Vrátnej

I.

Perry toho dne vstal z postele levou nohou. V hlavě mu hučel oceán ze včerejšího večírku a když se dopotácel do koupelny, opřel se rukama o vykachlíčkovanou stěnu a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle, hlava se mu ještě navíc nepříjemně zatočila a tak tak, že to stihl k záchodové míse.

Nepomohlo ani desetiminutové sprchování studenou vodou, ani úmorně vlekle snědená snídaně. Žaludek měl jako na vodě a v lebce se mu postupně usídlila bolest v podobě zakřiveného rozžhaveného drátu.

Když se podíval na displej telefonu, zjistil dvě skutečnosti. Pokud si chytí taxíka a ten dojede až k jeho kancelářské budově bez jediného zastavení na červenou, stejně asi nepřijde včas na důležitou schůzku s investory. Druhým faktem, který jeho depresi nijak neulehčil, byla ikona zmeškaných hovorů, u které blikalo číslo sedm.

„Sedmička je šťastný číslo,“ zamumlal a prohlédl si vztekle, kdo všechno volal. Bože, všechno pracovní. Drát se mu v hlavě několikrát otočil. Jako při grilování. Projel postupně všechna jména, která zmeškaným hovorům patřila, a ikona z telefonu zmizela.

„Vida, jak to jde,“ povzdechl si Perry a zhluboka se napil ze sklenice vody natočené z vodovodu. Plavalo v ní plno bílých smítek, která z ní nezmizela, ani když vodu nechal třeba minutu odtéct. Zkoušel to. Čert ví, co do toho míchají, pomyslel si už bůhvípokolikáté. Podíval se na poloprázdnou sklenku a zbytek vychrstnul do dřezu. Voda mu vyšplouchla na čerstvě oblečenou košili.

Zaklel a šel se převléct.

Když o pět minut později opouštěl svůj byt, cítil se o celých pět procent líp. Přivolal si výtah, nastoupil, zkontroloval se v zrcadle, zmáčkl přízemí, znovu se podíval do zrcadla a pak už se jen natočil čelem ke dveřím, narovnal se a připravil se čelit dni, který začal špatně, ale bože, tam venku čekalo milion věcí, které z tohohle rána mohly učinit probuzení v ráji.

Hned první se na něj nalepila před hlavním vchodem do budovy. Jakmile prošel masivními dveřmi, které otevírala bezhlučná a neviditelná hydraulická paže, otočil se na něj vrátný. Perry okamžitě v jeho obličeji spatřil blíže neidentifikovatelné dychtění, které ho silně odpuzovalo. Instinktivně couvnul.

„Pane Hendersone,“ pozdravil vrátný bodře a krok, o který Perry ucouvl, vynahradil rychlým přískokem, kterým se dostal hluboko do jeho osobní zóny.

„Dobrý den, Jerry,“ odvětil Perry a očima rychle přelétl ulici, zda nenarazí na čekající taxík. Nikde nikdo.

„Chcete, abych vám zavolal taxi?“ vyzkoušel své telepatické schopnosti Jerry a podlézavě se zahleděl do Hendersonovy zachmuřené a strhané tváře. Když Perry během dobré půlvteřiny neodpověděl, rozhodl se změnit téma. „Není vám něco, pane Hendersone? Nevypadáte nejlíp.“

„Díky, Jerry, nic mi není. A ano, zavolejte mi prosím taxi, dost spěchám.“

„Jistě, hned to bude, pane Hendersone,“ úslužně přikývl Jerry a vrhnul se napříč chodníkem, až na pokraj vozovky, kde agilně vyhlížel do silnice a hledal vhodný vůz. I při této činnosti se dokázal několikrát fantasticky rychle otočit tam a zpět v pravidelných taktech a při tom ze sebe vychrlit:

„Pane Hendersone, myslíte, že bych s vámi mohl mluvit?“

„Čeho se to týká, Jerry?“

„Potřeboval bych s vámi hovořit jako se zástupcem naší budovy.“

Bože, doufám, že zase nechce zvýšit výpalné, zaskučel vduchu Perry a s neskrývaným opovržením sledoval kmitající hlavu, na jejímž vršku trůnila směšná tmavě zelená čapka se zlatým lemováním a černým naleštěným kšiltem. Co čapka... ale jaký byl teprve zbytek obleku! Dvouřadové sako a plandavé kalhoty nevkusného střihu nebyly ještě tím pomyslným vrcholem absurdity. Tu představovaly frčky umístěné na mírně pokleslých ramenou - na levém to byla nejspíš hodnost podpraporčíka, na pravém hvězdičky ještě neodpadly a zde byl vrátný nejméně za generála. Ta myšlenka na Perryho tváři vyvolala úšklebek kyselý jak to nejscvrklejší pláně.

„O co konkrétně jde?“ zeptal se a doufal, že své emoce v hlase nedal moc znát.

„Až budete mít čas,“ zavibroval hlavou Jerry a pak vskočil lačně do silnice a skoro se nechal zajet, aby zastavil přijíždějící taxi. Řidič sroloval okénko a začal něco vztekle drmolit.

„Vaše limuzína,“ usmál se podlézavě Jerry a otevřel Perrymu zadní dveře, vůbec nedbaje litanie, která se dál ozývala ze sedadla řidiče.

„Díky,“ řekl Perry a ne poprvé ho napadlo, že naštěstí má s Jerrym podobné jen křestní jméno. Zbláznil by se, kdyby musel celý den stát v té šaškovské uniformě s hodností degradovaného generála, lovit taxíky pro rezidenty a přijímat poštu od poslíčků.

„Kdy, pane?“ naklonil se do vozu Jerry, na tváři zamrzlý úslužný úsměv. „Kdy se vám to bude hodit? Dnes večer?“

„Ano, dnes večer.“ Večer byl naštěstí tak vzdálený, při představě promeškaného mítinku a pěti neodpovězených telefonátu od svých nadřízených, pracovního oběda a odpoledního martyria ve svém kubiklu před obrazovkou a s telefonem u ucha to bylo doslova několik světelných let daleko.

„Díky,“ Jerrymu se podařilo ten stoprocentní úsměv roztáhnout ještě o dobrou desetinu do šířky. Má pusu z plastelíny, napadlo Perryho a ta myšlenka se hned přetavila v představu, že Jerryho líbá a jeho rty se boří do těch jeho, poddajně modelínových. Žaludek mu nebezpečně poskočil. Rychle přibouchl dveře auta a přivřel oči, jakmile se auto dalo do pohybu.

II.

Během dne Perry na Jerryho samozřejmě zapomněl. Ve víru svých pracovních povinností se mu z hlavy vysublimoval ještě během jízdy v taxíku a tak když se konečně z dalšího žlutého korábu vypotácel před osmou večer pod markýzou svého bytového domu, zamířil přímou cestou dovnitř, aniž by se na vrátného jenom podíval. Měl toho po celém dni akorát tak nad hlavu a jestli kocovina během dopoledne pomalu mizela, bolest v hlavě nadále přituhovala a odpolední žvýkání prášků už žádnou úlevu nepřineslo.

Jediné, co si Perry přál, bylo na celý dnešek zapomenout a jít si hned lehnout a všechno zaspat. Asi stárne, dřív vydržel rozhodně víc. Dostal se až k výtahu, zmáčknul tlačítko a pokorně čekal, když vycítil, že u něj někdo velmi blízko stojí. Prudce se otočil a tam stál jeho vrátný, se svým nalepovacím úsměvem a dychtivostí o nic menší než ráno.

„Pane Hendersone, že vy jste na mě zapomněl?“ Jeho tvář se smála, vrásky kolem očí a rtů se zkroutily, ale oči jen probodávaly Perryho tvář a nebyla v nich špetka sympatie.

