POHÁDKA 16,17

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Sledovali jsme Martina při nakládce dřeva a jeho odjezdu do vsi. Zároveň jsme se zúčastnili ranního vstávání čarodějnic. Co bylo dál? Hned se to dovíme...

*16*

 

Čarodějnice je sorta nevyzpytatelná.

Po uklizení domácnosti k žádnému honu, nebo dokonce snad

honění se za naším dřevorubcem nedošlo.

Když holky vylezly ven na mrazivé sluníčko, každá vystrojená

do krásy (po čarodějnicku), začala Margona koulovat z rozpustilosti Maru.

Tak začala koulovací bitva, která byla opepřená různými kouzelnými triky.

Nakonec se musely všechny převléci, neb jejich šaty urousaně ztěžkly

vpitým sněhem a ani jeden účes nebyl pro oslovení nápadníka

v žádném případě vhodný.

 

Mardžána pohybem ruky zapálila krb a společně se u něj usušily.

Podruhé vyšly na slunečně zkřehlý svět. 

Změněny na světélka potom začaly prohledávat les.

Jako první dřevorubce zahlédla Mara.

Měla cukání jej oslovit jako první, neboť původně bylo v plánu,

že se o něj pokusí každá zvlášť, ale u krbu při sušení vlasů se

to dohodlo jinak. Martina vyhledají všechny najednou.

Stejně si byly podobné a každý hned poznal, že jsou to sestry.

Navíc je tu trochu jistota, že žádná z nich nepoužije podloudně

kouzlo k přivábení mladíka.

„Na to mám čich,“ pomyslela si, „je lepší mít je na očích,“

zamumlala polohlasem a odlétla na smluvené místo,

které bylo shodou okolností nedaleko pracujícího Martina.

Jako první se dostavila Margona.

„Je to v háji… nikde jsem ho neviděla, nemůžu ho najít.“

„Já už ho našla, nač to tajit,“ mírně se usmála Mara.

„Prostě skvělá!“ vyskočila radostí Margona.

„Prostě skvělá, sestřičko… prostě zlatíčko!“

„Mardžána jak celebrita v povětří si kdesi lítá, pořád zdržuje,“

rozhlédla se Mara.

„Nebo už je dávno tady a jen se dobře maskuje,“

profičel vítr ve vlasech obou sester a Mardžána se zhmotnila vedle nich.

 

Ze zatáčky vyjely sáně plně naložené dřevěnými poleny

a Martin jdoucí vedle svého koně rychle začal točit klikou brzdy,

aby snad nedošlo k nějakému neštěstí.

„Prr Ferdo! Zastav konečně…!

Hezký den přeji dámy. Stojíte tu sice báječně,

jenže potřeboval bych jet dál. Doufám, že se nezlobíte,

ale docela překážíte...

a že jsem tak smělý, kde se vlastně berete v lese pana knížete?

Abyste rozuměly, je docela mráz a to na procházky není nejlepší čas.“

 

 

*17*

 

Když Martin spustil hudrovací, sestry se nezmohly na slovo.

Pro vlastní dohadování si jeho příjezdu vůbec nevšimly, a

tak je ten vodopád slov překvapil úplně nepřipravené.

Když skončil, rozhodil ruce v gestu, které mělo znamenat nespíš

"a co jako teď bude?“

V očích sídlila otázka, na kterou nedostával odpověď,

a tak se obrátil ke svému koni, poplácal ho po krku a utrousil:

„Je to… jak z nějaký báchorky, Ferdo. Stojí nám v cestě tři hluchý cácorky.“

Znovu se ohlédl k pomalu se vzpamatovávajícím se čarodějnicím a dodal:

„Ale hezký jsou, je hrůza, že neslyší.“

„Jéžiši, jsi jak poleno z té naší fůry. Vůbec nevíš, co jsou zač.

Proč se směješ na ty důry? Já ti radím, spíš se mrač…!“

Dřevorubec naneštěstí a čarodějnice naštěstí nerozuměly

tomu koňskému varování.

 

Jako první našla ztracenou řeč Mara a na půl úst prohodila k sestrám:

„Krindapána, jsi ale kus mezulána, takhle na nás hulákat.“

„Hezký a  prostořeký,“ usmála se Margona, „a docela odvážný.“

„Něco mu řeknu vzteky, byť je dost kurážný,“  doplnila Mardžána,

dala ruce v bok a mladíkovi oznámila:

„Pokud chceš jet dál, tak nám odpověz, kterou z nás by sis rád vzal?“

„Hlavně se neoběs,“ opovržlivě odfrkl valach,

když viděl, jak Martin nad otázkou zaraženě přemýšlí.

„No, kterou bych si jako vzal? A proč bych si měl kohokoliv brát?

Já nad tím nikdy nedumal, přiznávám. Jen se obávám, že se nechci ženit.

Kdybych tvrdil opak, tak bych musel lhát.“

„Nechceš, ale to se může změnit. Co myslíš…!“

Skočila mu do řeči Mardžána.

„Časem určitě ano, mladá dámo.“

 „S takovou odpovědí se spokojíš?“ zafrfňala Margona a oslovila Martina.

„Neříkej, že se ti nelíbíme, jinak se urazíme... nebo už někoho máš?“

„Nelíbíte? Naopak…! Jste moc hezké dámy.

Každého si můžete kolem prstu omotat.

Moc nevěřím, že jste samy… spíš si chcete jen tak hrát. Nebo se mýlím?“

Do toho zařehtal varovně Ferda.

„Už si s nimi nepovídej, už nic neříkej, seber se a utíkej.

Ty ženský jsou nebezpečný. Čarodějnice a žádný slečny…!!!“

---