V růžích kapka rosy

V dlani svíráš mladou růži,

na svých toulkách zahradou,

každý její dotek na tvou kůži,

je ti mužskou náhradou.

 

Za noci bez mraků s hvězdami nad hlavou.

V každém oku ostrůvek z lesklého grafitu,

v nebeských jezírkách oba dva plavou,

zalitých bělavým povlakem pocitů.

 

Na zemi koberec z měsíčního svitu.

Skrze spousty vesmírných drah,

jsem rád, že jsi tu.

S tebou opustil mě strach.

 

Jaro vítáš, když louka kvete,

když stromy zelené jsou a keře voní,

když vánek z vlasů copánky ti plete

a do ucha šeptá ti o ní.

 

Šeptá ti o květu mladičké růžičky,

co kvete jen jednomu člověku.

Ve snech mladičké holčičky,

dnes v dospělém věku.

 

Šeptá ti, našel jsem tě naše paní,

steskem slunce přestalo nás hřát,

ukaž nám obsah svých dlaní,

pokud růži svíráš, nemusíš se bát.

 

Perly v trávě z rána se třpytí,

mladá myška toulá se jimi.

Hledá, čím bříško nasytí,

když ocitá se mezi nimi.

 

Spatřila růžičku v dívčině dlani,

mladé poupátko krvavě rudé.

V tu chvíli dívenka neměla zdání,

jak to vše bude.

 

V studánce čisté, obraz její,

z pláten mistrů odraz krásy,

v pozadí andělé ódy ji pějí,

nebeské hlasy.

 

Dlaně otevřené a v nich růže,

podobná ostatním ne-li jim rovna.

Teď už nás opustit nemůže,

je naše královna.

---