Poslední výprava do podhradí

Arin ležela zachumlaná snad ve všech teplých houních, které se v domě našly a i přesto jí třásla zimnice a zuby jí hlasitě drkotaly.

Hlava jí třeštila a i přes hlasité bzučení, hučení a pískání v uších, vnímala každý zvuk, který se ozýval venku, kolem domu. Slyšela skřípání vozů po pískové cestě, dupání kravských kopyt i cinkání koňských podkov. Slyšela i křik právě trestaného dítěte, které upustilo vázu a ta se roztříštila na zemi. Všechny ty zvuky se jí zařezávaly hluboko do mysli a sužovali jí ještě větší bolestí.

Arina několikrát hlasitě zasípala. Její starší sestra seděla na malé stoličce na protější straně místnosti, vedle dveří. Klidně spala. Za takový spánek by Arin dala cokoliv, aby alespoň chvíli nemusela trpět.

„Marie,“ zašeptala a vytrhla sestru ze spaní. Ucítila, jak jí suché rty praskají a vytéká z nich horká krev. Její sestra s sebou trhla a přiskočila k posteli.

„Ach Arin,“ šeptla a přiložila jí k ústům sklenici vody. Té samé vody, kvůli které Arin onemocněla!

Arin k Marii vztáhla ruku a Marie jí něžně chytla. Její ruka byla studená, bledá a mokrá od spousty potu.

„Víš, jak ráda bych ho ještě jednou viděla,“ zašeptala Arin.

„Ano, vím. Nenamáhej se, pššt,“ chlácholila jí Marie.

„Vyprávěj mi o něm, abych si ho mohla alespoň představit.“

Marie pevně sevřela ruku a poklekla na podlahu. Začala tiše vyprávět o vysokých věžích, červených střechách, vlajících praporcích a vlajkách, o jejich společných cestách.

Arin brzy znehybněla, ležela s pootevřenými ústy a zavřenýma očima, jen nepatrně oddechovala.

Marie zaslechla slabé zaťukání na dveře, projel jí mráz i bolest zároveň. Otočila se ke dveřím, viděla pomalu klesající kliku, potom se dveře začaly s vrzáním otevírat. Marie uviděla bledou, kostnatou ruku, jak přejíždí po jejich hraně a otočila se zpět k Arin. Oči jí zaplavily první slzy. Když se znovu otočila, stála uprostřed místnosti Smrt.

Byla skoro přesně taková, jak o ní lidé mluvili. Vysoká a vychrtlá, zahalená v černé kápi s dlouhou kapucí, zakrývající skoro celý obličej, kromě svítících červených očí. Jenom ruce se lišily. Byly smrtelně bledé, ale místo toho, aby svíraly dlouhou kosu, byly volně svěšené podél těla. Přistoupila k Marii a sáhla jí na rameno. „Ustup mi stranou dítě.“ Měla nadpozemský hlas. Nepatřil ani muži, ani ženě. Aniž by věděla proč, snad kvůli kouzlu, odešla Marie až ke dveřím, kde se začala třást, snad na ní lezla zimnice.

Smrt poklekla k Arinině posteli. Otočila se zpět k Marii, četla všechny její myšlenky. „Ano, tvá sestra je mladá. Ale podívej se, jak se trápí. Chceš snad, aby takhle trpěla až do stáří, jen protože si přeješ, aby zůstala s tebou? Nebuď tak sobecká.“ Otočila se zpět k Arin a sundala si kapuci. Hleděla na ní hodnou chvíli, potom se dívka začala nervózně mlít a nakonec otevřela oči.

„Marie, proč už mi nevyp...“ otočila se a pohlédla do tváře smrti. Krátce vytřeštila oči, které potom potemněly a nakonec se jí zavřela víčka.

Smrt si nandala kapuci a prošla dveřmi kolem plačící Marie.

Již třetí den seděla Marie nad postelí své mrtvé sestry, držela jí za ztuhlou ruku. Od toho dne ještě nebyla schopná cokoliv udělat. Nešla ani pro kněze, aby Arin požehnal, jak bylo zvykem. Tváře měla rudé a oteklé, rty popraskané žízní a žaludek jí každou chvíli zakručel prázdnotou. Ona si toho však nevšímala, byla rozhodnuta jít za svou sestrou, kamkoliv!

Nikoho jiného, kdo by jí byl tolik blízký, již neměla. Obě byly již od dětství siroty. Vlastně ani nebyly skutečné sestry. Jednoho dne ležela Marie na zemi v lese po tom, co snědla několik bobulek nejedlé rostliny. Měla strašlivé bolesti. Tehdy k ní přišla Arin a ať již to ta dívenka udělala jakkoliv, Marii zachránila.