„Ale nezapomněl, Jerry,“ zalhal Perry. „Jen mi není moc dobře, myslíte, že bychom to mohli nechat na zítřek? Měl jsem těžký den.“

„To bude jen minutka,“ řekl vesele Jerry a kývnutím pozdravil slečnu Malisovou z druhého patra, která vstoupila do Jerrym přivolaného výtahu a tázavě se na něj zahleděla.

„Jen jeďte,“ vzdychl Jerry a odstoupil od výtahu. Slečna Malisové na sobě měla těsné přiléhavé kalhoty a poloprůhlednou blůzu, pod kterou se rýsovala bílá podprsenka. Jerry oproti tomu mohl nabídnout jen své plytké rty a bezduchý úsměv bezmozka.

„Díky,“ zaradoval se až přehnaně vrátný a zamířil radostným krokem ke svému malému stanovišti v rohu vstupní haly. Perry se naposledy zahleděl za ňadry mizícími mezi zavírajícími se dveřmi a pak následoval Jerryho k pultíku.

„Tak co se děje?“ zeptal se a přestože nechtěl, tentokrát emoce jeho hlasem prosákly. Podráždění, nevrlost, pohrdání.

„Pane Hendersone, víte, že tuhle práci dělám moc rád,“ začal Jerry a jeho rozjasněný pohled se upíral jak do minulosti (kterou strávil jako vrátný v této budově), tak do budoucnosti (až do důchodu vpluje jako vrátný této budovy).

„To mám radost,“ zaglosoval bezvýrazně Perry a zároveň se pokusil představit si prsa slečny Malisové. Nebo alespoň její zadek v těch upnutých kalhotách. Ale bylo to k ničemu, když měl před sebou vrátného věčně zkřivené rty.

„Ano, ano... nicméně už zde dělám téměř šest let a za tu dobu jsem v podstatě nedostal ani jednou přidáno...“

„Ale prosím vás, Jerry!“ přerušil ho zostra Perry a zatvářil se pohoršeně, jako by ho vrátný právě nařknul z krádeže. „No to snad ne. Dostal jste přidáno loni, předloni a dva roky předtím také!“

„Ale jen inflaci,“ řekl stále veselým hlasem Jerry, ale jestli se předtím smály aspoň rty, tak teď už jeho věčně veselou náladu kryl jen hlas.

„Tak to bych se možná i hádal,“ rázně odvětil Perry, ale v jeho hlase zazněly pochybosti. „Vloni jsme vám přidali určitě víc než inflaci, tím jsem si jistý.“

Jerrymu veselý hlas zůstal, ale přes tvář mu - než nad sebou opět získat sebekontrolu - proběhl mikroškleb. Perry si toho všimnul, ale bylo mu to jedno. Měl za sebou těžký den a tohle byl jen vrátný. Chápete to, přátelé? Byly to jen ruce, čouhající z uniformy, které přidržovaly otevřené dveře do vstupní haly nebo mávaly na projíždějící taxíky. „Loni to bylo ještě míň než inflace. Zkontroloval jsem si to včera podle statistické ročenky.“

„Vy si kupujete statistickou ročenku?“

„Jen výjimečně.“

Na okamžik se rozhostilo ticho a oba muži se přetahovali pohledy. Jeden se čtyřicítkou na krku a sítí jemných vrásek kolem věčně zvlněných rtů, druhý sotva třicátník s dosud jemnou pletí a jednodenním strništěm. Jeden v livreji bezejmenného generála, druhý v elegantním a na prvním pohled na míru šitém obleku.

„Víte co?“ navázal optimisticky Perry a poškrábal se vědátorsky na krku. „Proberu váš požadavek s ostatními v domě. Kolik chcete přidat?“

„Pět set.“

„He? Ročně?“

„Pane Hendersone?“

„No?“

„Mám tu práci rád.“

„To už jste říkal.“

„Ale za tyhle peníze už ji dělat nebudu. Přidejte mi a domluvíme se.“

„Vy jste rozený vyjednavač.“

„Díky za kompliment. Moc si toho vážím, zvláště od vás, pane Hendersone. Takový úspěšný obchodník...“

Perry už zběsile mačkal tlačítko výtahu. Přestal si představovat slečnu Malisovou a místo toho si v duchu vymaloval svou art deco vanu plnou horké vody a s oblakem pěny. Sice to byla trochu teplejší představa než prsa a zadek, ale tahle se mu alespoň podařila vyobrazit.

Držel se té vidiny, když se s Jerrym loučil, s planým slibem na rtech, že se brzy ozve, jak se on a ostatní nájemníci rozhodli.

III.

„Borski? Tady Henderson z pátého. Máte chviličku?“

„Jistě, co se děje? Jestli jde o ten náš squash, tak vás musím zklamat. Vyhodil jsem si minulý týden rameno, takže...“

„Ne, o to nejde. Včera mě dvakrát odchytil Jerry. Chce...“

„Snad zase nechce zvýšit plat?“

„Uhodl jste.“

„No to je vidřiduch. Jediné štěstí, že neexistují žádné odbory pro vrátné nájemních domů. Doufám, že jste ho řádně uzemnil.“

„Víceméně. Přesto na tom trvá. Tvrdí, že jsme mu šest let zvyšovali plat jen o inflaci.“

„O tolik? Zasloužil by si to snížit. Zkontroluji si to ve statistiské ročence...“

„Borski, on chce pět set.“

„To není tak strašné, to dělá přibližně...“

„Měsíčně.“

„Co?“

„Tvrdí, že za jiných podmínek tu práci nebude dělat. Řekl jsem mu, že se poradíme.“

„Za deset minut dole v klubu.“

„Řeknete Dinisovi a Maronimu?“

„Jistě. Zahrajeme si kulečník a domluvíme se, jak toho magora zmáčknout.“

„Tak zatím.“

IV.

V klubovně, která se nacházela ve sníženém přízemí bytového domu, bylo místo pro menší bar, tři konferenční stolky rozestavěné ve zbývajících rozích místnosti a kulečníkový stůl, který zabíral většinu té hlavní. V další se nacházela malá sauna s ochlazovacím bazénkem a několika lehátky. Pootevřenými okny úzkého obdélníkového tvaru s mléčným sklem sem pronikal dostatek slunečního svitu, aby místnosti nepůsobily nepříjemným podzemním dojmem a také tlumený ruch ulice, která žila svým uspěchaným městským životem i nyní, kolem jedenácté hodiny večerní.

Perry dorazil na schůzku přesně osm minut poté, co položil telefon. V jedné ruce nesl láhev červeného vína, v druhé kus zabaleného sýra. Když otevřel dveře, přivítal ho brunátný rozšklebený obličej. Borskimu táhlo na padesát a jeho hladce oholená tvář měla nachovou barvu téměř pokaždé, co ho Perry měl možnost spatřit. Nejspíš žil v permanentním vzteku z lidí a událostí kolem sebe. Před dvěma lety se mu podařilo na burze vydělat pákovými obchody tolik, že si nyní mohl dovolit být vzteklý a arogantní na všechny kolem sebe. Samozřejmě vrátné celého světa nevyjímaje.

„Co to toho kozomrda napadlo?“ přivítal Perryho a obrátil do sebe skleničku čisté whisky, kterou si mezitím stihl nalít za barem.

„Nevím. Ale měl očividně vztek, když jsem se vzpouzel.“

„Taky mám vztek, Hendersone. A je to on, kdo se vzpouzí, ne vy nebo já.“

„Když říkáte.“

„To si pište. Co jste donesl?“

„Tarapacu a trochu kozího sýra.“

„Výborně. Pusťme se do toho, než dorazí ostatní.“

Perry beze slova došel k pultu, rozbalil sýr, vytáhl nůž a nakrájel ho na tenké plátky. Když zasunoval vývrtku do korku, otevřely se dveře a vešli zbylí dva muži. Dinis byl vytáhlý hubený muž s šišatým obličejem a věncem vlasů obkružujícím naleštěnou pleš. Maroni vypadal přesně opačně a nebylo divu, že šlo o dlouholeté přátele. Vážil nejmíň metrák a jeho hlavu pokrývaly husté kudrnaté vlasy. Jeho věčně zpocená tvář byla stejně nařvaná jako jeho teřich a tváře barvy zralého sýra pokrýval řídký plnovous.

