuštění!“

„Ale! Ale!“

Moley odešel a blonďatý templář opět muže odtáhnul do malé kobky. „Dejte mi vaše oblečení, oblečte si jen tu chudou tuniku, místo vašeho koně dostanete zpět mezka...“ Firley se začal se vzlykáním svlékat. Templář si jej se zaujetím prohlížel. Firley se k němu chtěl otočit zády, muž po něm však natáhl ruku a otočil jej zpět. „ne, musím neustále vidět vaše dlaně. Co kdyby...“

Firley shodil kalhoty i boty a navlékl si obyčejnou mnichovskou tuniku a střevíce. Templář jej poté odvedl na malý dvorek, kde stál připravený mezek. „Domů už se nemůžete vrátit. Vše nyní náleží nám, buďte rád, že vám Molay daroval z milosti tyto chudé dary. A vězte, že mí chudí bratří nechodí nijak lépe oblečení...“

Firley již poslouchal jedním uchem. Pobídl mezka a hnal jej nejvyšší možnou rychlostí směrem k sídlu krále Filipa.

 

...

 

Mezek každou chvíli téměř padal únavou, avšak Firley jej neustále nemilosrdně vybízel k rychlejšímu kroku. Hlavou se mu honily myšlenky na řád Templářů. Kvůli němu ztratil všechno své bohatství a co hůř? Ztratil svojí ženu, syna a dceru. Co se s nimi stane? Proč mu ani je Templáři nevrátí? Jenom je, nic jiného nechce, jenom svojí rodinu.

Co jim dá to proklaté bratrstvo? Z ženy a dcery udělají jeptišky. Obyčejné děvky skrývající se za rouškou chrámu. A ze syna? Firleyova jediného dědice jistě uvrhnou brzy do kláštera a poté do svých řad. Udělají z nich jednoho z dalších krutých rytířů. Vezmou jej na příští pouť do Svaté země, kde se budou dít ukrutné věci. Vraždění, znásilňování,...

„To nesmím dovolit!“ Ozval se Firleyho výkřik ve chvíli, kdy se jeho mezek zhroutil mrtvý, zalitý vrstvou pěny, k zemi.

Ani se neohlédl na ubohé zvíře, vzal na ramena obyčejné sedlo a pokračoval pěšky. Strávil několik dní tím, že šel kamsi podél potoka v lese a pil z něj znečištěnou vodu, sbíral borůvky a někdy našel na břehu leklou rybu, kterou si před setměním ohřál na malém ohýnku.

Do města dorazil jako nejchudší z nejchudších, vyhublý, s vystouplými lícemi. Dříve dlouhé hnědé vlasy byly mastné a prořídlé, šaty otrhané. Padl na zem přímo uprostřed silnice před hostincem.

Zvedly jej čísi silné paže a posadily jej na koně...

 

Firley otevřel oči. Ležel v malé, tmavé komoře. Na malém stolku vedle něj ležel suchý chléb, kousek sýra a džbán vody. Naklonil se k nim, aby se najedl a napil, přitom se spatřil ve zrcadle. Vystouplé lícní kosti, propadlé tváře, rozpraskané rty, rozšířené modré oči a jen pár vlasů na hlavě. Během pár dní.

„Jezte bratře,“ ozval se hlas vedle něj. Firley se s šokem otočil. Hleděl do oříškových očí muže v bílém plášti s rudým křížem.

Vzteky shodil všechno jídlo na zem a roztříštil džbán. Templář ani nemrknul. „Spal jste čtrnáct dní, mluvil jste ze spaní, vím o vás všechno.“

„Všechno?“ Firleymu se vybavily jeho myšlenky. Ne, to ne.

