Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNoční pohádka
Autor
Kami
Noc vzala svět do dlaní. Uspala děti vlahým větrem a těm, co nemohou spát, svítí na cestu miliony hvězdiček a jejich pán – Měsíc.
Na posteli s povlečením posetými kvítky sedí taková střapatá holka, kinklá nohama a marně volá spánek. Možná ani nechce spát, protože se bojí, že když usne, tak svět v té tmě zmrzne. Rukou hladí kvítky na peřině a domlouvá sněhu tam venku za oknem. Ztrať se, prosím, ztrať se a vrať mi zelenou trávu. Já takhle nemám po čem běhat. A ty přeci nechceš ubližovat zvířátkům a ptáčkům a kytičkám a oni kvůli tobě nemají co jíst. A sníh jen pokojně leží a neposlouchá – je mu to jedno.
Zato nahoře na obloze, kde si neposedné hvězdy házejí s planetami a s asteroidy hrají kuličky, přání malé holčičky trápí stejně malou hvězdičku, která sedí na cípu srpečku měsíce, má hlavu v dlaních a dumá. Jak jen jí můžu přinést spánek? Spánek je přeci zdravý a já ji tak můžu lépe hlídat a nosit ji krásné sny...
Copak tě trápí, maličká. Ozval se stříbrným hlasem Měsíc.
Víš, na Zemi je holčička, která nespí a měla by. Trápí se, protože se bojí, že sníh zabije všechno živé. A přitom by jí stačilo jenom vysvětlit, že sníh chrání přírodu před mrazem a že zvířátka stejně spí a rostliny taky.
Povzdechla si hvězda a pokračovala. Řekla bych jí to snem, ale když ona nespí...Měsíc se zamyslel. Můžeš jí to říct. Jsi ještě malá a nevíš všechno, ale existuje způsob, jak uklidnit pozemské dítě... Jenže tak ztratíš nás – svoji rodinu.
Prosím, řekni mi to. Zaškemrala.
Vznikla jsem přeci proto, abych tuhle holku hlídala, tak mi pomoz, ať můžu já pomoct jí.Tak dobrá. Rozeběhni se, sklouzmi se po mlhovině a skoč směrem k Zemi a až poletíš kolem, mysli na svoji holčičku. Ona tvoje slova uslyší a utiší se. Jenomže nevím, kde potom skončíš. Dodal smutně Měsíc.
Hvězda radostně poskočila a bez rozmýšlení běžela k mlhovině. Měsíc slyšel už jen ozvěnu jejího Děkuju...
Střapatá holka se zatím přemístila z postele k oknu a nepřátelsky koukala na závěje sněhu. Potom se s obavami zahleděla na oblohu, jestli ji nezakrývají těžké sněhové mraky. Mraky neviděla, bylo jasno. Krásně viděla, jak se nebem prohnala hvězda. Vykulila oči. Jůůů, padá hvězda. Maminka říká, že to si můžu něco přát a ono se to splní. Tak tedy: Když už sníh musí být – stejně ho mám ráda, dá se na něm sáňkovat a je s ním spousta legrace – tak ať je alespoň užitečný. Ať všechno přikryje, vždyť vypadá jako obrovská peřina, a zahřeje a zvířátka budou moci spát.
Důležitě si dala ruce v bok a spokojená s tím, jak to vymyslela ulehla do květované postele a usnula. Jistě se jí zdá něco hezkého. Podívej, hvězdičko, usmívá se.