Báseň pro ti, co píšou o vlkodlacích, upírech a zhrzeních láskách

Mě čtení o těch blbích upírech vůbec nebaví,

dycki se mi ježí chlupy a srdce zastaví.

Ne že by to bilo napsáno tak skfěle,

naopak je to jako kafemlejnek f kostele.

Dycki je tam dífka spanilá, co bělostné má hrdlo,

černý vlas kučeravý oči hluboký a jinak je trdlo.

Klidně naletí nějakému blpci co v noci nigdi nechrápe,

de s ním ke fšemu na hřbitov nebo samotu mlhou zaváté.

Pak ji po tom hrdle stékají krve krůpěje, rudé jako rubíny,

zhasnou oči nebohé, co jako diamanti předtím zářili.

Sesune se ladně k zemi, nejlíp do loňskího listí

a teskné vytí vlkodlačí smečki, kdes v dáli to jistí.

Gdo má furt číst takoví hovadiny? Diť to volá do nebe!

A eště ke fšemu takový autor kritizuje naše básnički,

vadí mu že děláme trochu hrupki, nemrkne sám na sebe,

že číst ti jeho scákanini, to je jako celý den poslouchat písnički

(EVI A VAŠKA!)

Pište rači veselí básnički, nebo srandovní povítky,

nevidírejte čtenáře sfým životem jakjinak tragickým.

Zhrzeními láskami je to tu jak červotočem prožraní,

mám s toho pak zažívací potíže a je mi na posrání.