„Kvůli mému bratrstvu jste ztratil rodinu i všechen majetek. Chcete se pomstít.“ Byl holohlavý s hubenými tvářemi a tmavou jizvou na tváři. Jeho oči však byly plné soucitu. „Je mi líto, co se stalo. Nekráčejte však po světe naplněn záští a nenávistí. Před Boha musíte předstoupit šťastný. Proto jsem vás zde nechal. Jezte, pijte a potom vás vybavím tak, aby jste mohl pokračovat jako poutník třeba až do Svaté země, kde budete žádat Boha o radu.“

Firley se prudce zvednul a popadl muže za ruku. Na krátkou chvíli se mu před očima objevily zlatavě-stříbrné jiskřičky. „Vy nevíte, co jsem viděl a koho jsem potkal. Tam, kde jsem byl žádat o odpuštění svého dluhu byl v ten den i velmistr Molay. A viděl jsem Zlatý Grál.“

Templář vytrhnul ruku. „Blouzníte, bratře. Velmistr Molay nyní cestuje po Evropě a hledá nové muže a podporu pro naše bratrstvo. A Svatý Grál je ukryt někde zcela jinde.“

Oči se mu rozšířily ještě více. Opět pevně stisknul templářovu ruku. „Ne! Viděl jsem ho na vlastní oči. Zlatý kalich v rukou kněze...“

„Ještě tři dny a budete moct jít,“ templář opustil místnost a Firley se unaveně zhroutil zpět do tvrdého polštáře, plněného slámou.

 

„Svatý Grál v rukou kněze,“ zopakoval hnědooký templář svému nadřízenému. „Ten muž to řekl jasně. Vzpomínáte si na slib? Když se bude něco dít, čekejte na zprávu o Svatém Grálu, sevřeném v rukou kněze. Pokud se ocitne mimo Svaté místo, znamená to špatné časy, pro naše bratrstvo.“

„Možná ano. Ten poutník je jistě dar z nebes. Musí tu správu poslat dál a varovat ostatní. Dejte mu toho nejlepšího koně a nějaké peníze. Ať jede do dalších klášterů a předá tam svou zprávu.“

 

Firley seděl v bílé tunice s rudým křížem na mohutném hnědákovi a nevěřícně hleděl na smutné tváře všech přítomných templářů i mnichů. Dali mu peníze, dali mu koně, proč taková štědrost?

„Mnoho zdaru na vaší cestě, bratře.“

„Děkuji, mí bratři. Slibuji, že kvůli vašemu bratrstvu udělám vše, co bude v mých silách!“ vykřikl a vyrazil pryč z města.

„Jistě svůj úkol splní a varuje ostatní,“ pravil jeden z mnichů. Ostatní s úsměvem na rtech přikývli.

 

Nevím, co si mysleli, ale jistě nechtěli, abych udělal to, co se chystám udělat. Zničit řád rytířů templu!

Firley opět hnal koně po loukách a lesích, zastavoval se jen krátce, během horkých odpolední, aby nechal koně odpočinout si ve stínu.

Za úsvitu desátého dne jízdy, během níž musel dvakrát vyměnit zcela uřícené koně, - a stačilo jen dorazit do templářského kostela a říct „Svatý Grál v rukou mnicha“ a rázem dostal vše, co potřeboval – konečně spatřil střechy paláce, v němž přebýval francouzský král Filip IV. Sličný.

 

„Veličenstvo! Přichází nějaký muž v templářském oblečení. Prý chce s vámi mluvit kvůli něčemu důležitému.“

Devětatřicetiletý muž s hnědými vlasy se otočil od válečné mapy a pohlédl na svého sluhu. „Za poslední dny už tady bylo templářů víc, než dost, včetně samotného Molaye! Nějaký šílenec rozšiřuje zprávu, že se blíží konec řádu. Doufejme, že tomu tak bude,“ zasmál se hrdelním hlasem. „Vyhoďte ho!“ Král se otočil zpět k mapě a pohlédl do černých očí svého kancléře Viléma z Nogaretu. „Víš přeci, jak špatně na tom templáři jsou.“

Sluha s řevem vtrhnul do sálu, za ním se hnal muž v templářské tunice s dýkou v ruce. Král i kancléř naráz vytáhli meče a zaujali obranné postoje. Holohlavý muž se k nim přiblížil a rozhlédl se po králově ložnici.

