Čtvrtého září sira Williama

Čtvrtého září sira Williama

 

Hra se zpěvy a bez tanců

 

 Dramatis personae:

 

Alžběta I., královna Anglie a Irska

Richard III., král Anglie a pán Irska

Viktorie, královna Spojeného království Velké Británie a Irska a císařovna Indie

Oliver Cromwell, lord protektor Anglie, Skotska a Irska

Sir Thomas More, lord kancléř

Sir William Shakespeare, dramatik

Christopher Marlowe, dramatik

Richard Burbage, divadelník

Mavet, její jméno je jejím povoláním

 

 

Dějství první

 

Scéna první: Předehra

 

Pozadí je zataženo oponou. Z levé strany přichází Sir Thomas More s kytarou, na kterou vybrnkává improvizovanou melodii pseudorenesanční odrhovačky. Zprava přichází Alžběta I. Oba jsou oblečeni v renesančních kostýmech, v kterých je lze vidět na dobových obrazech. More doprovází Alžbětin zpěv.

 

Alžběta: (zpívá)

Co se stalo

onoho září,                                                                                                                   

čtvrtého září,                                                                                                              

čtvrtého září!                                                                                                                                                                                                                                                   

To vám poví                                                                                                                         

příběh náš,                                                                                                                   

o čtvrtém září,                                                                                                  

o čtvrtém září!                                                                                                                                                                                                                                              

Jak se stal                                                                                                                        

tomu psavci,                                                                                                                

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!                                                                                                                                                                                                                                                             

Když velký svůj                                                                                                                 

kus dokončil,                                                                                                               

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!                                                                                                                                                                                                                                                             

O zlém králi                                                                                                                       

ten kus byl,

More: (zpívá) z čtvrtého září,                                                                                                          

z čtvrtého září!

 

Alžběta: (zpívá) Shakespeare                                                                                                                    

to řádně oslavil,

More: (zpívá) čtvrtého září,                                                                                                                         

čtvrtého září!

 

Alžběta: (zpívá) A asi se tam                                                                                                                    

dost opil,

More: (zpívá) čtvrtého září,                                                                                                                         

čtvrtého září!

 

Alžběta: (zpívá) Vyprávěl pak věci                                                                                                            

podivné,

More: (zpívá)

čtvrtého září,                                                                                                                         

čtvrtého září!                                                                                                                                                                      

 

O tom, co tam                                                                                                             

všechno viděl,

Alžběta: (zpívá) hlavně koho,                                                                                                                    

hlavně koho!

 

More: (zpívá) Lidi, co už                                                                                                                            

umřeli,

Alžběta: (zpívá) a taky jiný,                                                                                                                       

taky jiný!

 

More: (zpívá) I ty, co ještě                                                                                                                         

nežili,

Alžběta: (zpívá) to jsou věci,                                                                                                                     

to jsou věci!

 

More: (zpívá) Pojďme si                                                                                                                             

povídat přeci,

Alžběta: (zpívá) o čtvrtém září,                                                                                                                  

o čtvrtém září!

 

Oba: (zpívají) Léta páně,                                                                                                                            

kdoví kolik,                                                                                                                       

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!  

 

To byl tenkrát                                                                                                                       

velký povyk,                                                                                                                       

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!    

                                                                                                                                                                                         

Hospoda se                                                                                                                          

celá sešla,                                                                                                                       

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!      

 

Volná židle                                                                                                                           

se nenašla,                                                                                                                       

čtvrtého září,                                                                                                                

čtvrtého září!       

 

Ale nás tu                                                                                                                             

není tolik,                                                                                                                       

i v jiný dny                                                                                                                   

i v jiný dny!    

 

Takže vám to bude                                                                                                               

muset stačit,                                                                                                                       

dneska večer,                                                                                                              

dneska večer!         

 

A teď už se uklidněte                                                                                                            

a hezky si poslechněte,                                                                                                     

co se stalo toho dne,                                                                                                    

je to dosti podstatné                                                                                                     

to čtvrté září,                                                                                                                

to čtvrté září,                                                                                                                        

to čtvrté září! (Alžběta drží ‚í‘ tak dlouho, jak je to jen možné)

 

Po dozpívání se oba ukloní jako po koncertu. Alžběta rozdává vzdušné polibky. Stále se loučíce s diváky odcházejí vlevo. Zprava mezitím přichází Viktorie. Je jí asi dvacet let (tzn. již po korunovaci roku 1838). Je oblečena do dlouhých černých večerních šatů z druhé poloviny 19. století s dlouhými dámskými rukavicemi a na hlavě má britskou korunu. Přes ramena má přehozený královský plášť s hermelínem. V podpaží si nese černé desky.

