Jak se líčím

Jednou takhle v neděli

ze zrcadla na mě hleděli

cizí smutný oči

V místech  kousek nad nimy

myšlenky se honily.

Jak jen jsem k nim přišel?

Trochu slabé, ospalé

toulajíc se pomale.

Hledajíc  živou vodu.

Kolik důvodů a podvodů,

než odplavím je pod vodu,

chmurný odraz skýtá.

Ať dívám se zleva zprava

celkový dojem žádná sláva.

Chce to zkrátka nápravu.

Spláchnu ten obrázek,

smyji hromady otázek,

nalíčím obraz na lepší.

Pohnu myslí ke stavu,

kde mívám zárodky úsměvu,

abych vyretušoval splín.

Strasti  z mojí hlavy

uzavřu do zděné ohrady,

 ozdobenou sgrafiti  úspěchů.

Strach a slabosti přemaluji

na lhostejnost a výstřednosti,

to se dneska nosí.

Přes svůj zmatek v pohledu

napudruju vrstu nadhledu.

 Snad si toho nikdo nevšimne.

Nebo možná dneska risknu

dodat oku žhavou jiskru.

Naivní plannou nadějí.

Upiju lásky poháru

z  kapitoly v dívčím románu.

Prosladím tím hořkou duši.

 Před zrcadlem řečním moudře

egu to dělá velmi dobře.

Dodá mi to šmrnc důležitosti

Ozdoby hlášek  z filmových děl

posílí charisma, tak jak bych chtěl.

Ve společnosti pak bývám frajer.

Zajdu do salónů na krásné zážitky

utratit  něco za falešnou pohodu i prožitky.

Po nich se cítím vždycky skvěle a mladší.

Jsem dokreslen, můžu být spokojen,

vypadám lépe takhle nalíčen

a lidem se to líbí.