Lovec 3

Posadil se na pařez u ohniště. Díval se do plamenů a přemýšlel, co udělá s tím mladíkem. Vypadalo to, že ta mrtvola, která ho srazila do vysoké trávy, jej pochroumala natolik, že nebylo v jeho silách se z pod ní vyškrábat. Zavládlo ticho. Bylo slyšet ježka na kraji lesa a praskající dřevo stravované ohněm. Lim natáhl ruku pro kousek pečeného masa. Neměl hlad, vypil tolik krve, že po několik dní bude jen odpočívat. Lákala jej však vůně ostrého koření.

                „Podívejme, takhle to rozhodně není špatné,“ přemýšlel, žvýkaje druhé sousto. Rozhodl se. Nechá to na mladíkovi, zda přežije. Vůně krve sem jistě brzy přiláká dravou zvěř. O chvíli později se na mýtině proháněl pouze vítr.

                Ale přece. Pohyb pod mohutným stromem rušil děsivě ponurou scenérii. Blátem a krví pokryté tělo se pomalu sunulo vpřed. Jednu ruku mladík jen bezvládně táhl za sebou, přesto dosáhl relativního bezpečí u ohně. Namáhavě uchopil hořící poleno.

                Ranní zpěv ptáků proťal zděšený výkřik. Malá holčička běžela mokrou trávou, za ručku držela hadrovou panenku.

                „Mamíiii, máámíííí,“ volala zadýchaně.

                „Copak se zas děje, Nonam? A říkala jsem Ti, abys neběhala v trávě! Budeš celá urousaná.“ Dala si ruce v bok.

                „Ma... ma-mi,“ přerývaně pokračovala dívka, „jsou tam mrtví lidé. Leží tam u lesa.“

                „Co to povídáš? Kde jsou? Jací lidé?“

                „U lesa! Jsou tam! A úplně mrtví.“ volala třesoucím se hlasem.

                „Počkej, půjdu se podívat,“ vložil se do hovoru statný muž. „Kdo ví, cos tam prosím Tě viděla.“ Přesto raději vzal z vozu meč a zavolal směrem k druhému vozu: „Pete, půjdeš se mnou?“

                Pet vystrčil hlavu: „Proč ne? Potřebuju se protáhnout.“ Seskočil na zem. K boku si připnul meč a vykročil do stráně.

Po chvíli zahlédli to, co tak vystrašilo dívku. Na kraji lesa ve stínu starého stromu ležely v trávě mrtvá těla. Na první pohled se nedalo určit, kolik jich je. Jedno leželo přímo pod stromem. Další dvě o kousek dál. Obě bez hlav. Jak přicházeli blíž, rozeznávali mezi krvavou trávou ohlodané kosti. K nebi se vznesli ptáci, křičíce na vetřelce. Divoký pes chytil ruku, kterou okusoval a zmizel s ní v lese.

„Proboha! Co se tady stalo?“ Zděsil se Pet.

„Vidíš to? Jsou oba probodnutí a tady ten..... To snad ne. Řekni, že to není pravda! Podívej se na jeho krk. To musel udělat jedině upír.“ Pokřižoval se rychle Joan. Oba muži opatrně sledovali okolí.

„Ne, teď ve dne jsme v bezpečí, ale večer bych tady nezůstával ani za zlaté prase,“ vyjádřil svůj názor Pet. „Skoč pro rýč a lopatu, já zatím obhlídnu okolí.“

Při cestě k vozům se Joan rozhlížel kolem. Nic nebezpečného však neviděl. Krátce ženě řekl o mrtvých, a že je pohřbí. O upírovi raději pomlčel.

Mezitím Pet došel k ohni. „Kruci, tady je ještě jeden. A živý. Do háje, je pěkně zřízený.“

„Prosíííímm....“  ozvalo se slabě z úst ležícího těla. Mladík se probíral z letargie a namáhavě otevřel oči. Pohled na lidskou postavu jej uklidnil.

Pet pozdvihl meč. Ještě stále se usmívající hlava dopadla mezi dřevo, narovnané u ohniště.

„Mám ženu a děti, určitě ho kousl a stala by se z něho nestvůra,“ mluvil Pet k meči, který čistil o trávu.

„Pete, jsem tady s tím rýčem. Pojď na to, ať jsme rychle pryč,“ volal přicházející Joan.

„Byl tu ještě jeden mrtvej. Ale máš pravdu, pusťme se do toho. Ať jsme rychle pryč.“