 

Viktorie: (tleská odcházejícím) A to byli Alžběta I. a Sir Thomas More, dámy a pánové! Myslím, že si zaslouží potlesk!

 

Alžběta s Morem se vrátí, děkují se a opět odejdou.        

 

Viktorie: (mává jim) Díky, že jste přišli! (zpět k divákům, nahlíží do desek jako moderátor) Tak, vážení a milí! Tímto se dostávám k našemu hlavnímu programu, kterým je, jak jste již jistě uhodli, nikdo jiný než sám pan William Shakespeare, - kterýžto byl tak velice laskav a nechal nás nahlédnout do jeho tajného deníčku. Přesněji do části týkající se čtvrtého září. Ano, správně, milí diváci! Opravdu jsme měli možnost spatřit záznam týkající se tohoto závažného data! Na tento okamžik čekalo lidstvo celé roky, ne-li desetiletí, neřku-li staletí! Konečně pravda o čtvrtém září vyjde najevo! Pojďme se tedy společně podívat, jak se to tenkrát všechno odehrálo. Záznam ze Shakespearova deníčku je uvozen těmito slovy – (odkašle si) cituji: „Včera, čtvrtého září, jsem dopsal Hru.“

 

Viktorie zaklapne desky ukloní se a odchází vlevo, zatímco se zvedá opona.

Scéna druhá: Světnice Shakespearova

 

Vlevo se nachází dřevěná postel. Vpravo sedí u kabinetu zády k divákům Sir William Shakespeare a píše brkem. Na stole má inkoust, hrníček s brky a stoh popsaných papírů a pár tlustých knih. Další papíry jsou rozházené kolem a u stolu je i několik knih nastavěných na sobě. Shakespeare občas zpomalí,  přestane psát a hluboce se zamyslí, o to rychleji ale vzápětí pokračuje v práci.

 

Shakespeare: (po chvíli) …tuto truchlohru…Ne (zavrtí hlavou a přeškrtá slovo) …tuto smutnohru…hru…neveselohru…horror…thriller…královraždu (chce začít psát, ale pak se zarazí) Ne, to taky není to slovo. Jak jen to bylo? (zamyslí se) Činohra? Ne. Seinen? Šónen? Šódžo? Ne, to je něco jinýho… Mind fuck? (zamyslí se) No, to by k tomu možná sedělo, ale…ne, to není ono. Jak to sakra bylo? Kam jsem jenom dal ten titul? (rozhlíží se kolem sebe a pak nadzvedává věci na stole) Kde to jenom… (podívá se pod stůl) Že by? (zvedne list ze země) Ne, to není on. (vstane a zvedne několik listů ze země) To není ono… to taky ne… že by tohle? Aha! A mám to! (radostně usedne zpět i s papírem v ruce a začne znovu psát) …tuto (vysloví to velmi pečlivě) TRAGÉDII…sepsal…Ne (zavrtí hlavou a přeškrtá slovo) napsal (opět slovo škrtne a dlouze se zamyslí) Stvořil! To je ono! …tuto tragédii stvořil…Shake-speare…Wi-li-am…Si-ir (pomalu a pečlivě zapisuje slova, pak se dlouze zadívá na to, co napsal a podrbe se na hlavě, čte) Si ir. (přeškrtne slovo a napíše ho znovu) Jenom jedno ‚i‘. (znovu si prohlédne list a protáhne se) A je to. Hotovo! (vstane a otočí se k divákům) Řekl bych, že tohle bude další trhák! (dlouze zívne) Kolik je asi hodin? (vytáhne z kapsy přesýpací hodiny) Cože? Pět ráno? (položí hodiny na stůl) Nu což, hlavně, že jsem to stihnul dotáhnout. Burbage tu bude tak po desáté, takže se ještě stihnu trochu prospat. (ještě jednou se podívá na kupu popsaných papírů na stole) Každopádně se to bude lidem líbit. Intriky, zrady, vraždy, epická bitva, zlý král zabitý dobrým králem, to se lidem líbí. Richard říkal, že prý už sjednal místo v hospodě na oslavu. (přejde na předscénu) Šušká se, že přijde i královna, inkognito samozřejmě. Jsem totiž její oblíbenec. (důvěrně) Úplně nejradši jsem, když mi říká ‚Vildo‘. Tak mi totiž moc lidí neříká. (rozhlédne se) A mezi náma, já nejsem žádný zamilovaný Shakespeare, abyste si nemysleli, ale ta Bětka, já o ní tak někdy mluvím, víte, ta Bětka je taky docela kus, co říkáte? (mrkne a pokývá hlavou a vrátí se ke stolu) Svatý Jiří, Richmond, vítězství! Z toho bude určitě celá bez sebe. No nic. (protáhne se) Je čas jít do hajan. (odejde vlevo, zvuk tekoucí vody, brouká si anglickou hymnu God save the Queen) God save our hmm hmm Queen, hmm hmm our noble Queen, God save the hmm! Send hmm hmm hmm hmm hmm, Happy and hmm hmm hmm, Long to reign over hmm; God save the Queen! (vrátí se k posteli v noční košili a čapce) O Lord our hmm hmm hmm, hmm hmm her enemies And make them hmm… (protáhne se) A jde se spát. Dobrou noc. (lehne si do postele a začne chrápat)

