Skládka v Symbiose a Ouky Douky

Večer ke mně vtrhla naše maturantka, aby mi sebrala drát. Poslední dobou se totiž trochu přetahujeme o internet.
„Co se culíš?“ zvedla obočí, pak zaklekla vedle postele, přelétla zrakem pár řádků na obrazovce, a taky se zaculila.
„Jak tě našla?“
Pyšně jsem zvedla bradu: „Vygooglovala si mě.“
„Paráda!“
Přiblížila oči k monitoru a znovu si text přečetla. „Chce, abys jí Skládku poslala.“
„Radši jí to předám osobně.“
„To jo,“ souhlasila, a culila se ještě víc.
„To si přece nemůžeš nechat ujít.“

Jmenovala se Markéta a já si vzpomněla na Hemingwaye:
„Erneste, říkal jsem mu jménem, které jsem nesnášel.“
„Normálně tohle nedělám,“ vysvětlila mi. „Nepíšu cizím lidem a už vůbec ne spisovatelům. Jenže na tu tvou knížku jsem v knihovně narazila, když jsem byla na dně a zažila jsem s ní krásnej večer.“
Upila jsem červeného a zapálila si cigaretu.
„Se mnou se totiž rozešel přítel,“ řekla. „Po třech letech mi oznámil, že už mě nemiluje a že se mám odstěhovat.“
Napila jsem se.
„Neumíš si představit, jak to se mnou zacvičilo. Já si snad dám taky,“ ukázala na mou sklenku a rovnou mávla na servírku.
„Já myslela, že je u nás všechno v pořádku, že se máme rádi, vezmem se a budeme mít děti.“
Upila jsem a zapálila si další cigaretu.
„Sebrala jsem se a odjela k mámě. To víš, že jsem si cestou poplakala, a doma jsem se potom úplně sesypala.“
„To znám,“ přikývla jsem chápavě. „Když mi dal Prcek kopačky, taky jsem se napřed držela. To nejhorší přijde, když šok odezní.“
„Přesně,“ ukázala na mě prstem. „Máma mě nechala vybrečet, chvíli mě utěšovala, a pak mě vytáhla na nákupy, abych se rozptýlila,“ nadechla se „A to byla chyba.“
Opatrně si nalila víno ze skleněné karafy, přičichla k němu a obrátila sklenku do sebe, jako by v ní byla voda.
„Protože v tom krámě zrovna hráli naši písničku. Určitě znáš Top Gun,“ zvedla obočí a pak zanotovala: „Take My Breath Away.“
Přikývla jsem, naklonila sklenku a nechala na jazyk dopadnout poslední červenou kapičku.
„V uličce mezi kečupama jsem se sesula k zemi a začala nahlas štkát, jako kdyby mi někdo umřel.“
Druhá sklenka vína v ní zmizela stejně rychle jako první. Potom si hřbetem ruky otřela rty:
„Spěcháš?“
Přiznala jsem, že jsem měla v úmyslu odnést Skládku do dvou kaváren, na které jsem dostala tip v diskuzi.
„Nevadilo by, kdybych šla s tebou?“ zeptala se.

„Tady je to příjemný,“ rozhlédla se po Café Symbiosa. „Dáš si něco k jídlu?“
Pohrávala jsem si se zapalovačem a oddalovala chvíli, kdy si zase zapálím.
„Nebo dáme dvojku a pomažem?“
„Napřed musíme…,“ vytáhla jsem z tašky tři knížky a přemítala, jak je nepozorovaně umístit do knihovničky.
Položila mi ruku na rameno: „To nech na mně.“
Když jsem se vrátila z toalety, knížky tam nebyly, a na stole čekala sklenička vína.
„Já normálně nepiju,“ ujistila mě Markéta, „ale teď jsem vykolejená. Rozumíš, se mnou se ještě nikdo nerozešel. Vždycky jsem to byla já, kdo se rozcházel. A když konečně potkám normálního chlapa, kterej nepije, nefetuje a má práci, tak mi provede tohle.“
Opatrně jsem upila a natáhla se po cigaretě, ale Markéta třemi dlouhými hlty vyprázdnila sklenici, a už zase vstávala. „Jestli to máme všechno stihnout…“
„Se mnou se Prcek rozešel po telefonu,“ řekla jsem. „Po třinácti letech.“
„Taky dobrý,“ politovala mě a přehodila si kabát přes ramena.

„Snad to najdu,“ zaváhala jsem, když jsme se na Vltavské vynořily z metra.
„Já to tu znám,“ uklidnila mě. „Máme tady babičku,“ kývla bradou k budově husitské modlitebny. „V kolumbáriu.“
Na jazyk se mi dralo cosi chytrého, ale po čtyřech deckách se mi slovo „kolumbárium“ stalo nevyslovitelným.
„Ouky Douky,“ zamířila ke vchodu do kavárny. „Takový čistý dobře osvětlený podnik.“ Tak prasklo, že i ona četla Hemingwaye.
„To mi řekni, kam se ta sebeúcta vytratí,“ požádala mě. „Já bejvala absolutně hrdá holka, a teď se mu plazím u nohou jako červ.“
„Když se se mnou Prcek telefonicky rozešel,“ vzpomněla jsem si, „použila jsem ještě naposledy klíče od jeho bytu, abych si od něj odvezla kolo. Napevno jsem počítala, že nebude doma, a zaskočilo mě, když jsem ho našla sedět u počítače. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, dokonce ani na pozdrav jsem mu neodpověděla, jen jsem na něj při odchodu houkla, že až si dole odemknu, hodím mu klíče do kastlíku.“
Markéta mě poslouchala na půl ucha, neb se právě snažila upoutat pozornost mladého číšníka.
„Když jsem potom uřícená dojela domů, a chtěla odemknout, zjistila jsem, že jsem mu z rozrušení hodila do schránky svoje vlastní klíče.“
Asi mě přece jen poslouchala, protože se rozesmála.
„Musela jsem potupně žadonit, aby přijel.“
„Na mě nemáš,“ zavrtěla hlavou. „Když jsem si ke Kájovi přijela pro svý věci já, takhle mi stříkaly slzy a nudle tekly až na bradu. A když mi pak začal pomáhat s balením, spustila jsem tak, že nakonec nevydržel s nervama a řek mi, ať se na to vykašlu a zůstanu u něj,“ zvedla oči od stolu a pokývala hlavou:
„Tak jsem zůstala.“
„I když tě nemiluje?“ vytřeštila jsem oči.
„Pořád doufám, že si to rozmyslí.“

„Co kdybysme tyhle tři Skládky daly támhle vedle rádia,“ ukázala vpravo od vchodu, a rovnou vstávala:
„Ukaž, já to zařídím.“
Se záviděníhodnou samozřejmostí prokličkovala mezi stoly, s omluvou se natáhla přes pána, který seděl pod rádiem, a postavila tři Skládky na polici nad jeho hlavou.
„A je to,“ oznámila, když se vrátila.
„Mohla bych o tomhle večeru napsat,“ napadlo mě. Pak jsem se zamyslela: „Možná ale napíšu, že jsi nepřišla.“
„Tak dík,“ posmutněla Markéta. „Třeba to příště vyjde.“