Jasně že člověk do všeho, co píše, vkládá, čím sám je – jinak bych ti asi nic nepsal, kdybych v tvém textu tohle necítil :o)
Neznáme sice své kontexty – ale cosi jako způsob myšlení, směry růstových vrcholů… to nejde skrýt, chce-li psát člověk opravdově. Takže mne zaujal především konec v jakémsi kontrastu s prologem, zaujalo mne, jak přemýšlíš …. Ano, na jednom okraji škálového prostoru je svoboda dítěte, které se odtrhává od magnetismů mnoha okolních vazeb, aby mohlo v dálce poznat, kam v něm ukazuje střelka podle jeho vlastních siločar - a na druhém okraji třeba svoboda rodiče, který už se uskutečňuje vědomě podle vlastních směrů voleb; právě i tím, že dává dítěti podporu i svobodu vyrůst.
A je taky svoboda sánjásína, který po naplnění rodinné etapy života znovu odchází ode všech vazeb a v klidu nejdříve uspořádá své zkušenosti a pak je předává ostatním tak, aby společnost mohla zůstat soudržná – a nerozdrobila se na mnoho malých ostrovů.
Kdo je kdy kým, to se ovšem na první pohled nepozná. Někdy třeba může být rodič dítětem a dítě rodičem … Každé myšlení je totiž jiné, jinak rychlé, jinak vyrostlé, jinak obsažné, jsme jakoby různé - memetické - druhy… a to je hlavní důvod samoty: z principu nutně rozdílné vnitřní řeči.
Blízkost daná dodržováním pravidel je jakousi blízkostí minimální, blízkostí vnější řeči - a je-li vnitřní řeč hodně obsažná, vnější blízkost takovému objemu myšlení nemůže stačit, velikost samoty naopak o to více vynikne… asi jako když titěrnost vlastní bambusové chýše pozná člověk až tehdy, když vedle ní vyroste mrakodrap. Vnitřní blízkost je pak dána podobností onoho prostoru vnitřní řeči…. nalezením lidí podobného memetického druhu. Což se samozřejmě nemusí povést.
Nesmím se teď už dlouho rozepisovat, čas je bohužel fakt jen jeden, ale tahle témata…. Ještě se, doufám (ach ty sliby :o)), vrátím ….
Ano, opravdu dobré texty jsou podle mne především jakési dopisy :o))
Ostrich, díky za úžasnej komentář :) potěšil mě, a ačkoli s tim, co píšeš NAPROSTO souhlasim, bych řekla žes do toho vložil více sebe, protože neznáš ten kontext, ve kterym sem to psala. Ale tak to má bejt, že si každej vyloží nějakou báseň podle svojí nátury a rozumu.
:) k těm slibům hlavně - tos napsal moc krásně, ale neni slib jako slib.. člověk by měl zůstat kdesi ve svý krajině osobnosti stabilní, a určitý sliby k tomu patří, ovšem pravda je rozdíl mezi vyzrálym slibem jakožto výzvou k zodpovědnosti a růstu a mezi unáhlenym radikalistickym afektem :) (což byl i tenhle můj probouranej slib)..
Eště bych ráda uvedla tu souvislost mezi samotou a svobodou..v tomhle případě se jedná o svobodu, která vznikla odpoutáním se od běžnejch společenskejch pravidel a sdílenejch porozumění a očekávání, prostě se jich někdo vzdal a tim získal velkou svobodu (která se dá nazvat i opakem, to jo), jenže tim, že ten člověk tyhle pravidla a hranice nedodržuje/nevidí, oddaluje se od lidí, kteří ho mají rádi a běžní lidi v okolí na něj koukají jako na podivína. Má to i svoje výhody - nevidět hranice a překážky je jakoby neexistovaly a tudíž možnost dojít dál než ostatní, prolomit bariéry, tabu, strachy, mýty.. To je člověk, kterýmu je tahle báseń věnovaná.
A opravdu díky za komentář. Básně a kritiky sou takový poznávání navzájem..když se čtenář nestydí a dá si práci něco napsat, může se i autor hodně dovědět.
Je dobře, že porušuješ starý slib. Možná když budeš zpovzdálí pozorovat i sebe, uvidíš, že rosteš. A když si nebudeš zakrývat oči katalogem navyklých myšlenek, zaznamenáš, že nevíš, kým budeš zítra. Proto je vlastně podivné dávat sliby - za koho? Kdo bude ten, kterého chceš slibem předem omezit - myslíš, že to bude pro něj vždycky dobré? Copak víš, do jaké míry se změníš? Jak můžeš tedy volit za někoho, koho neznáš?
Svoboda neznamená nutně samotu - svoboda znamená jen ponechat si možnost pořád růst; vědět, že nevíš, kým se staneš. Zrušením své svobody nezískáš blízkost - zrušením svobody můžeš proti samotě získat jen iluzi blízkosti. Ano, iluze ti nemusí zmizet - stačí se pohybovat pořád uvnitř jejích hranic. Ale jak to udělat? Nenarazit na ně může snad jen ten, kdo se skoro nehýbe, kdo se točí v kruhu, jehož kormidlo se zaseklo v jedné křivé poloze a nikdy se do jiné polohy nedostane. Myslíš si, že to v tobě jde?
Ano, sebe jsme si nezvolili. Ale vzít to své kormidlo do ruky... to už je osobní volba. Samotu je pak možné brát jako další hranici poznání, ke které jsi doplula, dorostla... a i když nalezení průlivu k jejímu překonání není ničím zajištěno, Bohem může být snad jedině šťastná náhoda (a tu si nevymodlíš) - stát se to může. Nemáme sice dost životního času, abychom se naplnili a vždycky přelili přes hranu - ale svět je tak členitý a nepředpověditelný, že průniková skulina se může objevit kdykoliv.
Ovšem smutek kognitivních disonancí při opouštění starých útěšně ohlazených iluzí je nutný - hranice jsou reálné a přestavění vnímacích vzorů tak, aby nově zahlédnuté obzory v těch vyježděných úvozech nedřely a nebolely - to dá práci. Jako bonus tu ovšem čeká poznání, že takhle se to při překonávání hranic bude dít vždycky – a smutek je rozpoznán jen jako fyziologická nutnost, daná historií našeho vzniku – vždyť ani dítě se nerodí bez bolesti, snad jedině kdyby se jeho cesta opakovala mnohonásobně víckrát, než se to doposud stalo, mohla by se tahle cesta vyhladit.
Napsalas to docela dobře... máš-li jednou kormidlo v ruce, pustit ho a dělat, že neexistuje... řekl bych, že to snad ani nejde :o)
Sem ráda že oslovilo, díky.. jo, to co si vyznačil/a je životní otázka mnoha lidí..
krása, oslovilo
"Možná je snazší
Ale kdo si mohl vybrat svoji cestu?
Kde je svoboda?"
mi tam přijdou tak nějak navíc, a pak ještě nějaká "možná"
tip
o vzdálenostech se dá napsat román