 

Po chvíli vejde zprava Christopher Marlowe. Má renesanční oblek s okružím a na hlavě klobouk s velkou krempou. Jde po špičkách. Přejde až k Shakespearovi a chvíli na něj kouká, když si je jistý, že umělec opravdu spí, přejde ke stolu a prohrabává se papíry.

 

Marlowe: (zvedne jednu z kupek) To se podívejme, o čem to ten mamlas zase píše. (obrací stránky a rychle je pročítá) No to jsem si mohl myslet! Zase snaha zalíbit se královně! Nestoudník! Opět další patetický žvást o britských králích! No jen se na to podívejte, přátelé! (jde na předscénu) Nechci být vulgární, ale podívejte se na tohle! A ten sloh! Člověk by si nad tím mohl hlavu ukroutit, ale stejně by ty hemzy nepochopil! Nechci o sobě tvrdit, že jsem nějaký převratný spisovatel, přátelé, (přechází sem a tam po předscéně) ačkoli jím jsem, samozřejmě, ale toto – (ukazuje na spis) Toto bych si tedy opravdu nedovolil! Tenhle pan Shakespeare si o sobě zřejmě moc myslí! A přitom se nedokáže ani pořádně podepsat! Viděli jste někdy ten jeho podpis? Jestli ne, tak to máte štěstí. Pokaždé jinak, přátelé! Pokaždé jinak! Nedokáže se ani dvakrát za sebou podepsat stejně! A jeho práce s historickými fakty je absolutně odsouzeníhodná! Skoro bych si přál, abych se nedožil premiéry tohoto nového obludária! Ale zdraví mám dobré, což je vlastně dobře, neboť až svět spatří mé nové hry, tak to teprve uvidí, jaký jsem! V hlavě už mi víří desítky, ne-li stovky nápadů! Doufám, že je do smrti stačím všechny sepsat, protože jinak by to byla pro lidstvo nenapravitelná škoda! Ale koukám, že je již dost hodin! Prozatím počkám s kritikou tohoto omezence do té jeho oslavy v hospodě! Představte si, že se opovážil pozvat i mne! Nu což, pivo zdarma neodmítnu. (vrátí se ke stolu a položí na něj spis) Možná bych mohl pozvat i svého starého známého, Ingrama Frizera, ale možná radši ne, poslední dobou spolu zas tak dobře nevycházíme… Nu, zatím, přátelé, na shledanou!

 

Marlowe odejde vpravo. Opona.

 

 

Dějství druhé

 

Scéna první: Mezihra

 

Stažená opona. Zleva přichází Alžběta.

 

Alžběta: Ano, ano. Dobře si na ten den vzpomínám. Čtvrtého září. Jemný poryv vánku ve tváři, slunce líbající líčka svými paprsky, vůně růží. Bouře radosti a veselí potápějící koráby úzkosti a smutku. (na chvíli se odmlčí a zamyslí se) A pak večer ta parádní chlastačka. Ještě k tomu s Vildou po boku. Tedy nemyslete si o mne nic nestydatého, ale ten Vilda, (rozhlédne se) ten Vilda je taky docela kus, co říkáte? (mrkne a pokývá hlavou)

 

Zprava vejde Richard Burbage.

 

Alžběta: Ale, není to snad pan Richard Burbage?

Burbage: Výsosti. (kývne na ni)

Alžběta: Vy si jistě také vzpomenete na čtvrté září, že, pane Burbagi?

Burbage: (zadumá se) Promiňte, Výsosti, ale asi mám teď v hlavě úplně vymeteno, mohla byste to trochu naťuknout?