Dinis byl ilustrátorem dětských knih a vydělal nekřesťanské peníze na moderním zpracování Medvídka Pú. Maroni vlastnil italskou restauraci na rohu 34. a 15. ulice, kde se to hladovými lidmi jen hemžilo.

Dalo se tak s jistotou konstatovat, že se v klubovně, kam ostatně nikdo jiný přístup neměl, sešlo více než osmdesát procent všech měsíčních příjmů majitelů zdejších bytů. Zbylých pětačtyřicet domácností byli jen docela obyčejní břídilové.

„Co tak narychlo?“otázal se Maroni a při pohledu na chilské víno se nekontrolovatelně otřásl.

„Vrátný nám vyhlásil revoluci,“ oznámil teatrálně Borski a vložil si do úst plátek sýra.

„Chce odejít?“ zeptal se Dinis bez zájmu. Měl na sobě teplákovou soupravu, která by si zasloužila když ne vyhodit, tak alespoň několikrát vyprat. Podobně jako Borski měl tolik peněz, že ho dojem, který v ostatních svým zjevem nebo chováním vyvolával, vůbec nezajímal.

„Chce přidat.“

„Kolik?“

„Řekněte jim to, Hendersone. Od vás to bude znít víc věrohodně. Ostatně i já vám to uvěřil.“

„Pětikilo.“

„Dejme mu to,“ řekl rychle Dinis a Maroni už přikyvoval na souhlas.

„Cože?“ zamečel Borski a rychle polkl sýr, který si předtím gurmánsky vychutnával. „To tedy ne!“

„Proč ne? Potíže s ním nejsou a když se to rozpočítá na byty, každého z nás to bude stát deset dolarů měsíčně.“ Dinisovy argumenty nepadly na úrodnou půdu. Kdoví, jestli je Borski vůbec slyšel. Divoce si loknul vína, skoro jako na kuráž, a vychrlil ze sebe vztekle:

„Dneska pětikilo, za pár měsíců další a nakonec bude brát pět tisíc dolarů měsíčně.“

Dinis chtěl něco namítnout, ale Borski jen divoce zamával rukou.

„A já kolem něj budu muset každý den projít, kolem toho jeho rozesmátého kozomrdského obličeje, a ještě mu budu kývat hlavou na pozdrav? A to bude ten pohůnek brát víc než já vydělával ještě před pár lety jako zástupce vedoucího oddělení? Tak to tedy ne!“

Dinis se stáhl a ani Maroni se v té chvíli nechtěl Borskimu postavit. Ten se rozhlédl po ostatních a když viděl, že se nedočká žádné okamžité odezvy, kývl k baru a řekl: „Pojďme se posadit. Ten sýr je vynikající.“

Muži se usadili do barových židliček, Dinis si nalil víno, Maroni whisky a chvíli všichni jen popíjeli a odlupovali plátky sýra z talíře. Nakonec promluvil Perry.

„Myslím, že Jerry chce moc. Nezáleží na tom, že to každého stojí jen pětku. Jde přece o princip. Dělá práci bez zodpovědnosti nebo odborných požadavků a vydělá si už pomalu jako začínající doktor. Jsem pro to mu plat nezvyšovat. Jinak ať si jde.“

„Na to si připiju,“ zavrčel spokojeně Borski a pozvedl svou sklenku a aniž by na něco čekal, vyklopil její obsah do sebe. „A vůbec, podle statistické ročenky ta hlava skopová dostala určitě přidáno až moc. Navrhuju devalvovat nebo vyhodit.“

Dinis se ušklíbl a zakroutil hlavou. Neřekl ale nic. Hádat se s Borskim, když měl vztek a ještě navíc se napil, bylo jako mlátit hlavou do zdi. Maroni nic neříkal, jen likvidoval systematicky sýr plátek po plátku.

„Co dělá ta nová kniha? Zase mršíš nějakou zaběhlou disneyovku?“ zeptal se Perry a změnil tím na dobrou půlhodinu téma. Navzájem se přebíjeli historkami ze svých oborů - pro Borskiho byli všichni ostatní idioti a pro Maroniho zase barbaři, kterým by se měl servírovat nanejvýš hamburger a kafe ze starbucksu. Perry toho moc nenamluvil, hlavně proto, že skoro vůbec nepil. Dinis mimo jiné oznámil, že odmítl zakázku na animovanou pornoverzi medvídka Pú. Borski na to řekl, že mu hlavu zaplavilo tolik vtipných reakcí, že se mu zasekl mozek a nemůže tak říct ani jednu. To rozesmálo i jinak zachmuřeného Dinise.

Když už táhlo na jednu hodinu ranní, Borski dostal bezvadný nápad. „Zavoláme našemu ochránci vchodových dveří a sdělíme mu tu šťastnou novinu.“

Maroni a Dinis byli proti. Perry pro.

„Sečteme příjmy,“ zahřímal Borski a přes chabé protesty začal opileckým rukopisem drápat čísla na papír. „To máme... já... já... kolik máte vy, Dinisi?“

„To nepovím.“

„Tak teda kolik máte dohromady?“

Dinis se podíval na Maroniho a pak pokrčil rameny. „Padesát táců měsíčně.“

„Nic neříkejte, Hendersone, vyhráli jsme,“ oznámil spokojeně Borski a zmačkal téměř nepopsaný papír. „Na můj půlimilionek to je zdaleka málo.“

„Zavolejte mu,“ ukázal na Perryho a zakroutil výmluvně sevřenou pěstí s vytrčeným palcem a malíčkem.

V.

Sotva Perry ve sluchátku uslyšel pípnutí, signalizující, že na druhé straně telefon začal vyzvánět, ozvalo se klapnutí a rozjařený hlas zvolal: „To jste vy, pane Hendersone?“

Perry se rozhlédl po zbývajících třech tvářích ve své skupince a naprázdno polknul.

„Ano, Jerry, to jsem já. Poslechněte, doufám, že jsem vás nevzbudil. Nerad ruším tak pozdě večer, ale...“

„Tak to bude určitě dobrá zpráva, že? Mluvil jste s ostatními?“

„Jsme dole v klubu. Probírali jsme to s pány Borskim, Dinisem a Maronim. Nebude vám vadit, když vás dám nahlas? Jsou tady teď se mnou.“

„Vůbec ne. Stejně bych rád poděkoval všem adresně. Tak to bude nejlepší.“

„No nevím, jestli...“ Perry se odmlčel. Ale proč by mu to měl sdělit jen sám, když tu na to byli čtyři. Oddálil telefon od ucha a stiskl tlačítko pro hlasitý odposlech.

„Tak už se slyšíme,“ řekl a položil telefon na barový pult.

„Pánové, rád bych vám poděkoval za vaši empatii. Chvíli jsem byl nervózní z toho, jak pan Henderson zareagoval na můj požadavek, ale bylo mi jasné, že když o tom trochu bude přemýšlet a popovídá si o tom s gentlemany, jako jste vy, dojdete společně jen k jednomu možnému závěru. Opravdu si toho cením a jen díky vzájemnému respektu jsem tak dobrý zaměstnanec, abyste na mě mohli být náležitě hrdi a i já si po každém dnu, když se doma podívám do zrcadla, můžu říct, že...“

„Jeremy, ty peníze vám dát nemůžeme,“ skočil mu taktně do řeči Borski a udělal přitom na ostatní přítomné grimasu, při které napjal všechny obličejové svaly, vytřeštil oči, pusunul jedno obočí navrch hlavy a svěsil obě uši. Zároveň vyplázl jazyk, na kterém měl přilepený zbyteček plátku sýra. Ten došel už před dobrou půlhodinou. Maroni zakroutil nevěřícně a znechuceně hlavou.

