jsou dny kdy s tebou snídám...

*****

on navolno já přivázaná i mně přijde tohle výborně vyjádřeno. *

bojím se, že neuteče... :)

možná listy opadaly i suchá větev nejedna ten rozhovor zná jen v dáli ozvěna let bezedná všichni jsme se kdysi báli vichru, bouře, zvuku hromu však nemysleli na úskalí v objetí u toho stromu ***

Dlouho to bylo jen takové povídání, nic, co by mě "chytlo", ale pak ta část i náš pes ví kde raději nečuchat vracíme se on navolno já přivázaná… to mi připadá naprosto skvěle vyjádřené!

síla

to se lehce řekne...

on navolno ty přivázaná :) pěkný -tak se odvaž ;)

vypadá to jako osobní text, třetí sloka na mě působí docela zajímavě (myšlenkou), nápad s volností psa a vlastním přivázáním taky, ale nepřijde mi to dobře propojené. vlastně je to celý čtenáři jen položeno na talíř - ta přímočarost sdělení nemusí být od věci, pokud ale je nějaké sdělení. tohle působí spíš jako povzdech, zaměřený na city čtenáře. pocit chybění/mizení má nebo měl v životě snad každý, vystavět na tom celý text mi nepřijde zrovna ok, zvlášť když je to završeno dalším povzdechem - návratem do minulosti "byly dny kdy jsi se bál že ti zmizím" - celý to stojí vlastně na popisu pocitů a na kontrastu minulosti s přítomností.

U nás doma nejradši snídáme horkou čokoládu a jablečný koláč :-)

*

...**