Alžběta: Ale samozřejmě, poslouchejte: ‚Jemný poryv vánku ve tváři, slunce líbající líčka svými paprsky, vůně růží. Bouře radosti a veselí potápějící koráby úzkosti a smutku.‘

Burbage: (radostně, protože si vzpomněl) A pak večer ta chlastačka?

Alžběta: Já věděla, že si vzpomene.

Burbage: Ta hra, mimochodem, také nebyla k zahození.       

Alžběta: Škatule, škatule, hejbejte se?

Burbage: Ano. (podívá se na královnu s pochopením) To přesně jsem měl na mysli.

Alžběta: Akorát Vilda… tedy Sir William měl trochu podivné myšlenky, nezdálo se vám?

Burbage: Co máte přesně na mysli?

Alžběta: No jen se na to podívejte sám.

 

Oba se otočí, zatímco se zvedá opona.

 

Scéna druhá: Alžbětinský hostinec

 

V levé polovině scény se nachází dubový stůl. Ze tří stran je kolem něj rozestaveno pět židlí. Za stolem stojí věšák. Vpravo stojí piáno. Alžběta s Burbagem jdou ke stolu. Usednou na židle v pravém zadním rohu (Alžběta vpravo, Burbage do čela).

 

Burbage: Hmm, vypadá to, že jsme tu první.

Alžběta: Ano, zřejmě asi i dřív než hostinský. (otočí se a zavolá) Hospodo! (k Burbagovi) Nu což, ještě chvilku počkáme. (pauza) Slyšela jsem, že prý už jste četl tu jeho novou hru.

Burbage: Hmm? Ano, vypadá to na další pěkný kousek, Výsos…

Alžběta: (skočí mu do řeči) Nezapomeňte, že tu jsem inkognito, nikdo nesmí vědět, že se tu scházím s takovou verbeží, jako jste vy. Bez urážky. Říkejte mi jenom Alžběto. A o čem to tedy je?

Burbage: Taková tragédie plná intrik a vražd a takových věcí…

Alžběta: Ó, to zní zábavně! Miluju legraci! Kdo tam vystupuje?

Burbage: No, hlavním aktérem je… (zarazí se, protože slyší zprava hlasy)

 

Zprava vejde Shakespeare a s někým mluví. Je tak zabrán do rozhovoru, že si nevšiml hostů.

 

Shakespeare: …a o tom celá ta hra je. Zajímavé, že? (zarazí se, když si všimne Alžběty a Burbage) Ale, koukám, že někteří hosté už jsou tu! Richarde. (kývne na něj) Alžběto. (kývne na ni)

 

Oba se na něj otočí.

 

Burbage: Zdravím, kamaráde!

Alžběta: Ahoj, Williame! Dlouho jsme se neviděli!

Shakespeare: Pravda, pravda, máme si toho hodně, co vyprávět.

Alžběta: Koukám, že jsi s sebou ještě někoho přivedl. Představíš nás?

 

Za Shakespearem vejde Mavet. Je jí kolem pětadvaceti. Je oblečená do černého sametového pláště, dlouhého až na zem. Kapuci má přehozenou tak, že jí není moc vidět do očí. Její dlouhé kudrnaté blond vlasy jí koukají z  kapuce. V pravé ruce nese kosu. Není pochyb o jejím povolání.

 

Alžběta: (chvíli na ni zírá) Ehm… Dobrý večer.

Mavet: (s úsměvem) Dobrý večer!

Shakespeare: Tohle je slečna Mavet a tohle jsou mí přátelé…

Mavet: Pan Richard Burbage a slečna Alžběta, že?

Shakespeare: (zasměje se) Tohle dělá vždycky! Představte si, že vždy uhodne jméno jenom podle obličeje. No není to úžasné?

Mavet: (zahihňá se) Ale… Vždyť je to úplně jednoduché. S trochou píle by to zvládl každý. A kdo by neznal pana Burbage, člena Mužů Earla Pembrokea? A slečnu Alžbětu v této zemi také musí poznat každý, nebo se snad mýlím?

Shakespeare: (rozpačitě) No, radši se pojď posadit.

 

Mavet postaví kosu do věšáku jako deštník a usedne na židli vlevo.

Shakespeare: Půjdu se podívat po něčem k pití, co říkáte?

Alžběta: Ano, ano, to bude nejlepší.

 

Shakespeare odejde vpravo.

 

Burbage: (aby přerušil mlčení) Promiňte, slečno, ale mohu se zeptat, co vlastně děláte?

Mavet: Ale samozřejmě.

Burbage: (čeká, podívá se na Alžbětu a pak zpátky na Mavet) Ehm… Co tedy děláte?