Potom společně začaly žít v jedné vesničce, kde pomáhaly lidem a lidé pomáhali na oplátku jim. Přežili tak celé roky.

Poté se s jedním sedlákem vydaly na pětidenní cestu do vzdáleného města. Když tam dorazily, spatřily v dálce tyčící se hrad, který je obě uchvátil a často se k němu vracely pěšky. Zvláště Arin jím byla okouzlená, milovala ho tak, jako dívka normálně miluje svého chlapce. A potom zemřela. Bylo jí teprve sedmnáct.

„Pět dní!“ vykřikla do ticha a zastavila proud vzpomínek. „By mi stačilo, abych mohla splnit poslední přání své sestry! Proč?“

„Pět dní je příliš moc!“ Marie ztuhla a zapotácela se. V nejtmavějším koutě místnosti seděla na podlaze Smrt. „Tvá sestra ještě není pohřbená, ani jí k tomu nechystáš. Myslíš jenom na sebe?“ zvedla se a přistoupila k Marii. „Slib mi že jí potom pohřbíš a já ti dám tři dny, abys jí tam dostala. A na oplátku za ty tři dny si vezmu polovinu tvého života. A máte ještě jednu podmínku. Tvá sestra nesmí nasednout na vůz, ani na žádné zvíře, jinak okamžitě zemře.“

„Daruji ti polovinu života,“ řekla. „Jen mi jí zase vrať!“

Neviděla jí sice do tváře, ale přišlo jí, že se Smrt usmála. „Dobrá, společnost na cestě vám bude dělat ještě někdo,“ pravila a začala se pomalu rozplývat. Dříve, něž zmizela, jí z oka vyskočila její dcera s kosou v ruce, staženou kapucí, nazelenalou tváří, rozřezanou ostrým kamením. Divoce se chechtala a blížila se přímo k vyděšené Marii. I když jí sahala ke kolenům, dívka před ní o několik kroků ucouvla.

„Bojíš, bojíš!“ vykřikla pisklavým hlasem.

Marie se pokusila znova ustoupit, když ucítila bolest v srdci. Měnila se. Mladé rysy její tváře ztvrdly a objevily se na nich hluboké vrásky, světle zelené oči ztmavly a bujná slaměná kštice začala opadávat na zem, dokud na hlavě nezbyla jen polovina bílých vlasů. Pohlédla na své ruce, kůže na nich byla scvrklá, plná vrásek, s třesoucími se prsty. I přesto Marie nadskočila radostí. Arin pootevřela ústa, povzdychla si a nadechla se. Potom otevřela oči, do nichž se vrátil život, avšak tvář zůstala dál smrtelně bledá. Byla téměř nadpozemsky krásná.

Marie k ní přistoupila a políbila jí ruku. „Pojď Arin, ještě jednou, naposled. Půjdeme tři dny a podíváme se znova na ten hrad, co se tyčí v dálce na kopci.“

„Marie? Jaký hrad? Všechno, co jsem zažila před smrtí si nepamatuji. Vzpomínám si jen na tebe.“

„Víš, že jsi zemřela?“ zachmuřila se Marie.

„Ano, vím to. Ale věřím ti. Půjdu s tebou, kamkoliv si budeš přát.“

„Přeji si, abys se mnou šla k tomu hradu.“

Arin vylezla z postele a prošla kolem smrti, která se před ní uctivě poklonila a potom se zle zakřenila na Marii.

Vyšly ještě toho večera s bochníkem chleba a trochou vody na cestu tam. Marie byla rozhodnutá, již se nevracet, proto vzala jen vše potřebné na cestu tam.

Lidé se za nimi otáčely, když kráčely kolem jejich domů. Vpředu nadpozemsky krásná dívka a za ní stařena, jíž seděla na ramenou ošklivá žena v černé kápi s kosou v ruce a zlým šklebem. Mnozí se před nimi raději pokřižovali a schovali se.

Marie však již nebyla tak mladá jako dříve. Nemohla běžet, aby tam byly včas, věděla, že to nestihnou. Druhého dne cesty měla celé tělo rozbolavělé, i díky Smrtčině váze. Arin, ačkoliv nerada zastavila a celý druhý den strávily společným tábořením v lese, kde Marie Arin vyprávěla všechno o jejich společném životě a snažila se v ní probudit vzpomínky, avšak marně.