Na druhé straně spojení se rozhostilo ticho. Zaražené ticho, dalo by se říct. Alespoň tak to Perrymu připadalo. Borski pozvedl sklenku s whisky, smočil rty a mírně zastřeným hlasem dodal: „Vlastně, Jeremy, Henderson mě upozornil, že jsme vám v minulosti několikrát zvyšovali apanáž, aniž by to mělo plné opodstatnění vzhledem k inflačním tlakům na naši měnu. Ještě všechno znovu překontroluji ve statistické ročence, ale rád bych vás již nyní upozornil, že pravděpodobně dojde k mírnému snížení vašeho nominálního přídělu.“

Borski exnul sklenku a na znamení úspěchu vytrčil oba chlupaté palce ze sevřených pěstí a potřásl jimi ve vzduchu.

„Jedničková záležitost,“ zašeptal Dinis a Henderson s Maronim chtě nechtě vyprskli nahlas. Tohle Jerry musel určitě slyšet. Tak či onak, ze sluchátka se stále nic neozývalo. Perry už si začínal myslet, že Jerry možná potichu zavěsil, ale to by přece musel slyšet cvaknutí a pak obsazovací tón.

„Takže jestli k tomu nic nemáte, tak nezbývá než...“

Tentokrát Borskiho vrátný přerušil. „Říkal jste, že jste dole v klubu?“

„No ano, ale už...“

„Jsem tam za pět minut.“

V telefonu cvaklo. Žádný obsazovací tón, jen zlověstné ticho. Muži se po sobě podívali. Následovalo jen rozpačité pokrčení ramen. Co také jiného, vrátný sice nebyl žádný sralbotka, ale když už, bylo by to čtyři na jednoho.

„Doufám, že mu neruplo v kouli a že nás nepřijde vylaminovat nějakou legálně drženou zbraní.“

„Vrátný nemaj zbraně,“ oznámil všem Borski. I když to znělo jako oznamovací věta, podařilo se mu do ní vložit dostatečné množství pochybností. Perry hrábnul po telefonu a podíval se na displej. Bylo čtvrt na dvě.

„Ale kdyby jo, tak já si radši stoupnu tady za dveře a vezmu si támhle to kulečníkový tágo. Když vystřelí, klepnu ho přes ruce. Stihne zastřelit jen Borskiho,“ řekl Maroni a Dinis na něj namířil ukazováček a naznačil střelbu.

„To zní jako solidní plán,“ usoudil Borski a nalil si další sklenici. Perry celkem obdivoval jeho schopnost udržet se tak dlouho při vědomí. Sám se cítil opilý jen z toho pozorování jedné whisky za druhou, mizící v jeho útrobách. „Jestli k tomu dojde, hned jak ho tím tágem dorazíte, Maroni, použijte ho k vyoperování té kulky z mého těla.“

Perry zívnul. „Měl jsem dlouhý den. Co kdybyste to tu zvládli beze mě? Už jsem si ho včera užil víc než dost. Vlastně předevčírem.“

„Nechceš vidět, jak jde Borski k zemi?“ zeptal se Dinis a zamířil mu ukazováčkem na hlavu. Borski na obranu zdvihl před sebe opět prázdnou sklenku.

„Nechci se tu hádat s vrátným,“ řekl Perry, ale věděl, že stejně bude muset. Teď nebyl ten správný čas k odchodu z bojiště. „Stejně to skončí tak, že o něj přijdeme. A nakonec se budem u dveří střídat my čtyři.“

„Ha!“ vyštěkl Borski bojovně a zatápal rukou po křišťálové karafě. „Tak to nikdy! Jestli odejde, zaplatím osobně toho nejlepšího vrátnýho na světě. Uvidíte, že ještě ušetříme. Trh s vrátnejma má nejlepší časy za sebou.“

„Jste opilý, Borski.“

„Vážně? Už bylo na čase.“

„Kdo bude mluvit?“

„Myslím, že všechno už bylo řečeno.“

„Jestli chce odejít, asi by se slušelo se s ním nějakým vhodným způsobem rozloučit. Přeci jen tu pracoval dlouho a nikdy s ním nebyly problémy.“

„Kopnu ho do zadku,“ navrhnul Borski a na zkoušku vykopnul před sebe. Rovnováhu se mu podařilo udržet jen díky tomu, že se jednou rukou přidržoval pultu a druhou se opřel o Dinise. „Doufám, že přitom bude mít na sobě tu svoji uniformu a moje podrážka se mu obtiskne na jeho neforemnej zadek.“

„Borski, nechtěl bych být vaším zaměstnancem.“

„Vydělal byste si víc než animátor zoofilní pornografie.“

„Některé věci si za peníze nekoupíte.“

„Vyjmenujte tři.“

V té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Všichni jako jeden muž pohlédli ke dveřím. Maroni chytil tágo, které si vedle sebe opřel o zeď a tichým krokem se přesunul těsně vedle dveří. Borski si stoupnul přímo proti nim a teatrálně se pokřižoval, zatímco Dinis na něj vypálil celou dávku střel ze svého ukazováčku. Henderson sledoval dveře se zachmuřeným pesimismem.

„Vstupte,“ Borski se pokusil o dramatický vstup, ale jazyk se mu i v tom jednoduchém slově zamotal a jednotlivé hlásky se slily do sotva srozumitelného útvaru.

Klika dveří se nicméně pohnula a dveře se nehlučně otevřely.

VI.

Perry téměř automaticky očekával, že se před ním objeví stará známá postava v tmavě zelené uniformě. Když spatřil obvyklou tvář, ale tělo oblečené do obyčejných sepraných džínsů a bílého trička, připadal si na chvíli směšně.

Jerry v jedné ruce držel kelímek s kávou s sebou a ve druhé elegantní koženou aktovku. Perrymu připadala dost drahá a jeho první myšlenka byla, že jde o zdařilý padělek nějaké známé značky - po chvíli nošení se rychle ošoupe nebo z ní něco upadne. Přece si vrátný nebude kupovat aktovku za pět set dolarů.

„Dobrý večer, pánové,“ rozhlédl se Jerry kolem sebe. Perryho napadlo, že je tu možná vůbec poprvé - samozřejmě věděl, že tu mají klubovnu, ale nikdy asi neměl tu čest sem vkročit.

„Pěkná taška,“ poznamenal Borski a mírně se zakymácel. Nikdo z přítomných tohle nemohl přehlédnout. Jerry se zachmuřil.

„Maxwell Scott.“

„Italská teletina?“ zeptal se se zájmem Maroni a ruka s tágem mu poklesla.

„Tak když jste se vy dva představili,“ mávnul rukou Borski a znovu na okamžik ztratil balanc, „můžeme přejít k věci. Nejsem si totiž jistý, zda budu schopen vnímat o moc déle.“

„Jsem rád, že jste se při projednávání a následném zamítnutí zvýšení mého platu tak dobře bavil,“ pokusil se rozdmýchat Jerry přátelskou atmosféru a tváří se mu přehnal škleb, který by jen sotvakdo mohl považovat za úsměv. I když Borski to možná tak svýma opilýma očima viděl.

„To nebylo jen to. Mluvili jsme o mnoha dalších věcech. Vlastně jsme, Jeremy, mluvili především o jiných věcech. Ta vaše záležitost byla nad slunce jasná.“

„Myslím, že za chvilku to slunce překryje ošklivý bouřkový mrak.“

„Váš smysl pro dramatično by dokázal přebít i mou opilost,“ pochválil ho Borski a unaveně se sesunul zpět do barové stoličky. Pak otevřel dokořán ústa a hlasitě a dlouze zívnul.

„Vaši opilost moje slova nepřebijí,“ připustil se značnou dávkou vznešenosti Jerry a Perrymu ho v té chvíli bylo líto. Lítost mělo ale už brzy vystřídat zděšení. „Tohle ale ano,“ Jerry položil opatrně na stolek, u kterého seděl Dinis, svůj kelímek s kávou a poklepal volnou rukou na svou tašku.