Mavet: Jistě jste si všiml, že mé jméno není anglické, že?

Burbage: (zmateně) Ano, ale… co to s tím má společného?

Mavet: No, řekla bych to asi takto: Mé jméno je mým povoláním.

 

Zprava vejde Shakespeare se čtyřmi půllitry piva. Burbage si oddechne.

 

Shakespeare: (rozdává sklenice) Představte si, že hostinský někam zmizel. Ani čeledín nic neví. Musel jsem to načepovat sám. Naštěstí v tom mám trochu praxi. To víte, když se nám narodili děti, tak jsem je musel nějak uživit. (posadí se naproti Mavet, vedle Alžběty) Na zdraví!

Ostatní: Na zdraví! (napijí se)

Alžběta: Je to ale zvláštní, že si hostinský jen tak odejde, i když čeká hosty.

Burbage: Ano, to je zcela jistě nezdvořilé.

Mavet: Nevím jak vy, ale když jsem šla kolem, těsně před tím, než jsem narazila na Williama, tak jsem s ním ještě mluvila.

Shakespeare: Vážně? Vždyť to není ani půl hodiny, kam se jen mohl vypařit?

Mavet: Kdoví. Ale jestli smím něco říci, tak podle mého skromného úsudku ten pan Shelton dnes nevypadal moc dobře. Skoro bych řekla, že byl nemocný.

Alžběta: Nemocný?

Mavet: Dokonce bych řekla, že byl velmi nemocný.

Burbage: Velmi nemocný?

Mavet: (vážně) Pravděpodobně i smrtelně. (odmlčí se) To já poznám.

Shakespeare: Pojďme se raději bavit o něčem jiném.

Alžběta: Ach ano, než jste přišli, ptala jsem se pana Burbage na tu vaši novou hru, ale nestačil mi to dopovědět.

Burbage: Říkal jsem jí, že to určitě bude trhák.

Shakespeare: To doufám. Peníze by se hodily.

 

Zprava přijde rychlými kroky Marlowe.

 

Marlowe: Co to slyším? Tak vám, pane, jde jen o peníze?

Shakespeare: Ale, můj přítel, pan Marlowe!

Marlowe: Nejsem váš přítel, pane! Přišel jsem jen proto, že mi koupíte pivo! Mimochodem, kde je hostinský? Nikde jsem ho neviděl.

Shakespeare: Žel bohu někam zmizel, budete si muset načepovat sám.

 

Marlowe naštvaně odejde a něco si mumlá pod vousy.

 

Alžběta: To byl pan Marlowe?

Shakespeare: Ano, ano. Je to veselá kopa, viďte?

Alžběta: (nechápavě se podívá na Burbage, k Shakespearovi) Vypadalo to ale, že se kvůli něčemu škorpíte?

Shakespeare: Opravdu?

Mavet: Trochu to tak působilo.

Burbage: Podle pana Marlowa jsou totiž Williamovy hry velmi patetické.

Shakespeare: Patetické…pff. Co by to bylo za hru bez pořádné zabijačky, epické bitvy a happy endu?

Alžběta: Moje slova!

 

Marlowe se vrátí s půllitrem a usedne na zbývající židli.

 

Alžběta: Pane Marlowe, vám se nelíbí hry pana Shakespeara?

Marlowe: Ani moc ne.

Alžběta: Podle mého jsou úžasné…

Shakespeare: Taky myslím.

Alžběta: Ačkoliv jste jich zatím moc nenapsal, že?

Shakespeare: No, je pravda, že zatím to byly jen tři díly Jindřicha VI. a nedávno také Titus Andronicus, ale myslím, že tato nová hra je předčí.

Marlowe: Neřekl bych.

Alžběta: Jak to můžete říct? Vždyť ani ještě nevíte, o čem je?

Marlowe: Ehm, ano, to je pravda, ale ani tak bych nevsázel moc na to, že bude mít kdovíjaký úspěch.

Alžběta: A když už jsme u toho, já také stále ještě netuším, o čem je ten váš nový kus, Williame.

Shakespeare: No, tedy, je to vlastně velice jednoduchý příběh…

Alžběta: (netrpělivě) To už říkal tady pan Burbage, ale stále jsem ještě neslyšela ani název té hry!

Mavet: Tragédie Richarda III.

Alžběta: (překvapeně se na ni otočí) Prosím?

Mavet: No, ptala jste se přeci na název té hry, ne? (napije se piva)

Marlowe: Richard III. – pff! Co je na tomhle tématu tak úžasného?

