Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMužská práce
Autor
Sebastiana
Ráno jsem vypravila manžela do práce a syna do školy. Pak blaženě zívla a přemýšlela, jestli si nemám jít ještě lehnout. Ne, je tu zima, rozmyslela jsem se, jdu zatopit. Musím avízovat, že máme kamna teprve tři týdny. Do té doby zde byly akumulačky na elektriku, ale nemíním platit měsíčně elektrárnám 4 500,- . Jak jsem koukala na manžela, není těžké zatopit, to zvládnu. Koukla jsem do truhlíku a vztekle sykla. Alan mi nenaštípal třísky, jak slíbil. No, co, naštípu si sama. Nostalgicky jsem si vzpomněla na pár situací, kdy jsem byla nucena udělat takzvaně mužskou práci.
Když jsem byla s mým prvním manželem, rodiče odjeli na dovolenou a nám nechali na starosti 50 králíků, skleník a psy. Ráno jsem honila muže, aby šel nasekat králíkům trávu, než začne pálit slunce. Rozšafně pil kávu a vedl monolog o tom, jak by se ženské pokolení neobešlo bez mužskejch, jak jsme neschopné a jak on se chudák nadře. Vzteky se mi zatmělo před očima.
„Víš co? Dopij si to pitomý kafe, já si nasekam sama!“ Otočila jsem se na patě a letěla ven. Doprovázel mě posměšný smích mého muže.
Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak se vlastně drží kosa. Pak už to bylo dobré. Sice jsem nezanechávala centimetrový krásný pažit, bylo to ošťochtané. „Já mu dám, že jsem neschopná, jako ženská,“ vřelo to ve mně. V tom se ozval přes plot nenápadný hlas mého souseda, jestli nechci pomoct a pochybně se díval na to, jak seču. „Nechci!“ Zavřískla jsem vztekle a zasekla kosu do drnu. Po pohledu, jaký jsem na něj vrhla, vycouval, asi byl rád naživu. No, než jsem nasekala, tak mě kupodivu vztek přešel, zjistila jsem, že mě ten zvuk kosy uklidňuje. Zvládla jsem to. Zvládla jsem to dokonce, aniž bych se zranila, nebo zranila někoho jiného (ne, že bych neměla chuť, ale manžel byl tak chytrej, že za mnou nepřišel).
O něco jiný případ byl, když jsem byla se svým druhým mužem. Protože rozuměl elektrice, slíbil dát vše do pořádku, ale každou chvíli vypadly pojistky. Nebyl doma, když se to stalo znova. Vím, že mi říkal, abych na nic nesahala. Ale nebudu na něho čekat potmě, než přijde z práce a uráčí se to nahodit. Už jsem viděla jednou, jak to dělal. Prohlédla jsem jističe a našla jeden, kde byl vypadlý „jazýček“, a nahodila to. Bezva, povedlo se. Byla jsem na sebe pyšná. V tom jsem tam uviděla pod jističi takové šroubky a jeden byl , nebo zdál se mi takový nedotočený. Zvědavě jsem na něj sáhla, jestli se neviklá. AU, neviklal, ale kopal. Od té doby obcházím skříňku s pojistkami s despektem.
Přemýšlela jsem, že sekyra je nástroj nebezpečný, ale když tam nebudu strkat ruce a budu se strefovat jen do dřeva, tak to snad zvládnu. Vzala jsem si tu nejmenší sekyrku na třísky a třískla s ní (tak, jak jsem to viděla u manžela) do polínka. Ale sekyrka se odrazila jak gumová a poleno ani nepoškrábala. Zkusila jsem to ještě jednou. Prostě nic. V tom mi napadlo se pořádně podívat na tu sekyrku. No jo, vždyť má na svém ostří chránič. Byl fakt nenápadný. Bez chrániče se mi povedlo zaseknout do polena. Ale ouha, sekyrka mi nešla vyndat. Nakonec jsem šla sbírat na zahradu větvičky, s nima také snad roztopím. Když se Alan vrátil domů, řekla jsem mu s úsměvem, že jsem v pohodě roztopila, jsem přece holka šikovná, ne?
Jen musím nenápadně pozorovat manžela, v čem to je, že on seká třísky, jako po másle. Je to nějaký grif, já na to přijdu.