Velká místnost, obdélníkového tvaru byla zdobená nástěnnými malbami a obrazy, zobrazujícími jednotlivé křížové výpravy. Jako by jimi Filip žil. Uprostřed místnosti byla velká postel, kolem níž bylo rozestavěných osm pochodní a nalevo od ní byl vyřezávaný stůl, obklopený čtyřmi loučemi.

Firley se sklonil a odhodil dýku na zem. „Veličenstvo,“ oslovil jej tím nejmužnějším hlasem, který ze sebe dokázal dostat. „Přicházím k vám z jednoho panství, kde jsem byl pánem. Vyslechněte si prosím můj příběh...“

Král pohlédl na svého kancléře. Černooký kancléř pokývnul hlavou a zasunul meč zpět do pochvy. Bok po boku, jako staří přátelé se posadili za stůl a hleděli do tváře klečícího muže.

 

...

 

„Přicházím z velkého panství ve Francii. Dlouhou dobu jsem si žil v bohatství, než přišla další Křížová výprava. A já tehdy ztratil značnou část svého majetku. Je to vtipné, ale rozhodl jsem se půjčit si peníze, od řádu, kterému jsem je daroval. Padesát tisíc, od řádu Templářů. Další roky jsem si žil celkem dobře, oženil jsem se, narodil se mi syn, dcera, já jsem však z radosti zapomněl na svůj dluh, který dosáhl neuvěřitelné částky. Jsou to šejdíři Veličenstvo, stejní jako židi, musejí být spolčení s Ďáblem! Jeden milión, tolik po mně chtějí!“ Firley se dramaticky odmlčel.

„A nyní přicházíte za mnou, abych vám půjčil. Já vám však říkám, že díky výpravám a templářům na tom ani Francie není zrovna nejlépe. I my potřebujeme peníze.“

„Vydal jsem se do jednoho templářského kostela a žádal o odpuštění, chtěl jsem, aby mi dali více času, že jim vše vrátím... Postavili mne před samotného Jacquese de Molaye, jež prý cestuje po západní Evropě, aby našel nové muže a získal podporu nových panovníků. Ani templáři na tom nejsou dobře, chtěli ty peníze hned, jenže já je neměl. Sebrali mi koně, majetek, i rodinu. Nevím, co s nimi teď bude... Dali mi obyčejného mezka a já jsem vyrazil hned za vámi. Veličenstvo, chci se pomstít, chci zničit templáře, když jsou nyní slabí a bezmocní. Sebrali mi rodinu, chci se pomstít, zničit je. Jistě mají někde ukrytý obrovský majetek. Viděl jsem Svatý Grál, prý jej chtějí ukrýt, protože se blíží konec...“

Firley zmlknul. Král i Vilém seděli dlouhou dobu jako přikovaní, hleděli kamsi do dáli a dlouho přemýšleli.

„Říkáte, velký majetek,“ promluvil nakonec Vilém. „Jak velký?“

„To nevím, můj pane, více jsem neslyšel. Já jenom viděl Grál. A pokud mají Grál, mají možná i Archu a jiné poklady. A obrovské jmění ode všech Evropských panovníků...“

„Pokud bychom získali jejich peníze, měli by jsme peníze na válku s Anglií a na prohlášení Francie za opravdovou Svatou Zemi.“

Filip si zamyšleně mnul bradu. „Mezi Templáři se šíří zpráva, že se blíží konec. Pane...“

„Firley.“

„Pokud je vaše zášť vůči templářům opravdu tak silná, budete nám dělat špeha. Budete jezdit do jejich klášterů a získávat důležité informace od výše postavených kněží...“

„A vy mi za to vrátíte mou rodinu?“

„Udělám, co bude v mých silách,“ zašklebil se Filip.