Alžběta: Mně se to docela líbí.

Shakespeare: Já bych řekl, že je to docela zajímavé. A navíc – Richard III. je prostě typický zloun. To je to, co lidé chtějí vidět.

 

Zprava přichází Richard III. Je oblečen do jednoduchého kabátce a na nohou má typické punčochy a poulaines. Je celý v černém, včetně vlasů. Na hlavě má korunu

 

Richard: (nasupeně) Promiňte, pane?

Shakespeare: Pardon?

Richard: Vy chcete tvrdit, že já – exkrál Anglie! Já, který se zasloužil o blaho svého lidu, že já jsem zloun?

Burbage: A vy jste kdo, pane?

Richard: Richard III., král Anglie a pán Irska!

Alžběta: Vy? (pobaveně) Král Richard vypadal úplně jinak!

Richard: Upřímně by mě zajímalo, jak jste si mě tedy představovala. Předpokládám, že v paláci určitě někde máte můj portrét.

Alžběta: Na to si nevzpomínám, ale četla jsem kroniky, víte? A vím, že král Richard byl určitě hrbatý, měl srostlé prsty na pravé ruce a kulhal!

Richard: Tak takhle to tedy je! Předpokládám, že i vy jste čerpal z těchto nechutně lživých slátanin, že, pane?

Shakespeare: Jestli tím míníte kroniky ctihodných pánů Edwarda Halla a Thomase Mora, tak ano, z těchto nechutně lživých slátanin, jak je nazýváte, jsem čerpal inspiraci.

More: (vykoukne z pravé strany) Já to slyšel! (zase zmizí)

Burbage: Vy tedy tvrdíte, že tato nová hra není pravdivá?

Richard: Tak.

Shakespeare: Řekl bych, že asi nechápete, co je umění. Mým úmyslem zajisté nebylo poškodit vaši reputaci jako krále. Jde zde pouze o pobavení lidu, který má rád antihrdiny. A znáte to, lidé jsou rádi, když je někdo označený za zlého a pak ho mohou kamenovat. Pro příklad nemusíme chodit daleko, co třeba Ježíš? Chápete, co tím chci říct? A víte, že se najdou i lidé, kteří věří, že kdybyste vládl dál, tak byste určitě uzavřel pakt s Francouzi...

Marlowe: Žabožrouti blbý, fujtaksl!

Shakespeare: …uzavřel pakt s Francouzi a ti by pak ovládli Anglii?

Richard: Směšné!

Shakespeare: Úplně si dokážu představit, jak by to vypadalo.

 

Zprava přijde More, nevraživě se zadívá na Richarda a pak se posadí ke klavíru, kde začne hrát předehru k Marseillaise. Záhy do rytmu hudby napochoduje Viktorie a začne zpívat.

 

Viktorie: (zpívá) Allons, Enfants de la Patrie!

Le jour de gloire est arrivé.

Contre nous de la tyranie

l'Étendard sanglant est levé,

l'Étendard sanglant est levé.

Entendez vous dans les Campagnes,

Mugir ces feroces soldats?

Ils viennent jusque dans vos bras,

Égorger vos fils, vos Compagnes!

 

Aux armes, Citoyens!

Formez vos Bataillons,

Marchon, marchon,

Qu'un sang impur,

Abreuve nos sillons. (ukloní se a sedne si na piáno)

Shakespeare: Britská královna, která zpívá francouzskou hymnu.

Burbage: Nemožné.

Mavet: No, mně se to docela líbilo.

Richard: To ale stále nevysvětluje, proč jste si vybral zrovna mne, právoplatného nástupce trůnu a věrného služebníka svaté římské víry?

 

Ostatní trochu znejistí.

 

Richard: Řekl jsem snad něco nevhodného?

Burbage: Ehm, to nic. Jen, že dnes už není papeženství v Anglii povoleno.

Richard: Prosím?

Shakespeare: Jsme takříkajíc zreformovaní.

Richard: Upřímně řečeno, myslím si, že je to prašť jako uhoď.

 

Dveřmi do hlediště projde nasupený Oliver Cromwell. Vypadá jako na obrazech, na sobě má pancíř. Prochází kolem diváků směrem k jevišti.

Cromwell: Zastavte představení! Zastavte tohle neskutečné rouhání! Všichni ven! To vám přikazuji! (rychlými kroky dojde na jeviště) Neslyšeli jste? Tohleto ‚divadlo‘ se ruší! Je to rouhání! Slyšíte? Rouhání!

 

Ostatní na něj nevěřícně zírají.