„Co máte v té tašce?“ zeptal se s nepředstíronou zvědavostí Borski a potlačil další zívnutí. Tvářil se... téměř absolutně bezvýrazně, opilost překrývala vše jako dokonale zakalená vrstva. Perry viděl, že Dinis i Maroni se tváří trochu překvapeně, zaraženě a... ustaraně. Perry si uvědomil, že přesně tak se teď cítí i on sám. Události nabraly trochu nečekaný směr.

Jerry jako by Borskiho neslyšel, posadil se ke stolku naproti Dinisovi a tašku si položil na stehna. Napil se z kelímku, dlouze a pomalu, stejně jako předtím Borski protáhnul své zívnutí. Potom tašku otevřel a vytáhnul z ní čtyři různobarevné desky z leštěného plastu.

Na líci každých z nich byla velkými písmeny napsána jména všech přítomných. Perryho se při pohledu na své jméno zmocnila téměř panika. Podíval se rychle na Borskiho, který se poprvé ten večer a možná za bůhvíjakdlouho zatvářil pořádně zaraženě. Jerry si toho všimnul také a v jeho tváři se rozzářil známý úsměv, který by mu Perry nejradši vymazal z úst pořádným kopancem.

„Co to má znamenat, Jeremy?“ zašeptal Borski, ale nevypadalo to, že by příliš dychtil to zjistit. A ten šepot - Perrymu při něm nepříjemně píchlo v žaludku.

Jerry se nepokrytě zašklebil a také zašeptal: „Nechtěl byste to raději probrat v soukromí? Vlastně vy všichni - myslím, že hromadná konfrontace by pro všechny z vás mohla být trochu nepříjemná.“

Perry se podíval postupně na Borskiho, Dinise i Maroniho. Všichni se tvářili rozdílně i stejně zároveň. Borskiho opilecká arogance se mísila s předzvěstí průseru. Maroni se tvářil, jako kdyby si u něj v restauraci někdo objednal pivo k těstovinám. A Dinis se šklebil podobně, jako se Perry cítil - snažil se odpřát na jiné místo, místo, kam měli vrátní vstup zakázán.

Pak Perry zachytil téměř nepostřehnutelné, ale o to výmluvnější Borskiho pokývnutí hlavou. To pokývnutí bylo adresované Maronimu. Přesněji řečeno jeho ruce, té, co dosud svírala kulečníkové tágo. Jerry si toho vychýlení hlavy všimnul taky a rozhodně ho nepovažoval za opilecké zhoupnutí.

„Na to rovnou zapomeňte. Dokumenty v těchto deskách jsou jen kopie. Všechny originály jsou uloženy... na bezpečném místě. Leda, že byste se mě pokusili zabít... ale snad nebude tak zle.“ Tón jeho hlasu zněl smířlivě a konejšivě, což v širších souvislostech vyznívalo urážlivě. Přitom se soustředil pohledem na Borskiho a Maroniho ruky s tágem si vůbec nevšímal.

„Co tam máte?“ vyštěkl Borski hněvivě. V nachové tváři mu vykvetlo několik bílých skvrn. Přelétl pohledem obličeje svých zaražených přátel a zařval: „Bože, nechte těch šaškáren, Jeremy. Já nemám co skrývat, leda cifru na svém kontě před závistivci, kterých je v tomhle bohem zapomenutém městě nepočítaně.“

„Myslím, že se mýlíte,“ mrknul na něj Jerry a podařilo se mu dokonale zduplikovat svou předchozí grimasu. Jako by si tenhle výstup dlouho nacvičoval.

„Myslím...“ odkašlal si Perry a pokusil se úporným pohledem navázat kontakt s Borskiho roztěkaným pohledem, „že bychom měli Jeremyho žádost zvážit, aniž bychom se rozhodli zjistit, co je obsahem těch složek.“

„Výborný nápad,“ poznamenal Jerry spokojeně a souhlasně Perrymu pokývl. Téměř jako by v ostatních chtěl vzbudit pocit, že je na jeho straně.

„To snad ne!“ zavrčel Borski a jeho pohled se konečně ustálil - vztekle se zabodl do Perryho a pokoušel se ho na dálku propálit. „Nenechám se vydírat... ještě navíc něčím, co ani nevím, co je.“

Perry rozhodil ruce, unaveně a rezignovaně a otočil se ke zbývajícím členům spolku.

„Jsem za,“ ušklíbl se Maroni. „Jestli něco má, chci vidět, co to je.“

„Má pravdu,“ povzdechl Dinis. „Přece se nenecháme vydírat... možná prázdnou složkou.“

Rozhostilo se ticho. Přerušil ho po chvíli hlas vrátného:

„Jste si jisti? Pak už nebude cesty zpět.“

„Zkrať ty žvásty a vylož karty.“

„S radostí. Naposledy - nechcete si to vychutnat v soukromí?“

„Pal to do nás, střelče.“ Borskiho hlas zněl sebemrskačsky. Ať už při tom myslel na cokoliv, určitě to byl jeden ze starých hříchů, který se mohl ve složce skrývat.

„Už se nemůžu dočkat.“ S těmi slovy vrátný otevřel složku s Borskiho jménem.

Borski se opileckým krokem dopotácel k vrátnému a vytrhl mu složku z ruky. Přelétl vodnatýma očima řádky okopírovaného textu - tolik byl z dálky Perry schopen rozpoznat z nakloněného dokumentu - a zasyčel: „Kdes to sebral? K čertu - k těmhle datům nemám přístup ani já.“

Jerry se usmál. Byl to nový úsměv. Ne podlézavý, ale vědoucí. Ne podřízený, ale svrchovaný. Úsměv vůdce stáda. A to stádo jsme my, pomyslel si Perry a v žaludku ucítil další bodnutí. Neměl vůbec chuť podívat se do své složky, nezajímalo ho ani, co je v těch ostatních. Místo toho dostal na Borskiho vztek. Nebýt jeho, mohl už být v posteli, Jerry by se dál úslužně přetvářel a všechno by bylo v pořádku.

„Tohle... to je trestné!“ zařval Borski a bílé skvrny v jeho obličeji nabraly náhle ještě tmavší nádech, než měl zbytek jeho obličeje. Pokouší se o něj infarkt, pomyslel si Perry. Téměř si přál, aby ho dostal. Museli by pak tuhle schůzi přerušit. Až by se příště sešli, Jerry by dostal své zvýšení platu a ještě tučný bonus navrch. Ale Borski jen měnil barvu a infarkt nepřicházel.

„Tohle taky,“ ukázal ledabylým pohybem prstu na vrchní list papíru vrátný. „A všechny další transakce také. Nejdřív jsem tomu moc nerozuměl... ale nakonec byla hračka zjistit, jak se věci mají. Říká se tomu zneužití interních informací v obchodním styku. Myslel jsem, že váš obor je složitý, ale když se člověk soustředí... je to celkem... založeno na jednoduchých principech...“

Borski na něj hleděl tázavě - a zároveň se zděšeným výrazem.

„Prostě pakárna,“ uzavřel suše Jerry a složku zaklapnul. Podal ji Maronimu, který prolistoval pár papírů a bez zájmu ji podal Dinisovi. Ten ji se štítivým zašklebením podal zpět vrátnému. A ten ji opatrně, s láskyplností téměř komickou, založil pod ostatní složky.

„Kdo chce být další?“ zahlásil Jerry jako vyvolávač na pouťovém představení.

„Máme tu jednu rozsáhlou fotodokumentaci pana Maroniho a jednu pochybnou, ale nesmírně zajímavou smlouvu pana Dinise.“

Tahle jediná věta stačila, aby se oba vrhli po svých složkách a zároveň se začali překřikovat. Perry dokázal v hysterické litanii rozpoznat několik nabídek na platové zvýšení, vedle kterých pětisetdolarový požadavek vypadal břídilsky.

Perry výpady odrážel, ruku se složkami zdvihl do vzduchu a mával s ní jako s červeným šátkem před býčí hlavou.

