O mých zvířecích kamarádech (28)

     …..Včera jsem na zahrádce plela kytičkový záhon a sela semínka petrželky, pažitky a první hrášek. Sluníčko mě nádherně hřálo svými jarními paprsky a já čerpala tak nesmírnou energii. Moje pozitivní nálada trošku posmutněla cestou domů. Zahrádku máme asi tak deset minut pomalé chůze od domu.Cesta je příjemná, jde se přírodou a cestička lemuje protékající potok. Ovšem občas mě až mrazí při smutném pohledu do provoněné trávy. Téměř na každém kroku byl odhozený nějaký odpadek. Plastové lahve, pytlíky od brambůrků a jiné. To mi rve srdce. Jelikož jsem tu spoušť zaznamenala už při cestě na zahradu, vyzbrojila jsem se na zpáteční cestu dvěma igelitkami. Věřte nebo ne, než jsem došla domů, byly obě naplněné…. Občas to tak dělám, protože mi vadí chodit znečištěnou přírodou, která víc připomíná skládku. Je to místo, kam hodně lidí chodí na procházky s dětmi, nebo s pejskama. Nechápu, jak můžou lidi takhle odpadky lehkomyslně odhazovat… Manžel cestičku roky vysekával, protože v létě zarůstá vysokými travinami, téměř až po ramena. Když se tráva slehla, třeba po dešti, těžko se dalo projít, nebo projet například na kole.

   Stačí, když se podíváte při cestě autem z okénka. Silnice lemují škarpy plné odpadků. Dělá se mi z toho zle a opravdu to nechápu. Nejen to, že lidi prostě vyhodí z okénka, vše co se jim nehodí, ale jsou ´ochotni´  tam přivézt i části nepotřebného nábytku a tak dále! Nevím jak dlouho si nechá „příroda tohle líbit“…(?) Když zapátrám v minulosti, dřív toto tolik rozhodně nebylo.

   Podobné je tomu bohužel i v našich lesích. Při houbaření, člověk stále častěji naráží na odpadky. Pokud mám možnost, nejsem líná je sebrat i tam. Také vzpomínám, když jsem byla dítětem, nikdo si nedovolil v lese křičet, aby se neplašila zvěř. Dnes slyšíte stále častěji hulákající skupinky lidí – kteří na sebe povykují. Zvířata nezvířata!... Spousta lidí má i potřebu kopat do prašivek, nebo hub, které neznají. I to je barbarské.

     Jaro se dostává do plného proudu a drůbež na dvorku se předhání ve snůšce vajec. V tomto období je zvýšená potřeba doplňovat krmivo o vitamíny a také o rozdrcené skořápky. Při snášení vajec se ptáci odvápňují, takže musí vápník zpět do těla doplňovat. (Jsou známy případy, kdy se nesoucí kvočna natolik odvápnila, že se nemohla zvednout na nohy. V takovém případě opět pomůže trpělivé zvýšené množství skořápek. Po nějakém čase se vše zase zpraví..) Vápník se lépe vstřebává pokud je podáván společně s potravou. Proto nejdřív doplním veškeré krmení a vodu a teprve pak přináším zmíněné skořápky. Neumíte si představit, jak je všichni vyžadují. Jak gesty, tak zvukově….

   Občas se stane, že se v chovu objeví dominantní kohout, který má snahu „bránit“ před každým své slípky. Pak se může stát, že takový kohout útočí. V takovém případě se často provádí  zaštípnutí špičatých ostruh. Šetrnější je ovšem použít kousky korku, který se na konečky ostruh nasadí. Kohouti při boji používají nejen zobák, ale především právě své ostruhy, umístěné na běhácích. V nohách mají neuvěřitelnou sílu.

   Už jsem zde zmiňovala, že v některých drůbežárnách nebývají ideální podmínky pro chov slepic (a bohužel nejen slepic..). Před několika lety vyhlásila jedna z nedalekých drůbežáren rozprodej nosnic za symbolickou cenu. Lidi se tam hrnuli a slepice většinou zkupovali na maso. Zajeli jsme tam také. Jaké bylo moje zděšení při pohledu na zubožená zvířata v klíckách, kde se nemohly téměř ani otočit. Zatrusené rošty pod sebou a v hale nedostatečné světlo, které se ani světlem nedalo nazvat, spíš hodně velké příšeří. Slepice při šeru moc dobře nevidí, takže podmínky rozhodně nebyly dobré. Venku, se kolem drůbežárny válely mrtvé zapáchající kusy slepic nad kterými kroužila hejna masařek. Koupili jsme deset slípek. Nehrozilo, že by se zabily. Ty chuděrky si zasloužily hýčkat a dát dohromady. Neuměly téměř chodit, chodily pomalu a přikrčené. Měly bledé hřebínky a lalůčky a oči zpola slepé. Nemohly se trefit zobnout přesně do bodu, do kterého chtěly. Trvalo to hodnou chvíli, než se strefily do zrníčka. Byly skoro holé, peří si z nedostatku vitamínů mezi sebou vyklovávaly. Sice to trvalo, ale slepice se dostaly časem do kondice a byly z nich skvělé nosnice. Bohužel podobné podmínky panují v mnohých velkochovech u nejrůznějších druhů zvířat.

