Vyznání

V tvém stínu a přec oslněna;

být anděl spíše nežli žena,

pokoru najít, ztratit pýchu,

jak čisté tváře na triptychu,

jenž hledí na tě od oltáře

vždy s aureolou svatozáře;

laskavé, plné slitování,

k modlitbě tiché hlavu sklání.

Ne já - světice stála by tu!

V ní moje srdce, plné citu,

skryté dobře před tvými zraky,

modlila bych se o zázraky.

Kéž usmíváš se jenom pro mě,

bráníš mé jméno neoblomně,

jsi se mnou víc než z povinnosti,

ať v slabosti mé spatříš ctnosti.

V tom hned by bylo po světici!

Ledasčeho se zvládnu zříci,

dát vale všem svým světským hříchům

a zbožností se rovnat mnichům,

být tě jen, pane, hodna více.

Však zrádné oči, rdící líce

žalují ze lži moje snahy;

nemohu popřít, žes mi drahý.