 

Po několika hodinách vyšel Firley z králových komnat. Sluha jej zavedl do malé komůrky. „Moc se nepředali, na to, že jim teď dělám špeha,“ zašklebil se Firley a spokojeně se natáhl na postel a usnul tvrdým spánkem. Dalšího rána jej probudil zpěv, či spíše vřískot několika divokých slavíků, poletujících mezi stromy v zahradách. Do místnosti pronikalo jen málo světla.

Firley vylezl z postele a chvíli stál uprostřed místnosti zcela nahý. Přelezl mu mráz po zádech a on se konečně otočil a spatřil starý templářský oblek, složený na pokrývce a bochník chleba s hromadou sýru a vařeného mléka. Jak o překot do sebe naházel celou snídani a oblékl se, kolem pasu si přivázal stříbrný meč.

„Sire Firley,“ vstoupil sluha.

Firleyem projel příjemný záchvěv. Konečně jej zase někdo oslovil tak, jak se doopravdy jmenuje. Sir Firley... S vlídným úsměvem se otočil ke sluhovi.

„Král si vás žádá, chce vám zadat, kam dnes máte jít.“

Bez váhání následoval sluhu klapajícího podpatky po dlážděné, vlhké chodbě, osvícené jen několika loučemi. Sluha jej dovedl až k malým dvířkům ve zdi. „Králův soukromý jednací pokoj,“ otevřel je.

Firley na něj chvíli nevěřícně hleděl. Snad si ten sluha dělá legraci? Muž se však více ani nepohnul, jen znova naznačil rukou, aby Firley vstoupil.

„Otočte se!“ rozkázal Firley. Když jej sluha poslechl, klekl si na kolena a prolezl krátkou chodbou až do temné místnosti, ozářené jedinou svící na stole, za nímž se rýsovala silueta. Ne však králova, za stolem seděl Vilém. Firley zůstal v nepohodlné poloze na kolenou a hleděl do Vilémovi kamenné tváře. „Jeho Veličenstvo, král Filip IV. Slišný, odjelo na lov. Nyní jsem tedy pověřen já, abych se staral místo něj. A já jsem se rozhodl následovně,“ Vilém se krátce odmlčel a přeměřil si Firleyho přísným pohledem. „Půjdeš do Pařížského Templu – kostela, hlavního sídla templářů ve Francii. Představíš se jako rytíř, který se vrací ze Svaté Země. Řekneš jim, že jsi se setkal s Jacquesem de Molay, templářským velmistrem. Řekni jim, že má Svatý grál. Na vlastní oči jsi jej viděl, nebo snad nejsi ten, co varuje templáře?“ přiložil mu Vilém dýku ke krku.

 

 

 

Firley zvedl obě ruce na znamení, že se vzdává a pod tlakem Vilémovi dýky vstal. „Jeho Veličenstvo mne požádalo, abych s vámi tuto nepříjemnost vyřešil,“ řekl Vilém a přejel dýkou mezi prsty své levé ruky. „Takže, než vás vyšlu do toho kláštera, chci vědět, proč jste sem vůbec přijel. Jste tady, abyste špehoval jeho Veličenstvo, které dluží Templářům nehorázné sumy peněz? Radím vám pane, řádně si rozmyslete svou odpověď. Podle vaší odpovědi totiž rozhodnu, v jakém stavu se vrátíte mezi Templáře. Jako králův špeh a věrný rytíř? Nebo jako zrádce, rozčtvrcený na kousky?“ zasmál se chraplavým hlasem.

Firley chvíli zmateně stál a nevěřícně hleděl na Viléma. Svět se s ním náhle až neuvěřitelně točil. Pohlédl na své ruce, které krátce nabraly modravou barvu a poté zflekatěly rudými fleky.

