POHÁDKA 22,23

ZPŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Martin je proměněný v jelena. Ferda táhne svůj náklad ke kovárně, ale kam se nám ztratila Librunka? Nu, půjdeme se po ní podívat...

*22*

 

Librunka se společně s Bělkou prodíraly lesem ke starému buku.

Sníh byl hluboký a cesta šla pomalu, takže k buku dorazily docela zadýchané.

Librunka sesedla a pozorně se rozhlížela po okolí.

„Bělko, nevím…“ promluvila ke své kobylce,

„kde by mohla být ta jeskyně, ve které je čarodějná kuchyně…?

Ať čarodějná, nebo ne. Když se vaří, tak je dým a na ten se teď soustředím.“

„Jsi, Librunko, báječná a chytrá slečna.

Myslí ti to, poklona. Kde lektvary klokotají, jsou i vonná aroma,“

pochvalně zařehtala její ohřívená společnice.

Pomalu začaly objíždět majestátný buk v širokém kruhu.

„Tam… tam, vidíš? U zatáčky a z toho houští nad ní,

jeden… ne, dva… už tři obláčky.

Pozor, neupadni!“ zatáhla uzdou směrem vzhůru, když Librunka podklouzla.

Teď i ona uviděla místo, odkud se vydávaly obláčky páry na cestu vzhůru.

„Už jsme jistě na místě,“ poplácala kobylku po krku.

„Vydám se za čarodějem a ty mi zatím počkej tady.

Strachy se mi srdce chvěje, snad si budu vědět rady.“

Bělka trochu s obavou sledovala, jak Librunka došla do zatáčky

a začala šplhat k houští.

 

Čaroděj Hromďas si pohvizdoval melodii a do bublající křivule

zrovna přisypával z pytlíku nějaké koření. Pak zanotoval…

„Mandragoru do lektvaru, hrst zázvoru do odvaru.

Tohle dvojí koření, zvýší sílu kouzlení.“

Ze skleněné křivule se vyvalil šedožlutý dým a Hromďas jej rozehnal rukou,

jako se odhání dotěrná moucha.

Opatrně přelil tekutinu z křivule do baňaté lahvičky. Z

akápl hrdlo voskem a lahvičku postavil na konec řady různě velikých lahví

a flakónů. Spokojeně si řadu prohlédl a pak vrzly dveře.

 

Čaroděj se překvapeně obrátil za zvukem a udiveně hleděl na Librunku

v šatech hodně uválených a umolousaných od sněhu.

„Dobré odpůldne, pane kouzelníku,“ slušně pozdravila.

„Kouzelník?!“ Rozburácel se Hromďas.

„Nejsem kouzelník, jsem čaroděj!!!

Co se tu kradeš jako zloděj do mojí jeskyně…? Kouzelník!“

vyprskl, „…to slovo je jak pelyněk...“ a pak se rozesmál,

vida Librunčin vystrašený výraz.

„Pročpak jsi mě navštívila, slečno z rodu lidí? Víš… já lidi moc nemusím.

Nemám je rád, ale nemusíš se bát, já jenom tak hartusím.

Tak pročpak jsi tady? Chceš nějaké rady?“

Strach už ji přecházel a tak se rozpovídala…

 

 

*23*

 

Hromďas soustředěně poslouchal. Občas ji přerušil otázkou, ale jinak mlčel.

Librunka dovyprávěla a nastalo ticho.

Jen zvuk bublin v pěnící ampuli se jím snažil, ne moc úspěšně, prodrat.

Pak se čaroděj nadechl:

„Jak se tak dovídám, mým dítkám se zachtělo ženicha.

Čas, ten nám strašně pospíchá. Donedávna byly samá kytka, třpytka,

a už se jim zapalují lýtka. Hrozně to letí a děti už nejsou děti.

No, tak se po nich půjdeme podívat.Víš, kde se můžou ukrývat?“

„Nemyslím, pane čaroději, že se snad skrývat chtějí.

Viděla jsem, jak se honí po lese. Každá se změní na světýlko

a pak se vzhůru povznese.“

„Velká kouzla, ta se učí rychle, ale malá je nějak nebaví.

Musí se jim tlouct do hlavy.Jestli mám zabránit nejhoršímu,

je třeba rychle vyrazit. A tomu špásu frivolnímu nezbedné plamínky uhasit.“

 

Když Librunka vstoupila do jeskyně, aby si promluvila s otcem čarodějnic o tom,

jakou tropí neplechu, k jeskyni se přiblížilo jedno ze světélek.

Vedle Bělky se zhmotnila Margona.

Zaraženě si kobylku prohlížela a vyděšeně ji poznala.

Bleskurychle se proměnila zpět do světélkovací podoby a vyrazila do hloubi lesa.

Teď se hrála hra na schovávanou, takže jí chvilku trvalo, než našla obě sestry.

„Holky, všechno se to nějak zvrtlo špatně. Kovářova dcera je u našeho táty.

Je mi z toho skoro až malátně, neodvratně a bez debaty…

sestřičky moje, ten nám jako trest zláme všechny hnáty.“

Obě byly hoooodně zaražené.

„Nemohla ses splést? Opravdu jsi ji viděla?“ Ozvala se kuňkavě Mardžána.

„Ji sice ne, ale na mou čest, před naší jeskyní stojí Běla.“

Mara se ušklíbla.

„Nestačí jen se domnívat, poletím se tam podívat. Na jeskyni nejsou dveře,

natož zámek. Vplížím se tam jako ten nejjemnější vánek.“

 

Ale protože u čarodějnic nic není hned, chvilku trvalo, než uviděla jeskyni.

Tak se stalo, že slyšela až Hromďasovo závěrečné hudrování.

Nicméně se přesvědčila, že u něj je skutečně Librunka,

a že celá záležitost s Martinem už asi praskla.

Nepozorovaně se odvětrala z jeskyně a chvátala na místo,

kde zanechala svoje sestry.

---