K večeru Marie usnula. Smrt seděla na větvi blízkého stromu a kopala nohama do vzduchu. Když si všimla, že Marie usnula, seskočila dolů ze stromu a připlížila se k Arin.

„Je to zábava být mrtvá a přitom živá?“ sedla si vedle ní a položila si kosu na nohy.

„To bys měla vědět mnohem lépe než já, ne?“ usmála se Arin.

„Ne, já jsem hrozně hloupá, všichni mi to říkají,“ prohodila Smrt a zašťourala klackem v ohni.

„Hmm. Mě by zase zajímalo, jaké to je nosit pořád tu kosu,“ řekla Arin a sklouzla pohledem ke kose na Smrtčiných kolenou.

Smrti se zablýsklo v očích. „Chceš si to zkusit? To je kosa smrti, ale klidně si na ní sáhni a podrž si jí.“

Arin natáhla ruku ke kose a dotkla se jí špičkou prstů. Byla ledová. Pokusila se jí uchopit mezi palec a ukazováček, připojila prostředníček, prsteníček. Spatřila, jak se oči Smrti začaly červenat. „Uchop jí, neboj se,“ vybízela jí. Arinina mysl však říkala něco jiného, dívka se odtáhla pryč. „Ale notak, ty se bojíš?“ Smrt chytila Arininu ruku a přitáhla jí zpět ke kose a začala jí na ní pokládat. Arin ucítila, jak se jí tělem začíná rozlévat příjemná a naplňující energie, oči se jí začaly klížit.

„Ne!“ ozval se Mariin výkřik, stařena odtáhla Smrt a chytila Arin za ruku. „Tou kosou tě zabije! Musíme pryč, není pro tebe bezpečná!“

Smrt vycenila zuby a sledovala jak Marie s Arin rychle hasí oheň a vydávají se na cestu. Celou noc se za nimi lajdala a nesnažila se nijak zakrýt svojí přítomnost, koneckonců, měla je hlídat.

Blížil se konec třetího dne. Slunce se blížilo k západě a po obloze se rozlévala oranžová záře. Marie objala Arin.

„Už to nestihneme. Je to moc daleko, byla jsem šílená. Nevím, co si teď počnu,“ začala fňukat stařena.

„Opravdu se tam nemáme jak dostat?“ zachmuřila se Arin.

Smrt se k nim zezadu připlížila a posadila na strom, začala se hlasitě smát. „Jste obě šílené! Vážně jste si myslely, že se tam dostanete? Já věděla od začátku, že to nepůjde,“ chechtala se a prudce zaklonila hlavu, náhle jí uklouzla ruka, Smrt zašátrala rukama ve vzduchu a spadla na zem. „K čertu!“ začala se vztekat.

Mariiny oči se opět rozzářily. „To je ono. Smrt nám zakázala jet na zvířeti a na voze, ale nezakázala nám letět,“ vykřikla radostně. „Ten hrad, měl stát někde úplně jinde, každou noc však čert pilně přenášel kameny na místo, kde stojí dnes. Arin, poprosíme o pomoc čerty. Oni nás tam donesou.“

Arin radostně zavýskla. „Prosím peklo, měj slitování, nikdy jsem nic zlého neprovedla. Pošli mi dva čerty, kteří by mne se sestrou donesly, než zapadne slunce, k tomu hradu. A já ti na oplátku dám tamtu malou Smrt!“

Sotva dořekla poslední slova, rozevřela se kousek před ní země a nahoru vyskočili čtyři čerti s dlouhými kroutícími se rohy a černými, huňatými kožichy a dlouhými ocasy. Jeden si posadil na záda Arin a druhý Marii a další dva chytili křičící Smrt. „Ne, do pekla ne! Slibuji, že už budu hodná!“ vzdaloval se její křik.

Potom se ocitly vysoko v oranžových oblacích, odkud mohly shlížet na zem. Poté se kdesi v dálce objevil kopec a na něm se odrážely sluneční paprsky od vysokých, krvavě červených střech. Čerti obletěli vysokou stavbu a přistály ve vesničce pod kopcem, kde se v tu chvíli potloukalo jen několik čeledínů.

Arin s úžasem hleděla na stavbu, kterou dříve tolik milovala. Konečně se jí začaly vybavovat všechny krásné vzpomínky, již však bylo pozdě.

Slunce zapadlo, po obloze se rozlehla tma a střechy hradu potemněly. Arin podala ruku sestře.

„Marie? Už vím, co jsem si přála, než jsem zemřela. Chtěla jsem naposledy spatřit tento hrad. Děkuji ti, že jsi mi to splnila.“ řekla a klesla do Mariiny náruče.