Zrcadlo s černými květy

Tam v jedné zahradě,

tam u starého mlýna.

Altánek v dřevě, víno povadlé.

Tam jaro píseň zpívá.

Na špalek jsem tiše sed‘,

zima a mráz jsou pryč.

Už přes třicet je mi let,

od štěstí stále nemám klíč.

A vzduch tu voní kol, kolem,

ač mnoho let již uteklo.

Dál žít je teď mým úkolem.

Tak proč hned myslet na peklo?

Zrcadlo se na mě směje,

v kytici váži starosti.

Třeba je klíč můj skrytý v ženě.

Rád osudu to odpustím.

Říkám to sobě, jemu, vám,

řeka odplaví to černé kvítí.

Každému dobrý život dán,

každému hvězda jasně svítí.