Svět se konečně přestal točit a Firley pohlédnul do neproniknutelných Vilémových očí. Rád by mu odpověděl, že on rozhodně není na straně templářů, že je na straně velectěného krále, ale co když je to právě to, co ten muž chce slyšet? Co když mu Firley odpoví, že je na králově straně a Vilém jej nechá rozčtvrtit a on potom skončí zahrabaný někde v templářské jámě?

Do místnosti vstoupil dveřmi, skrytými ve zdi, král. Samozřejmě, na žádném lovu nebyl, Vilém jej zřejmě varoval již předešlého dne a nedovolil mu, aby se s Firleym setkal sám. Je vychytralý, ten králův kancléř.

Nyní však Firley hleděl na krále, který se zarazil s otázkou v očích. „Vy jste ještě naživu?“ pozvedl mírně obočí a přistoupil o krok k Firleymu.

„Samozřejmě, že ano. Jsem na straně templářů a přišel jsem sem do paláce jako jejich špeh a budoucí vrah jeho Veličenstva!“ vykřikl Firley a poté si rychle překryl ústa.

Král se prudce otočil a jen na něj nevěřícně koukal, Vilém zamžikal očima. „Stráž, stráž!“ vykřikl. „Odveďte jej do cely!“

Do místnosti vtrhli dva muži, kteří popadli Firleyho každý za jednu paži a vhodili jej do malé cely, plné zavšivených krys a špetky prohnilé slámy, páchnoucí močí.

A teď už mě čeká jenom poprava. Začal se hystericky smát. Poprava za to, že jsem si pustil hubu před samotným králem Francie. A teď tady nechám svou rodinu na pospas osudu a sám si odejdu do klidu do Pekla. Ne, já určitě nepůjdu do nebe. Začal se ještě více smát. Já do Nebe nepůjdu. Jsem totiž strašlivý ničema, hrozný! Chtěl jsem zavraždit krále! Padnul na podlahu a začal do ní bušit pěstí v neuvěřitelném záchvatu hysterického smíchu. „Tak na čí straně vlastně jsi Bože!“ vykřikl. „Na čí!? Býval jsem horlivým katolíkem, přispěl jsem penězi na výpravy ve tvém jménu. A takhle jsi se mi teď odvděčil?! Co jsem udělal? Co? Sebral jsi mi rodinu, majetek, statky, a teď i život! Co víc po mně ještě chceš? Neslyším! Proč neodpovídáš? Neexistuješ?“

„Zmlkni, nebo tě nenechají ani pohřbít, ty kacíři,“ ozval se náraz na dveře.

Firley se na chvíli ztišil a zadusil slzy, které se mu pomalu hrnuly do rudých očí. Pokusil se zvednout, náhle však ucítil několik bodnutí v srdci. To si pro mě přichází Bůh. Pomyslel si. Konečně mne uslyšel a teď si pro mě přichází, aby mne vzal s sebou do nebe.

Vydal chrčivý výkřik a pokusil se zvednout na nohy. Ucítil další prudké bodnutí, nohy se mu podlomily a on se zhroutil k zemi.

Ležel zkroucený na vlhké podlaze, a kousal si ruku. Z podlitých očí se mu řinuly slzy. Poté si všiml, jak mu ruka fialoví a bledne, poté upadl do sladkého bezvědomí.

 

„Je jen zázrak, že to přežil, můj pane. Ta zástava srdce by bez okamžité pomoci lékaře byla zcela jistě smrtelná. Těmi výkřiky si zachránil život, děkujte tomu hlídači cely,“snažil se vetřít lékař do Vilémovi přízně.

Firley pod sebou ucítil pichlavou slámu a slyšel blížící se slabé hlasy. Že bych se konečně ocitl v Nebi, nebo v Pekle? Pokusil se otevřít oči, viděl jen tmu. Začal s sebou cloumat na posteli a snažil se strhnout pás, který mu bránil ve výhledu. Okamžitě jej však chytily čtyři pevné paže a on se nezmohl k jedinému pohybu.