     Smutné jsou zprávy o některých ´velkochovech´- množírnách psů a koček. Tací majitelé je chovají třeba ve studených a temných sklepích, nebo v malých klecích. Zvířata nemají výběh, veterinární ošetření a tak dále. Často šlapou ve svých výkalech.  Jen jsou množeny za vidinou mamonu a mláďata (často již se zárodky nemocí) prodávána… Nelépe jsou na tom třeba i chovy lišek na kožešiny. Lišky jsou krásná a inteligentní zvířata a také často bývají trýzněny v maličkých klíckách a pak bezcitně zabíjeny pro své kožešiny. Je mi smutno z toho, jak lidi dokážou  být krutí. A to nejen k přírodě a zvířatům, ale i mezi sebou.

   Další ukázkou byl i králík, kterého jsme koupili k doplnění našeho chovu (změna krve – genů). Králík byl odchován v tmavém chlívku bez světla a bez kontaktu s vnějším prostředím. Když jsme si ho přivezli a umístili jej do připraveného kotce naší králíkárny na dvorku, jaké bylo naše zděšení, když králík začal trojčit. Mohl zbourat králíkárnu, jak se bál naprosto všeho. Světla, každého sebemenšího šelestu, drůbeže na dvoře, prostě úplně všeho. Trvalo téměř měsíc, než se králík dostal do ´normálu´.

     Každé, byť sebemenší zvíře vždy beru jako jednotlivou osobnost a ne jen jako kus – jeden z mnoha. Vždy přihlížím na osobitou povahu a konkrétní potřeby jedince (u každého mohou být o něco odlišné. Je to podobné jako u lidí.) ..Tak například náš krocan Trulí. Dělá dozor nad celým dvorem, vědom si toho, že je tam největším. Přes zimu drůbež zavírám na noc do kurníků a chlívků pro ně určených. Když se oteplí, nechávám jim volnost. Můžou si jít dovnitř a ven, kdy se jim zachce. Například kachny a husy jdou večer spát, ale v noci obvykle vylezou, jdou se napít a někdy i vykoupat do lorny s vodou. Je to lepší i proto, že se jim vyměňuje celou noc čerstvý vzduch. Slepice s kohouty, perličky, krůty - samice jdou spát, jen co se začne pomalu šeřit. Ale kachny a husy nemají problém fungovat i po tmě a tak jdou ulehnut o něco později. Trulí ovšem musí dohlížet, než zaleze poslední jedinec. To už je ale větší šero a Trulí nevidí na cestu do kurníku. Naučil se proto na mě volat hlasitým hudrováním a dívá se nahoru do okna. Když vyhlédnu, začne hudrovat o to víc a zvyšuje frekvenci, dokud neseběhnu na dvůr a neposadím ho na bidlo. Na tenhle rituál si už tak zvykl, že se bez něj neobejde. Budu muset vykoumat, jak ho naučit, aby si chodil zasednout na bidlo o něco dřív…..

     Dnešní ráno bylo obzvlášť ´zpěvné´. Nejrůznější druhy ptáčků se při rozbřesku „předváděly“ ve svých hrdelních koncertech. Je to opravdu tak příjemné a připomnělo mi to časy, kdy jsem pracovala ve vedlejší vesničce v jednom podniku. Kancelář jsem měla přímo u přilehlého rybníka, takže jsem byla i tam ´zasazena´do přírody, což bylo úžasné. Po ránu se ozývalo tolik rozmanitých ptačích hlasů, byla to krása… O přestávce jsem chodila pozorovat „cvrkot“ na hladině. Skákající ryby, divoké kachny a labutě. Byla zde i spousta krásných užovek…

     Před chvílí se venku rozpršelo. Je to dobře, příroda se už potřebovala napít. S příchodem vlhka a teplých dnů, brzy vylezou na našich zahrádkách slimáci. Většina lidí ne drasticky hubí. Rozšlapuje, nebo napichuje a nebo topí ve vodě. Nedělám to, myslím že se najdou i jiná řešení. Slimáky posbírám a odnesu je do vzdáleného místa v přírodě, kde nehrozí, že by opět napadli zeleninu a kytky na zahrádkách. Někdo používá jedovaté granule. Ty mohou být ovšem nebezpečné, pokud se k nim dostane jakékoli jiné zvíře!....