 

Viktorie: (seskočí s klavíru, ukáže na Cromwella a jedním dechem řekne) Jakže? Oliver  Cromwell, lord protektor Anglie, Skotska a Irska, patnáct set devadesát devět až šestnáct set padesát osm?

Shakespeare: Co si to dovolujete, pane?

Richard: Jestli jste si nevšiml, tak zde vedeme závažnou debatu. Takže odejděte.

Cromwell: A vy jste kdo, že si myslíte, že mi můžete poroučet?

Richard: Kdo asi? (ukáže na svou korunu)

Cromwell: Ccc! Na krále vám kašlu.

Alžběta: Pomalu, pane Cromwelle, pomalu! Království bylo v této zemi ustanoveno Bohem a tak to taky zůstane!

Cromwell: Myslíte stejně, jako bylo nastoleno ve všech zemích světa? Kdyby Bůh opravdu posvětil nějakého krále, tak by tento vládl celé Zemi!

Marlowe: A jaká je tedy správná vláda, podle vás?

Cromwell: Jediným správným řešením je vláda Boží a na úrovni světské vláda lidu!

Viktorie: Myslíte tak, jak se to podařilo vám? To zas tak skvělá vláda nebyla. A lidé se stejně vrátili ke králům.

More: Vidím, že ani tři sta let po vydání Utopie se svět moc nezměnil.

Mavet: To bych netvrdila.

More: Vážně?

Mavet: Schválně si poslechněte tuhle píseň. Mimochodem (k ostatním) pochází také z Francie. A myslím, že panu Cromwellovi by se také mohla zamlouvat.

 

Přejde na předscénu, zatímco More zahraje preludium k Internacionále.

 

Mavet: (zpívá) Již vzhůru, psanci této země

již vzhůru všichni, jež hlad znět.

Teď právo v jícnu duní temně

až výbuch zazní naposled.

Od minulosti spějme zpátky,

otroci, vzhůru k cílům svým.

již chví se světa základ vratký,

my ničím nejsme, buďme vším.

Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod:

Internacionála
je zítřka lidský rod. (ukloní se, vrátí se na své místo a napije se piva)

Cromwell: To nebylo vůbec špatné!

Alžběta: Mně se to teda vůbec nelíbilo!

Burbage: Nebyla to zas tak špatná píseň.

Cromwell: Škoda, že nežiji v takové krásné době.

Richard: Radši bych shořel v pekle, než takový osud!

Burbage: Ale no tak, pánové, nechte toho. (snaží se je uklidnit)

Alžběta: Ačkoli nemohu souhlasit se vším, co udělal předchůdce našeho rodu, v tomto jsme za jedno.

Marlowe: S tím musím hrubě nesouhlasit.

More: S čím bys chtěl nesouhlasit, ty saláte?

Viktorie: Nechte ho, pane More, je to hulvát.

Marlowe: Já a hulvát?

Alžběta: To tedy jste! A víte co? Hry pana Shakespeara jsou tisíckrát lepší než ty vaše!

Richard: Tahle se mu teda zas tolik nepovedla.

Burbage: A s tím zas nemohu souhlasit já!

Marlowe: Nechte ho mluvit, má pravdu!

 

Krom Shakespeara, který smutně sedí na svém místě, a Mavet, která vesele popíjí, se všichni hádají a mluví jeden přes druhého.

 

Mavet: (k divákům) Mimochodem, víte, proč mám tak ráda ty jeho hry? Neznám lepší vyvraždění všech postav, než napsal on. Samozřejmě, je pravda, že teď když se podíváte na nějaký akčňák, tak je to hodně podobné, ale u něj to má styl.

Shakespeare: (už nevydrží hádku, vykřikne) Proboha! Mohli byste toho už sakra nechat?!

 

Všichni se zarazí. S provinilými výrazy si podávají ruce a Burbage, Alžběta a Marlowe usednou pomalu zase na svá místa. Cromwell, Richard a More odejdou vpravo. Když jsou pryč, , Burbage, Alžběta a Marlowe se spolu začnou bavit, jako kdyby se nic nestalo.

 

Shakespeare: (zmateně se rozhlíží kolem sebe) Kde jsou všichni?

Alžběta: (překvapeně) Kdo?

Shakespeare: Třeba královna?

 

Alžběta a Burbage si vymění překvapené pohledy.

 

Shakespeare: A taky ten chlap, co neměl rád divadlo? (otočí se na Alžbětu) Hádali jste se přece?

Marlowe: Vidíte? Co jsem říkal! Je úplný pomatenec.