„Tak se konečně probudil,“ uslyšel výsměšný hlas. Chvíli přemýšlel, kdo to mluví. Poté si vzpomněl. Jsem v Pekle, Ďábel mi zakryl oči a vzal na sebe strašlivou podobu...

Do očí mu vtrhlo světlo, jakmile mu z nich lékař ztrhl obvazy. A nyní již, sice rozostřeně, viděl Viléma, pozemského Ďábla, jak na něj s úsměškem shlíží.

„Zdravím tě mezi živými,“ usmál se.

„Mojí popravu jsi nemohl zrušit, že? Zachránil jsi mě jenom proto, že jsi chtěl, abych byl rozčtvrcen,“ pokusil se vytrhnout strážím. Muži jej však drželi pevně za levou ruku a obě nohy. Proč jen za ně? Firley se pokusil pohnout pravou rukou. Nic. Proč k sakru nereaguje? Otočil se na ni a znova se s ním zatočil svět. Chyběla mu celá dlaň a zbytek ruky byl silně poškozen. Byla mrtvá, zcela zničená.

Zoufale se podíval na lékaře, který na něj celou dobu soucitně hleděl. Poté mu však zatvrdl výraz. „Hlídejte jej, ať vám nezešílí. Tu zástavu si přivodil sám,“ odešel.

„Kdo tady co říkal o nějakém čtvrcení?“ zvrátil Vilém hlavu se smíchem. „Byla to jen zkouška. Já vím, že ty jsi ten, co roznášel to varování,“ zašklebil se. „A také vím proč. Všechno jsem si o tobě a tvém rádoby příběhu zjistil. Měl bys vědět, žes našemu králi pomohl a on je ti za to vděčný,“ pokynul všem mužům, aby opustili místnost. „Situace se má tak, že král si od Templářů neustále půjčoval nehorázné částky, ale neměl na splácení. Proto před pár měsíci začal plánovat, jak řád Templářů zničí. Ty jsi mu přinesl dvě důležité rady,“ odmlčel se.

Firley jej nechápavě sledoval. Svěřuje mu to všechno Vilém jen proto, že jej nechá brzy popravit?

„Vím nad čím přemýšlíš. Nejsem šílenec! Na mou otázku jsi odpověděl správně. Muž, který by byl templářským špehem by jisto jistě na mou otázku odpověděl, že je královým nejvěrnějším služebníkem a tak dále a tak dále, všechno to už známe,“ mávl rukou. „Za prvé,“ přeskočil k předešlému tématu. „Řekl jsi králi o templáském pokladu, viděl jsi jej, že? Tím jsi jej přiměl k myšlence, že s pádem Templářů získá i ten poklad, rozhodně tedy neprodělá. A za druhé. Tvá srdeční zástava jej přivedla k nápadu,“ odmlčel se a nasadil tragický výraz.

Jak dlouho si to asi nacvičoval? Pomyslel si Firley a zakoulel očima.

„Ano, je to smutné, ale ve stejný den jako vám, se zastavilo i srdce Kateřiny de Valois, Filipovi tchyně,“ odmlčel se a v očích se mu zajiskřilo. „Za pár dní se bude konat její smuteční pohřeb. Já vím, je to dlouho, ale král chtěl, abyste mu byl přítomen a aby mu byl přítomen také Jacques de Molay a další ti templářští šílenci. Pohřeb bude dvanáctého října.“

 

Jacques de Molay se chystal k odjezdu do Paříže. Právě dopisoval poslední řádky dopisu, psanému poslední templářské naději – Papeži Klimentovi V. Přesto však již příliš nedoufal v jeho pomoc. Všichni věděli, že Kliment byl částečně podřízen Filipovi, protože mu pomohl dostat se do Papežského úřadu...

„Ochraňuje se bratři, je to možná naposledy, co vás vidím,“ políbil přítomné Templáře na rozloučenou a zamířil do Paříže.

---