POHÁDKA 26,27

*26*

Když vyšli z jeskyně a dali se na cestu,

bylo Librunce hloupé Hromďase popohánět.

Čaroděj totiž kráčel velmi rozvážně a občas se zastavoval.

Pokaždé jako by naslouchal, ale vždy jen lehce zavrtěl hlavou

a pokračovalo se dál.

Nemohla tušit, že Hromďas natahuje uši, jestli neuslyší vítr.

To by mu totiž hned napovědělo, kde má svoje dcery hledat.

„Čaroději… mám strach, že ho začarují,“ našla Librunka odvahu ho vyrušit.

„Neboj, mé dcery jsou ztřeštěné a ne že né, ale zpravidla jen žertují,

alespoň doposavad. Jenže když jsi mi řekla, že by se chtěly povdávat,

začal jsem se trochu obávat. Svatba, to je totiž i u nás vážná záležitost

a tady je už na místě ostražitost.“

„Láska je tedy mocnější než kouzla, jak se u nás všude říká?“ zeptala se.

Hromďas se zamyslel a odpověděl až po malé odmlce, do které odfrkla Bělka.

„Veliká láska je nejmocnější z kouzel a i kdybych se vzpouzel…

i kdybych použil všechny formule a zaříkávání co znám, tak její sílu nezdolám,“

a zase se zastavil a naklonil hlavu, aby se zaposlouchal.

 Martin s Kořínkem vstoupili na paseku, kde bylo docela plno.

„Všude sněhu po kolena a je tu jelen na jelena,“

zabručel potichu sám k sobě Martin.

První je spatřila laň s tmavě hnědou skvrnou na hřbetě a přihopkala k nim.

„Kořínku, můj bratříčku, kde ses zase toulal? Jednou tě budou mít vlci k obědu.

Anebo někdo z medvědů. Kteréhopak našince jsi nám přivedl?“

otázala se se zvědavým pohledem. 

„I když je našinec, přesto je cizinec.

Už podle jména… já mu říkám Martínek.“

„Takže tu máme cizího džentlmena,“ zapýřila se laní slečna.

„Ještě jsem nebyla představena… jsem laňka Kaňka.

Kořínek ti říká Martínek, ale jak se doopravdy jmenuješ?“

„Martin,“ uslyšela odpověď.

„Šprýmuješ? Vždyť se to nedá vyslovit.

No nic, zajdeme ke strýčkovi pozdravit a tebe mu představit.“

Tak všichni tři vyrazili přes paseku přímím směrem k jelenovi,

jenž nosil na hlavě to největší paroží.

*27*

„Je to určitě Bělka,“

prohodil Kamil k hokynářce pozorně hledící na přicházející postavy.

„Takže to je i dcerka, ale kdo je to tam s ní? Že by se zatoulali s Martinem?

Za chvilku se to vyjasní, počkáme pod tímhle modřínem.

Ale že by tu nechal Ferdu jen tak? Kdepak, to se mi nepozdává.“

„Počkej, Kamile,“ zarazila kovářovo mudrování Jarmína.

„Toho, kdo jde s Librunkou, nepoznávám, ale Martin to určitě není…!“

„Tím se to všechno střelhbitě mění,“ zahleděl se kovář úporně směrem,

ze kterého přicházela jeho dcera.

„Nějaký starší pán,“ oznámila bystrozraká Jarmína.

„Starší? Počítám, že to bude nějaký zbloudilec a Librunka ho vede na konec lesa.“

„Taky je to otužilec,“ hlásila hokynářka. „Bez kožichu, v tomhle mraze,

tak nejsnáze přijde člověk k nákaze kašlem a k horkosti.“

„Vidím,“ pokývl Kamil, „na rozdíl od něho mám kožich,

a stejně se mi mráz vkrádá do kostí.“

Bylo už hodně po obědě, a i když v poledne dost mrzlo,

teď začalo ještě přituhovat. Jen na to pomyslel,

zachumlal se kovář do svého ovčího kabátu ještě hlouběji.

Librunka zahlédla otce, zavýskla, nasedla na Bělku a otočila se k čaroději.

„Tatínek…! Třeba nám pomůže hledat vaše dcery, ať zmizely, kam zmizely.“

Vmžiku překonala tryskem cestu, která je dělila.

Pozdravila tátu i paní Jarmínu, a hodně překotně začala vysvětlovat,

jaká jejího společníka potkala lapálie.

Nechtěla jim prozradit, že je to čaroděj, tak si trochu vymýšlela

a o to bylo její vyprávění zmatenější.

Hromďas pomalu došel až k nim.

Zaslechl konec Librunčina proslovu a na tázavé pohledy pravil:

„Tvoje dcerka, kováři, je chytrá, srdečná, hodná a statečná.

Taky výřečná, jak jsem teď slyšel… velkoryse chtěla utajit,

že nejsem z rodu lidí, a to se ne moc často vidí.

Pravdou ale je, že jsem čaroděj jménem Hromďas a hledám svoje tři děti…

a sice čarodějnice, které si usmyslely lumpárnu nebo spíš podraz.

Jsou neobvykle rozmarné, a já z nich snad zestárnu,

i když u nás se skoro nestárne.“

Čaroděj se odmlčel do překvapeného ticha a pohladil si tvář...