Alžběta: Ne, to ne, jenom je asi přetažený.

Burbage: Ano, to by mohlo být on, vždyť ten kus dokončil teprve dneska ráno! Představte si to!

Alžběta: Chudáček.

Shakespeare: Ehm… Asi máte pravdu, zřejmě se mi jen něco zdálo. Každopádně jsem trochu přehodnotil svůj pohled na svět, především na krále Richarda. Byl možná krutý, ale určitě ne víc než ostatní.

 

Vstane a jde na předscénu. Alžběta, Burbage a Marlowe jen kroutí nevěřícně hlavami.

 

Shakespeare: Víte, možná, že Richard nebyl úplně ten nejlepší král na světě, ale ukažte mi jednoho, který je. Proto doufám, že příští generace na to budou nahlížet stejným způsobem. A také nezapomínejte, že je to jenom hra, je přeci nesmyslné a špatné posuzovat někoho pouze na základě toho, co si domyslel nějaký obejda ze Stratfordu.

 

Za Shakespearem se zatahuje opona.

Shakespeare: Víte, možná, že kdybyste se vy, ano, správně, s vámi mluvím, kdybyste se vy všichni chovali lépe, tak by žádné takové postavy jako je Richard vůbec nevznikly.

 

Zatímco mluví, zprava k němu přicházejí Burbage, Marlowe a Cromwell a zleva Alžběta, More a Mavet (bez kosy).

 

Shakespeare: Nechci tady nějak zvlášť moralizovat, ale opravdu byste se nad sebou měli zamyslet. Ale ať je to jak chce, doufám, že nezapomenete na to jaký náš Richard doopravdy byl. A taky doufám, že si tu hru někdy v budoucnosti nebude někdo vykládat nějakým takovýmhle způsobem. Upozorňuji, že i přesto, že to k tomu svádí, nerad bych pak něco takového viděl. Takhle tedy ne přátelé.

 

Ozve se předehra k písni Das Engelandlied (text Hermann Löns, hudba Herms Niel). Zprava napochodují Richard a Viktorie v uniformách SS. Zastaví se v pravé části scény. Ostatní zpívají.

 

Sbor: (zpívají) Heute wollen wir ein Liedlein singen,

Trinken wollen wir den kühlen Wein
Und die Gläser sollen dazu klingen,
Denn es muß, es muß geschieden sein.

Gib' mir deine Hand, deine englisch' Hand, (v orig. weisse Hand)
Leb' wohl, mein Schatz, leb' wohl mein Schatz,
Leb' wohl, lebe wohl
Denn wir fahren, denn wir fahren,
Denn wir fahren gegen Engel Land, Engel Land.  (v orig. gegen Engeland)

 

Pokračuje se pouze instrumentálně. Richard a Viktorie napochodují doprostřed a otočí se směrem k divákům.

 

Richard: (hajluje) Sieg Heil! (s levou rukou sevřenou v pěst) Hail to Victory! (otočí se ke Sboru, rukama diriguje) Našemu vítězství – Na-zdar!

Sbor: Zdar!

 

Richard a Viktorie se otočí směrem k pravé straně scény. Sbor pokračuje v písni.

 

Sbor: (zpívají) Unsre Flagge und die wehet auf dem Maste,
Sie verkündet unsres Reiches Macht,
Denn wir wollen es nicht länger leiden,
Daß der Engel Papst darüber lacht. (v orig. der Englischmann)

 

Gib' mir deine Hand, deine englisch' Hand,
Leb' wohl, mein Schatz, leb' wohl mein Schatz,
Leb' wohl, lebe wohl
Denn wir fahren, denn wir fahren,
Denn wir fahren gegen Engel Land, Engel Land.

 

Na levé straně se se shora rozvine velký portrét žehnajícího papeže.

 

Sbor: (zpívají) Kommt die Kunde, daß ich bin gefallen,
Daß ich schlafe in der Meeresflut,
Weine nicht um mich, mein Schatz, und denke:
Für das Vaterland da floß sein Blut.

 

Mavet se otočí doleva a ostatní se postaví do řady za ní  držíce se za ramena a za zpěvu jako had odpochodují za Richardem a Viktorií vpravo.

 

Sbor: (zpívají) Gib' mir deine Hand, deine englisch' Hand,
Leb' wohl, mein Schatz, leb' wohl mein Schatz,
Leb' wohl, lebe wohl
Denn wir fahren, denn wir fahren,
Denn wir fahren gegen Engel Land, Engel Land.

 

Hudba dozní do ztracena.

 

 

Acta est fabula

 

 

---