„Dej to sem,“ vyštěkl Borski a mávnul rukou po složkách. Kdyby Jerry chtěl, mohl rukou uhnout, Borski byl pomalý a nepřesný. Jenže složky přistály přímo mezi rozevřenými prsty. Borski si je stáhnul k sobě a než se Maroni s Dinisem stačili zorientovat, otevřel Borski tu Maroniho. Na zem se vysypal dobrý tucet barevných fotek. Celý štos jich přitom zůstal rozházený v deskách. Dinis strnul ve svém výpadu a sklonil se pro pár na zem. Perry to celé pozoroval a srdce v hrudi mu nepříjemně silně tlouklo. Tepalo mu až v krku.

Borski prolétl očima pár obrázků a překvapeně hvízdl. „To je teda klacek, to se musí nechat,“ složil Maronimu kompliment. Ten jen něco drmolil v italštině, pálil ta cizokrajná slova jako dávky z kulometu a snažil se zoufale sebrat rozsypané fotky ze země. „Ale ten tvůj kamarád má taky slušnou kládu,“ zhodnotil Borski a Maroni zavyl, jako by ho někdo dloubnul pořádně do žeber. Přitom nepřestával sbírat rozsypané fotky a zároveň vystřeloval zlověstné pohledy plné jedu po svém úhlavním trýzniteli.

„Ty parchante,“ zakřičel přeskakujícím hlasem. „Tys mě celou dobu sledoval? Tohle... to jsem musel mít v domě nějakou zkurvenou kameru!“

Jerry se tomu nahlas zasmál a Perry se mu musel chtě nechtě obdivovat.

„Já jsem vám žádnou kameru do bytu nedal. A i kdyby... to nedokážeš.“

Přechod z vykání na tykání byl ještě očividnější než ten odlišný úsměv.

„To...“ Maroni se zarazil, jako by se o čemsi rozmýšlel, a pak se zahleděl do šokovaného obličeje svého přítele. „Co...“ Ale dál se nedostal, přestal plýtvat dechem a vyskočil zpět na nohy, zavrávoral a zašátral po další složce. Borski ji ještě neotevřel a teď se pokusil rukou ucuknout. Dinisův výraz v obličeji se změnil z překvapeného v umanutý a vyrazil za stejným cílem.

Maroni ho skolil dobře mířenou ranou do obličeje. Dinis bolestivě zařval, ale jeho hlas byl přehlušen rozzuřeným řevem Maroniho, který se o složku začal přetahovat s Borskim.

„Ale pánové, pánové,“ začal smířlivě Jerry a určitě chtěl dodat, že není třeba se o kopie dokumentů prát, nemá to přece žádný smysl, ale to už se Maronimu podařilo udeřit Borskiho do břicha a přelomit ho vejpůl. S vervou zhrzeného milence uzmul složku a dychtivě ji otevřel. Trvalo mu nejméně půl minuty, než pochopil, o co jde.

Dinis i Borski seděli vedle sebe na zemi a výraz v jejich tvářích značil rezignaci.

„Zoofilní smlouva,“ zamumlal nevěřícně Maroni a hodil složku k Dinisovým nohám.

Borski přes vážnost situace vyprsknul smíchy.

„A co Henderson? Co na něj máte?“ zeptal se pomstychtivě Maroni. Potupa, kterou cítil, sice nemohla být smazána příkořími spáchanými na ostatních, ale další hanba ji mohla alespoň zmírnit.

„Na tom už nezáleží. Ten jediný se se mnou chtěl dohodnout. Nehledě na to, že jestli on bude zvýšení mého platu sabotovat, vy ostatní se o něj postaráte. Nemám pravdu?“

Odpovědí mu bylo jen zlověstné mlčení.

„A co teď?“ zeptal se zkroušeně Perry a oči přitom bezmocně upíral na svou složku. Připadal si zoufale pokořený.

„Teď probereme podmínky kapitulace.“

„Víte co?“ mávl Borski ležérně rukou a kdyby nebylo zuřivého, tepajícího ruměnce v jeho tváři, člověk by skoro řekl, že je skutečně nad celé tohle divadlo povznesen. „Těch pětset dolarů je vašich. Sehrál jste to skutečně bravurně. A co bychom chodili kolem horké kaše - myslím, že přátelé tady se mnou budou souhlasit, když navrhnu, abychom to zarovnali na rovnou tisícovku. Jak všichni víme, pětka se obvykle zaokrouhluje nahoru, že, pánové?“

Maroni s Dinisem začali horlivě přikyvovat a jen Perry, na kterém dosud nelpělo žádné bahno, cítil, jak se mu rty protahují do žluklého úsměšku. Ten parchant Borski. Kdo je tady skutečný kozomrd? Ale byla to jen letmá myšlenka, sám věděl moc dobře, že nacházet se v Borskiho kůži, už by se úslužně vtíral do vrátného přízně. Kde to jen ten parchant mohl všechno vyhrabat?

„Že, pánové?“ varovně zasyčel Borski na Perryho a udělal přitom výmluvnou grimasu.

„Samozřejmě,“ přikývl Perry.

„Díky, ale to nebude nutné. Chtěl jsem pět set a pět set dostanu.“ Bylo to konstatování, ale Jerry se po všech přítomných podíval s tázavě nakloněnou hlavou. Borskiho ztrnulý úsměv odhalil jeho vybělené zuby. Vlčí škleb, napadlo Jerryho. Také si všiml, že v podpaždí tenisového trička s elegantním modrým proužkem mu vykvetly dva velké potní rezervoáry. Borski byl konečně neschopen slova.

„Pět set.“ Vrátný si s těmi slovy pohrával, nechal je chvíli viset ve vzduchu, byla to očividně meta, které dosáhl a byl na to pyšný.

„Jo, pětibábu, to zní férově,“ řekl jako ve snách Dinis a otočil se, skoro jako by se chystal odejít.

„Pět set a malou službičku. Od vás od všech. Čas od času.“

„Službičku?“ Borski si naslinil rty a očima pátral po barovém pultu. V dosahu nebyla žádná otevřená lahev, jen ta jím vypleněná. „Co by taková hlava otevřená potřebovala od nás za službičku?“

Perry se zahleděl do vrátného tváře, do vějíře vrásek, které nyní vypadaly věčné, do mírně dolů zkroucených rtů, které jako by odrážely veškerou trpkost a absurditu lidské existence. Ale oči se mu smály. Bože, smály se, až se leskly dosud neskanutými slzami.

„Občas zaskočit. Když si budu chtít na chvilku oddáchnout, něco zařídit, někam si zajít. Rozumíte?“

„Myslím, že ne,“ zaduněl Borski a nervózně si otřel čelo rukou. Potil se už po celém těle a Perry věděl, že kdyby se ho dotknul, ucítil by stejný třas jako v kolejích těsně předtím, než po nich projede vlak.

„Já myslím, že ano.“

Další chvíle ticha. Perry přejel znovu pohledem po všech přítomných, ale bylo jasné, že tohle od začátku byl souboj Borskiho s Jerrym. Ostatní byli jen statisté.

