MUZIKANT Z PODZEMKY

Vracím se ze semináře iberoamerického umění z univerzitního kampusu na severu města. Už mám za sebou necelou hodinu jízdy vlakem, přesedám ve stanici Leganés central na metro. Je pozdě večer, další cestující by se dali spočítat na prstech, někteří zběžně listují zapomenutými novinovými stránkami, aby si ukrátili únavnou cestu domů. Cizojazyčné brebentění pozvolna ustává. Vystupuji na zastávce Casa del reloj a nechám se vyvést eskalátorem nad zemský povrch, nespěchám, nepředbíhám. Zaposlouchám se, prostorem se line melodie, blížím se k jejímu zdroji. V mezipatře na rozkládací židličce sedí muž, prošedivělé dlouhé vlasy má sepnuté do ohonu, přes rameno má popruh a drží kytaru, pravou rukou hbitě kmitá prsty ve strunách, levou rukou hmatá akordy. Před sebou má položený rozevřený futrál a na jeho dně leží pár mincí. Nezpívá, jen hraje, melodii podobnou skladbě Kometa od Jarka Nohavici. Ale pochybuji, že je Nohavica slavný ve Španělsku. Jen procházím, poslouchám.
Potkávám muže třikrát týdně, když se vracívám ze školy kolem desáté hodiny večerní. Občas mu přihodím s cinkotem několik centů do futrálu. Usměje se na mě a já pokývnu, nesměle roztáhnu koutky na oplátku. Hrává i jiné skladby, někdy jen zamyšleně ladí, laská struny.

Jednoho dne si dodám odvahy a oslovím jej:
„Hola. Líbí se mi, jak hrajete.“
„Gracias. To je galicijská hudba, víš?“, promluví on.
Nevím. „Ano?“, říkám napůl údivně a z druhé půli se zájmem.
Je potěšený. Ptá se, jestli mám čas. Loupnu pohledem po hodinkách. Je pozdě a ráno brzy vstávám. Ale kdy se mi naskytne znovu takováhle příležitost. Kývnu. Shýbne se k futrálu pro pár mincí a zve mě na kávu z automatu.
„Se mnou si málokdo chce povídat. Žiju sám, mám za družku jen tuhle svou kytaru“, rozpovídá se a usrkává teplý voňavý nápoj.
„Nacho Morales“, představí se. Taky se představím.
„Mucho gusto.“
„Mucho gusto. Žijete tady?“
„Sí. Bydlím ve čtvrti té a té. Přes den učím v hudební škole.“
O samotě vím svoje, uprostřed velikého města v cizí zemi. Člověk může nakrásně ovládat místní jazyk, ale jsou věci, které prostě jinak než mateřštinou přesně nevyjádří.
Poslouchám jeho příběh. Narodil se na venkově v Galícii, v době, kdy byl ještě u moci starý Franco. Ale ačkoliv se jejich životy opravdu několika lety překryly, spíše si vzpomíná na vyprávění mnoha pamětníků a nese si ty vzpomínky s sebou jako mateřské znaménko.
„Bylas někdy v Santiagu?“, ptá se.
„No“, odpovídám. „Ale ráda bych se tam jednou podívala.“
„Na Svatojakubskou cestu?“
„De eso nada. Ani ne. Mně prostě láká celý sever Španělska. A konkrétně v Santiagu bych chtěla na vlastní oči vidět jen katedrálu. Ale je mi jasné, že bych si tu návštěvu kvůli těm davům turistů pořádně duchovně neužila. Camino ztratila za ta léta pravý význam.“
„De acuerdo.“
„A proč jste z Galície odešel?“
Chvíli je ticho. Dívá se na dno kelímku od kávy, jako by odpověď hledal tam. Pak řekne něco galicijsky, čemuž nerozumím. S otazníky v očích mu visím na rtech. Konečně promluví. Před pár lety došlo ke katastrofě, u pobřeží ztroskotal tanker. Místa, která měl rád, jsou nevratně poškozena a jeho už doma přestalo cokoli držet. To podstatné – vzpomínky – jsou s ním, kdekoliv je on.
Vyruší nás personál metra. Zastávka se bude na noc uzavírat, musíme opustit prostor. Popřejeme si tedy dobrou noc a rozloučíme se.

/o tři měsíce později/
Už mi skončila výuka a tak nejezdím večer podzemkou, nějaký čas jsem se s Nachem neviděla. Ale čas mého pobytu v Madridu již téměř vypršel. Chtěla bych se s ním rozloučit, a tak několik večerů po sobě jej vyhlížím na Casa del reloj, ale marně. Nakonec se dočkám.
„Rád tě vidím. Už jsem si říkal, jestli ses nevrátila“, osloví mě.
„No“, vrtím hlavou. „Chtěla jsem vám ještě něco dát.“ A podávám mu několik stránek. Našla jsem na Internetu a vytiskla noty k té Nohavicově Kometě. Děkuje. Vloží ruku do kapsy a něco nahmatává. Pak mi stiskne dlaň a říká:
„Určitě se někdy jeď na sever podívat, do Olivového města. Que te vaya bien.“ Ruku odtáhne až po chvíli, mou zavře a poprosí, abych se podívala až venku. Cítím, že mi do ní vložil nějaký předmět. Vyjedu eskalátorem na ulici a na rohu u Večerky se na okamžik zastavím, otevírám dlaň. Mám v ní provrtanou mušli na šňůrce.

---