POHÁDKA 24,25

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Librunka našla otce čarodějnic a vyložila mu co se stalo. Rozhovor tajně odposlechla Mara. Hromďas s Librunkou se vydali Martina najít. Kovář Kamil s Jarmínou už také vyrazili do lesa, aby zjistili co se vlastně děje. A my se teď podíváme za Martinem...

*24*

 

Mara se vrátila k sestrám, které na ni s obavami čekaly.

Řekla jim, co slyšela. Nebyly z toho úplně moudré,

ale nakonec usoudily, že budou předpokládat nejhorší

a radši se před tatínkem a Librunkou někam schovají.

Ale nejdřív se pokusí Martina najít a proměnit zpět do lidské podoby.

Jenže…

Kde ho tak nahonem hledat…?

 

Martin v první chvíli po svém začarování byl hodně zmatený.

Jakmile zjistil, že nemá ruce a místo bot má kopýtka,

dostal strach a odběhl do toho nejhustšího houští.

Prozkoumal svou novou srst, zatřepal svou novou hlavou a zabručel:

„Že je ze mě jelen, je dost podezřelé. No, pořád lepší než tele nebo sele.

Ferdu jsem tam nechal i s nákladem a tím pádem se musím vrátit.

A můžu se vsadit, že tam bude pořád stát a nebude vědět kam se dát.“

Martin se vydal zpět na místo, kde nechal Ferdu zapřaženého do saní.

Při vycházení z houštiny mu trochu překáželo paroží.

Při dalším zamotání jeho nové ozdoby hlavy smutně konstatoval:

„Nemám vlohy na parohy. Není mi jasné, jak může někdo tohle cosi nosit.“

Zatvrzele pokračoval v postupu, ale ouha… kůň ani sáně na místě nebyly.

„Kam jen mohl Ferda jít?“ podivil se.

Prozkoumal čerstvé stopy a pokýval hlavou: „Asi se šel ustájit.

Kamil se o něj postará, dokud budu za tohohle parohatýho kašpara.“

Docela blízko zavyl vlk.

„Vlk? To by se mohlo zvrhnout, nejlepší bude zdrhnout,“

usoudil a dal se do rychlého běhu.

Nějak sám sebe splašil, protože jako jelen běžel poprvé,

a tak se stalo, že když zastavil, vůbec netušil, kde je.

 

V mlází to zapraskalo a Martin už se zase vychystal k útěku.

Najednou proti němu stál jelen stejně zbarvený

a asi stejně překvapený jako on.

„Hele, bráška,“ promluvil ten neznámý a Martin nevěřícně otevřel tlamu.

O tom, že by lesní zvěř uměla mluvit, nikdá neslyšel. Neznámý pokračoval:

„Bráška jsi, ale ne od nás. Nejsi škodná?

Bez urážky… od nás já znám všechny brášky. Nebo jsi v lese zabloudil?

Proč jsi nezatroubil? Někdo by ti ukázal cestu. Nebo sis přišel pro nevěstu?“

 

*25*

 

„To je najednou dotazů!“ pousmál se už vzpamatovavší začarovaný mladík.

„O svatbě mi radši nemluv. Kvůli ní jsem teď na mrazu.

Pořád se ptáš, tak se zeptám taky, jméno máš?“

„Já jsem jelínek Kořínek a tobě říkají jak?“

„Martin,“ odpověděl Martin po pravdě.

„Tak? …tak divně?“ podíval se Kořínek na dřevorubce soucitně.

„Asi jiný kraj je jiný zvyk. Smím ti říkat Martínek?

To abych si nešlapal na jazyk.“

Martin se zasmál, pokývnul jelení hlavou a zeptal se:

„Prozraď mi, parohatý jsme v celém lese jenom já a ty?“

Kořínek se taky rozesmál… a hodně nahlas.

„Jsi tak legrační...“ Hned ale zvážněl.

„Jsem z velkého stáda jelena, kterému se říká Brada.

Tak mě napadá, když jsi sám, pojď se mnou k nám. Za chvílí se bude jíst.“

„Jsi si jist, že to nebude vadit?“ zeptal se Martin a uvědomil si,

že už mu kručí v žaludku (co asi tak jeleni jedí?).

„Mohl bych se vsadit, že ne. Proč by měl mít někdo zlost…?

Jídla je tam přece dost.“

A tak Martin s novým kamarádem vyrazili za stádem jelena Brady.

 

Čarodějnice létaly ve stále širších kruzích okolo místa, kde z mladíka udělali jelena, ale pořád se jim nedařilo jej spatřit.

Když se po dalším marném kruhu všechny tři potkaly, hlásila Mardžána:

„Od vsi se blíží lehké sáně a na nich dva lidi. Za chvíli budeme na ráně…“

Margona ji doplnila:

„A z druhé strany úžlabinou křovinatou jde Libruna s naším tátou.“

„Holky, to je krize,“ přerušila strnulé ticho Mara,

„jelen-nejelen  musíme zmizet!“

Během okamžiku prolétly vzduchem tři barevné jiskry a byly ty tam.

 

Na místě, kde došlo k proměně, Ferda zastavil.

Kovář ho sice pobídl, aby pokračoval, ale koník stál, ani se nehnul.

„To je jasné,“ prohlásila energicky hokynářka,

„tady se muselo něco stát. Půjdeme se podívat po okolí.“

„Tak jdeme hledat,“ souhlasil Kamil a soustředěně se zaměřil na stopy ve sněhu.

„Martin přišel tudy...“ prohlásil po chvilce.

„Jsou tu ale všehovšudy jedny stopy a tady… to jsem blázen,“

otočil se k Jarmíně, „rázem tady končí a dál už jdou jen stopy kopyt.

„To je svízel,“ zamračila se Jarmína. „Kam ten Martin náhle zmizel…?“

Odněkud zachřoupal sníh a zafrkal kůň.

Oba zpozorněli…

---