„Proč... proč bychom to dělali? Jestli si myslíte, že nebudete... že přestanete chodit do práce, tak to tedy... no, to leda bychom najali někoho... někoho dalšího, kdo by... ale je absurdní, když dostanete přidáno, aby...“

„Budete to vy. Musíte to být vy. To doufám chápete.“

„Co máme chápat, ty magore?“ zaječel Borski a ruce se mu sevřely v hranaté špalky. „Myslíš, že já, já, který loni přiznal ke zdanění sedm a půl milionu dolarů, já, co už aspoň rok nemusím platit za večeři, ani členství v country clubu, mě prosí o schůzku i zástupce starosty a klidně mu třísknu telefonem, protože se potřebuju zrovna nechat vykouřit od svý dvacetiletý sekretářky s pevnýma trojkama, který jsou pravý naturály...“ Borski se dýchavičně odmlčel a planoucím zrakem přejel tváře kolem sebe, zaznamenal Maroniho bezvýrazný pohled i uznalé Dinisovo přikývnutí a dál pokračoval ve své litanii: „Já bych měl stát jako šašek u výtahu a poslouchat tu megeru z dvanáctýho, jak mi vysvětluje, kolik psů to vlastně má a že ten bobek, co se nalepil někomu na nohu ve výtahu, není od nich? Já budu vyzvedávat u kurýrů balíčky a psát si, komu je pak mám dát? Já budu tady Dinisovi, Hendersonovi a Maronimu chytat taxíka, až se budou chtít jet do města ožrat? No?!“

„Nebo můžeme tyhle dokumenty poslat komisi pro dohled nad cennými papíry.“

Borski sklapnul. Všem bylo jasné, kam tahle konfrontace spěje, jen tomu nejarogantnějšímu z nich to muselo zabrat o půl minuty déle.

„Ale no tak,“ chlácholil Jerry tu nařvanou tvář a zpocené, sesuté tělo. „Bude to jen občas. A hezky se při tom prostřídáte.“

„Chlape, vy jste se zbláznil,“ zaúpěl Borski. „Dočista jste zešílel. Pojďme se bavit o penězích.“

„Tu šanci už jste měl.“

„Tak nám dejte druhou!“

„Ne. Jste člověk, ne kočka.“

„Jeremy?“

„Ano, pane?“

„Já vás nenávidím. Všichni vás nenávidíme.“

„To je mi líto pane. Já vás mám rád. A jako budoucího kolegu vás i respektuji.“

„Aspoň nelži.“

VII.

Perry seděl v kavárně, u malého stolku přímo ve výloze. Upíjel z velkého kouřícího hrnku. Káva byla lahodná, ale on chuť příliš nevnímal. U stolečku byl sám, ale čekal společnost, už tu měla každou chvíli být. Před sebou měl přeložené noviny a na nich položený malý notebook. Nepřítomně zíral na obrazovku, občas pohnul kurzorem a dál mechanicky zvedal a pokládal hrnek s kávou.

V pravidelných intervalech vyhlížel ven na rušnou ulici. Bylo středeční odpoledne, krásný říjnový den, stromy lemující chodníky po obou stranách vozovky se zbarvily do své pomíjivé pestrobarevnosti. Perry se podíval na hodinky a právě v té chvíli do kavárny vešel Maroni s Dinisem. Perry na ně ani nemusel mávnout, tenhle stoleček měli rezervovaný téměř s železnou pravidelností.

Sotva oba usedli, přiběhla servírka a oba ji odbyli svou obvyklou objednávkou.

„Jdete pozdě,“oznámil jim Perry a dopil zbytek kávy.

„Byla zácpa,“ řekl Dinis. Za poslední půlrok jako by trochu zestárnul, ale výraz jeho tváře byl stále dostatečně bezstarostný, pro Perryho uklidňující.

„Měl jsem schůzi,“ oznámil Maroni a zahleděl se upřeně do výlohy.

„S chlapem nebo s ženskou?“ zeptali se Perry s Dinisem zároveň.

„Trochu od obojího,“ mávl rukou Maroni a nalil si ze džbánku trochu vody.

„Jak to zvládá?“ zeptal se Dinis a rovněž se zahleděl ven. Dívali se tam teď všichni tři.

„Docela dobře. Dneska byl celkem klid. Jeden poslíček, dva taxíky a jinak mrtvo.“

„Tak se do toho dejme.“

Perry začal rychle ťukat do klávesnice, přepínal na obrazovce mezi několika okny a pak udělal dva krátké hovory. Potom už všichni jen čekali, upíjeli své kávy, zakusovali je čokoládou plněnými rohlíčky a vedli nezávazné řeči o ničem.

Za pár minut dorazilo hasičské auto. Vyskočil z něj hasič v plné zbroji a rychlým krokem vešel do budovy. Maroni hmátnul po maličkém dalekohledu. Chvíli jen strnule pozoroval dění naproti a potom mu ve tváři vykvetl první náznak úsměvu. „Už...“

Perry si od něj půjčil dalekohled. Jen o okamžik později vyšel hasič ven, doprovázen obtloustlou postavičkou ve špatně padnoucím stejnokroji. Frčky na jedné straně byly stále odpárané. Na jedné klopě se vyjímala velká skvrna od čehosi hodně mastného. Muž měl v ruce kus sendviče, což mu nezabránilo, aby oběma pažemi živě gestikuloval. Očividně na sebe s hasičem křičeli, pak se oba podívali vzhůru na výškovou budovu, snad ve snaze nalézt oblak dýmu nebo jiný příznak požáru.

Ve stejném okamžiku dorazil na místo kurýr. Šlo o menší dodávku, ze které vyskočili dva namakaní chlapíci, otevřeli dokořán zadní dveře a začali na chodník skládat objemné balíky. Každý z nich museli chytit oba dva společně, rozhoupat a hodit na zem. Duté rány bylo slyšet až do kavárny.

Balíků bylo celkem deset a po jejich složení zablokovaly většinu chodníku. Hasič s vrátným celou scénu mlčky pozorovali a alespoň na chvíli se přestali hádat. Jeden z mužů vytáhl složku s klipem na papíry a podal vrátnému propisku. Oba se začali bavit, zprvu to vypadalo na gentlemanský dialog, ale potom vrátnému asi došla trpělivost, protože začal na balíky zuřivě ukazovat a pokusil se do jednoho z nich kopnout. To už asi hasičovi stačilo, zakroutil smutně hlavou a vrátil se zpět do svého vozu. Perry čekal, že odjede, ale muž zůstal sedět za volantem, vytáhl nějaká lejstra a začal je metodicky vyplňovat.

Muž z kurýrní služby se dál hádal s vrátným, neustále mu ukazoval cosi v papírech, načež zvedl ruku k tabulce s číslem u vchodu do domu. Mezitím se kolem hromady poházených balíků pokusila projet paní s kočárkem, ale místa bylo tak málo, že musela couvnout a zvolit okliku po kraji silnice vedle zaparkovaných aut.

„Teď,“ řekl potichu Dinis a natáhl ruku k Perrymu, aby si půjčil dalekohled.

Perry vzal telefon a udělal další krátký hovor.

Muž z kurýrní služby moc trpělivosti a pochopení neměl, dvakrát se podíval na hodinky, pak řekl cosi druhému z nich a ten si stoupnul těsně za vrátného, chytil mu ruku a vrazil do ní znovu propisovačku. Násilím mu pak pomohl k podpisu. Jakmile bylo formalitám učiněno zadost, oba muži skočili do auta a se zakvílením pneumatik byli pryč.

Muž ve stejnokroji stál chvíli nerozhodně před vchodem. Rozhlédl se kolem, pak se sklonil k jednomu balíku a pokusil se ho zvednout. Vůbec s ním nepohnul, zato se rychle vzpřímil a rukama se chytil za bedra.

Lidé kolem dál procházeli, někteří se zastavili a prohodili s vrátným pár slov, podle okolností zdaleka ne příjemných. Jeden se pokusil mu pomoci balík zvednout, ale vrátný se po letmém pokusu znovu chytil za záda a od balíku odstoupil. Většina jen překážku přeskočila, někteří po balících šlapali, jiní se jim snažili vyhýbat.

Nakonec se objevila starší paní na kolečkovém křesle. Měla takové to staromódní, s velkými zahnutými madly vzadu. Za těmi stál tlustý mladý muž a jakmile zjistil, že nemůže vozík tlačit dál, začal vrátnému nadávat. Vrátný si ale nenechal nic líbit a na muže křičel cosi zpět. Sendvič, který už dávno dojedl, mu už nebránil v gestikulaci, a tak rukama vířil lítě kolem sebe.

„Pěkně zbrunátněl. Jestli nedostane infarkt dneska, tak už nevím,“ poznamenal Dinis s dalekohledem stále přitisknutým k očím.

