Docela obyčejný příběh psaný o půlnoci

Čas jí vzal klíč

a namaloval na hřbety rukou

cizí krajiny

i jejich bělost

není tolik jasná

byla krásná

jako obraz mistra

co už dávno odešel...

Mám strach

že se mi trochu podobá

že i moje láska

svého snu se vzdá

*

V kavárně na rohu

sama sedává

když se vrací domů

den jí krade

tma

ozvěna ze tmy

bodá po těle

už jsem doma..

miláčku

jen polkne zbaběle

Dotyky zebou

dávno nemá klíč

jeho dech jí páchne

jako jeho chtíč..

*

Ten příběh stal se?

nevím ani..

naproti chystám

mu snídani

a hlídám si své sny