Na Šumavu s knížkou

Na Šumavě od rána zuřilo jaro. Pupeny se nalévaly, ptáci řvali jako pominutí, traktory drkotaly do kopců, a sousedka mé zlaté Šíši dorazila na nádraží v puntíkaté noční košili.
Jednu knížku jsme nechaly v motoráku cestou do Stožce. Asi tam pak neležela dlouho, protože naše zmatkování vzbudilo zvědavost paní, která seděla přes uličku.
„Vsadila bych se, že po ní hned vystartovala,“ řekla Šíša.
„Myslíš?“ radovala jsem se.
Ve vlaku do Lenory jsme se chovaly nenápadněji. Malina si na knížku sedla a nikdo si pak nevšiml, že po nás na sedadle něco zůstalo. 
Už se asi nepřestanu obávat, že za námi zas někdo vyletí, ať si tu svou knihu seberu a plavu.

Stánek u hřiště do dálky voněl smaženými vdolečky.
„Pívo!“
Zavolání nás zaskočilo uprostřed kroku, takže jsme úplně zapomněly, že si pivo k snídani nedáváme.
„Jste si, holky, jistý, že chcete ještě čtyři hodiny pochodovat?“ zeptala se vážně Malina. „Je vám, doufám, jasný, že sem za chvíli naběhne dvacet borců v trenkách?“
Zapálila jsem si cigáro a vyfoukla kouř k nebi. Ani sto chlapů bez trenek by mě nedonutilo změnit plán.
„Pívo,“ zavolala Malina na procházející turisty.
„Nechcem,“ šermovali rukama.
„My jsme taky nechtěly,“ zvedla kelímek proti slunci. „A jak přišlo vhod!“
Její přesvědčovací schopnosti už nabouraly i pevnější odhodlání.
„Jak to bylo dál?“ chtěla vědět.
„Nevím, co si o něm myslet,“ připustila jsem. „Nechápala jsem, proč s náma šel po sauně na pivo, protože za celou dobu skoro nepromluvil. Choval se zdvořile, když učitelka vzpomínala na školní léta, na její otázky ale odpovídal nerad, páčila z něj každý slovo.“
V kapse mi zazvonil telefon.
„Mámo, mám panenku, co s ní mám dělat?“ vybafla na mě dcera bez pozdravu.
Dotaz mě neudivil, třicet let jim radím, ať chtějí nebo ne, mohla bych si na to založit agenturu.
„V Anglii nemáte malý holčičky?“ zeptala jsem se.
„Vepřovou panenku,“ smála se, že mi nedošlo, že zase vaříme po telefonu.
„Zlehka naklepat, posolit, posypat bílým pepřem a mrsknout na pánev,“ odříkala jsem.
„Jak dlouho to smažíš?" chtěla vědět Šíša, ale Malina mě vrátila k tématu, které ji teď zajímalo víc:
„Copak jste spolu vůbec nemluvili?“ 
Zavrtěla jsem hlavou.
„Akorát když si učitelka odskočila, a my jsme zavrtali nos do jídelních lístků, začal si pro sebe brblat, že by si kaši dal, kdyby byla z brambor, ke kuřecímu řízku by se hodila, ale jestli bude z prsou, moh by bejt moc suchej, a takový věci. Po pravdě řečeno jsem ho po chvíli přestala vnímat.“
„A není on trochu?“ zavrtala si prst do spánku.
„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „Představ si, že pak stejným tónem, jakým mluvil o řízku, řekl: ještě musím Markétu pozvat na rande, akorát nevím jak.“
„Cha!“ zasmála se Šíša jednoslabičně. „Co ty na to?“
„Nic,“ přiznala jsem. „Tvářila jsem se, že ho neslyším.“
Malina se plácla do stehna: „Já se z tebe picnu.“
„Co bys dělala na mým místě?“
„Skočila bych po něm. Teda kdyby stál za hřích,“ upřesnila.
„Takhle jsem o tom neuvažovala.“
„Ale měla bys. Jak je to dlouho, co jste se s Prckem rozešli? Ty bláho, mně by ruplo v kouli, kdybych si rok nevrzla.“
„Pívo,“ zavolala na starší pár s holemi na nordické chození, a pán okamžitě zvolnil. Jeho žena sjela Malinu přísným pohledem, pak ukázala holí k vrcholkům, pán poslušně srovnal krok a vyrazil vytčeným směrem.
„Cha!“ zasmála se Šíša jednoslabičně, a nastavila tvář sluníčku. „Holky, já jsem tak ráda, že jsem tady s váma.“

Třetí knížku jsme chtěly nechat ve Stožecké kapli. Šlapaly jsme kvůli tomu kilometr do kopce, a Malina, která se posledních dvacet minut táhla za námi, protože ji tlačily boty, chytla druhý dech a vyběhla nahoru jako srna.
„Zavřeno,“ hlásila, když vyzkoušela dveře. „Možná do schránky bys to mohla dát.“
Schránce chybělo dno, knížka proletěla a skončila mi u nohou.
„Nevadí,“ uklidňovala mě moje zlatá Šíša. „Určitě si ještě dáme kafíčko, necháš Skládku v hospodě a uděláš tím někomu radost.“
Jenomže obě hospody v Černém kříži měly zavřeno, a knížka nakonec zůstala ležet na lavičce na nádraží. Třeba někomu zkrátila čekání na vlak.

„Ty bys šla s cizím chlapem na rande?“ chtěla jsem vědět, když jsme se vrátily domů.
„Všichni chlapi jsou napřed cizí,“ vysvětlila mi Malina. „Dokonce i Šíša se musela se svým mužem napřed seznámit, a koukni na ně: jsou spolu patnáct let a furt jim to klape.“
Šíša spokojeně přikyvovala a ládovala se jablkovou buchtou.
Na gramofonu vyhrával B.B. King, polena v kamnech praskala a nebe se až po bradu přikrylo dírkovanou dekou.
„Jdi do něj,“ řekla Šíša.
„Šla bych, ale kudy?“
Malina otevřela víno a mně zas zazvonil telefon.
„Co děláš, mámo?“ zeptala se prostřední dcera, a když se to dozvěděla, byla ráda, že se mám dobře.
„A ty, zlato moje?“
„Čekám, až Pepa přijde domů. Uvařila jsem hnusnou večeři, tak mu chci říct, aby to nejed.“

„Nemyslete, že nevím, jakou mám kliku," řekla jsem, když jsem zavěsila. „Hodný děti a takhle dobrou společnost na neděli si člověk za žádný prachy nekoupí."
A na to jsme si připily.