„Ten vydrží, neboj,“ řekl nepříliš nadšeně Maroni a dál upíjel kávu a ukusoval rohlíček.

Ve stejné chvíli, kdy se konfrontace začala blížit fyzickému kontaktu, se před domem objevil vůz policejní hlídky.

„Jako na zavolanou,“ zašeptal Perry. Oba jeho přátelé se ušklíbli.

Z vozu vystoupil mladý policista a začal zjišťovat, co se stalo. Vyšetřování trvalo necelou minutu a během něj všichni v určité chvíli ukázali na balíky na zemi. Vrátný se do nich pokusil kopnout. Muž za kolečkovým křeslem do nich zkušebně najel, ale pištivý hlas staré paní ho donutil ustoupit.

Policista pomohl s manévrováním vozíku podél zaparkovaných aut, stejnou cestou, kudy předtím projela matka s kočárkem. Pak se vrátil zpět k vrátnému. Celé situace si všiml i hasič, který mezitím vyplnil hlášení a nutil něco vrátnému k podpisu. Vrátný nechtěl, vrtěl vehementně hlavou a policista s hasičem se chvíli radili, načež policista vytáhl pokutový blok a začal ho vyplňovat.

Vrátný spráskl ruce a zmizel v budově. Dlouho se nevracel, až už to vypadalo, že před oběma muži utekl. Nakonec se znovu objevil a před sebou nejistě kočíroval malý rudl. Hasič i policista mu místo pomoci předali své papíry, nasedli do svých aut a odjeli.

Během pěti minut se podařilo vrátnému donutit několik kolemjdoucích, aby mu postupně naložili na rudl většinu z deseti balíků, se kterými zajel do budovy. Každá cesta takhle z dálky vypadala jako bolestné trápení, vrátný si musel po každých pár krocích odpočinout a masíroval si ohnutá záda. Mezitím mu kurýr přivezl obrovský koš s květinami a další pak dvě plata kávy a zákusků.

Vrátný vše rezignivaně převzal a nosil postupně dovnitř.

Poslední tři balíky, které byly nejblíže stěně budovy, nechal svému osudu a definitivně zmizel uvnitř.

„Zaplatíme,“ zavolal Maroni na servírku. Platil Perry a nechal tak vysoké dýško, že se mu podařilo prolomit posmrtnou masku obsluhující dívky. Usmála se na ně a řekla, ať přijdou zase.

VIII.

Hala bytového domu byla pojatá značně minimalisticky, aby také ne, když v centru města měl každý čtvereční metr cenu zlata. O to zaplněněji vypadala, když v jednom rohu byly poházeny bez ladu a skladu objemné balíky, před pultíkem, za kterým se nacházelo vrátného hájemství, se rozkládala divoká kombinace objemných květin všeho druhu a samotný pult byl zaplněn dvěma tácy s kávou a zákusky.

„Co to tady pořádáš, Borski?“ zeptal se žoviálně Maroni. „Párty s balíkovou tombolou?“

„Možná rozjíždí menší vetešnictví. Obchod všehu druhu. Nebo je to ten „Všechno za pět dolarů“?“

Borski nevypadal, že by měl chuť žertovat. Práva naopak. Jednu ruku měl za zády, druhou si otíral čelo, na kterém mu vystoupily velké kapky potu. Přes jednu tvář se mu táhla černá šmouha. Oblek, který mu byl příliš malý v pase a dlouhý v rukávech, měl v rukávech vykasaný a na nohách několikrát přeložený. Knoflík z kočičího zlata na pupku si rozepnul, aby mohl alespoň trochu dýchat.

„Měl bys nechat naleštit ty frčky, než se vrátí Jeremy,“ ukázal Dinis s kamennou tváří na zašmudlané prýmky. „Říkal, že je na ně dost háklivý. Prý dodávají uniformě tu správnou vážnost.“

Borski beze slova vytáhl z kapsy velký bílý kapesník a otřel si jím zátylek. Malomyslným pohledem se podíval na hromadu zákusků. „Zajímalo by mě, kdo si to všechno objednal. A ten mamrd, který si tu nechal složit letáky... toho zničím. Pošlu... pošlu na něj italskou mafii.“

„Třeba tě jen zkouší Jeremy,“ prohodil Perry nevinně a sledoval, jestli se výraz v Borskiho tváři změní. A skutečně - chvilkovou zatvrzelost vystřídala rezignace.

„Myslíte?“ rozhlédl se Borski kolem sebe opatrně a nevědomky oprášil jednu stranu zlatých prýmků.

„Kdo ví,“ řekl Maroni tajemně. „Po tom, co nám provedl, by to na něj sedělo.“

„Bože, to je děs,“ svěsil veškeré mimické svaly Borski. „Připadá mi, že si to vyžírám z nás všech nejhůř. Nebo se mi to zdá?“

Ostatní jen pokrčili rameny. Borski procházel dokonalým peklem. Začínal úterními odpoledny, která se rozšířila i na středeční a sobotní dopoledne. Kromě toho měl každý druhý týden všechny všední dny pohotovost na telefonu. Jeremy se začal věnovat mnoha časově náročným koníčkům a také mu onemocněla matka, o kterou se každou chvíli musel starat.

„Navrhoval jsem mu, že zaplatím tý starý bábě ošetřovatelku,“ svěřil se Perrymu po jedné obzvlášť dlouhé šichtě. „Odmítl. Rozumíte, Hendersone? Odmítl to.“ Řekl to tónem člověka, kterého odsoudili Francouzi v první polovině minulého století k doživotnímu vyhnanství.

„Tenhle týden už naštěstí končím,“ prohlásil Borski, a i když měl jeho hlas daleko ke spokojenosti, alespoň na chvíli se z něj vytratilo čiré zoufalství.

„Moc bych na to nespoléhal, Borski,“ oznámil bez sympatií Maroni. „Slyšel jsem, že se Jeremy chystá na intenzivní kurz společenského tance. Na víkend bych si být vámi nic neplánoval.“

„Co?“ Zoufalství v jeho hlase bylo zpět v plné síle. „Tohle... to už se nedá vydržet. Už se na to vy... se... RU!“ zařval Borski, aniž by ho zajímalo, jestli je s nimi v hale někdo další. Rukou hrábnul do hromady zákusků a jeden z nich vytáhl. Vložil si ho celý najednou do úst a zuřivě ho začal žvýkat.

„Dvacet let za mřížemi,“ zašeptal Perry a Maroni s Dinisem smutně přikývli. „Jste na tom, Borski, zdaleka nejhůř. A Jeremy to ví.“

„Udělal si z vás osobního otroka.“

„Jako bych to nevěděl.“

„Radši si na to zvykněte.“

„Ale dobrá zpráva je, že prý zítra přijde pro vás nová uniforma, kterou vám nechal ušít.“

„Uteču do Mexika. Tam na mě budou federálové krátký. Mám dost peněz, abych mohl žít v luxusu do konce života.“

„Moc bych na to nesázel. Ten parchant ví o všem. O VŠEM.“

Borski se zamyslel. Perry nemusel být telepat, aby věděl, že mu hlavou víří myšlenky z nejčernějších. Chvíli se na něj všichni tři dívali, ale skelný pohled a strnulý výraz ve tváři svědčily o tom, že Borski se teď nachází v jiném, lepším světě. Nejspíš v takovém, kde je povolen neregulovaný odstřel vrátných všeho druhu. Jen si koupit generální povolenku a vyrazit na hon.

„Tak my jdeme, Borski,“ rozloučil se Maroni a Perry s Dinisem kývli na pozdrav.

Když došli k výtahu, nečekali, zda jim ho přijde přivolat a Dinis osobně zmáčkl tlačítko.

„Bože, vypadá jako Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem, když mu na konci udělali tu lobotomii.“

S těmi slovy nastoupili do výtahu a čekali, až se za nimi zavřou dveře.