KONEC

KONEC

Láska, byla tu a zase je pryč. Jen jako by prošla kolem.

Možná jsme ucítili ten závan rajského vzduchu, když dýchla, nic víc - nic míň. Je pryč a ani ty ani já k ní nenajdeme klíč.

Nic neřekl,  prostě odešel bez vysvětlení.
Že tě nemá už rád?
Nevíš jestli máš plakat nebo se smát. Jen slovo  "KONEC"  řekl, a tvůj pohled se s jeho střetl.
Jaký prý byl ten pohled? Byl vyděšený a začal se ztrácet v mlze slz.
Jeho pohled byl však chladný, bez jediného náznaku citu.

Když první slza spadla na vyschlý chodník, najednou se ti zdálo, že si v těch proklatě chladných očích něco zahlédla, ale jen na sekundu.
Byla to lítost? Bylo to dojetí? Nevíš.
V tak krátkém okamžiku se to nedalo postřehnout. A však jedno víš jistě. Hned potom se mu tam objevilo pohrdání z tvé slabosti a úšklebek na tváři.
Hlavou ti proběhlo  "teď už jen zbývá něco zlého podotknout a odejít."
Udělal to, on to opravdu udělal. 

"Jsi ubohá"  řekl a šel klidně pryč, snad šel i za jinou možná, kdo ví.
Jak může být tak krutý.

Otočila se za ním, on však už jí nevěnoval jediný pohled, až se ztratil v dálce.
I když byl pryč,  pro ni pořád jako by tam byl.

Po chvilce ji obestoupila samota, ten pocit, který nemá rád snad nikdo.

Dusno, které předpovídalo bouřku, vystřídal hustý déšť. Ani se nepohnula, prostě tam jen tak stála.

Začla se třást, nevěděla však, jestli zimou nebo usedavým pláčem. Bylo ji v ten moment všechno jedno.

Stála tam, lidé se dívali na dívku bez deštníku a celou promáčenou.

Prý moknou jen zamilovaní, pomyslela si, no, nejen ti. I zklamaní, aby smyli tu bolest.
Ať dělala co chtěla, ten pláč zastavit nemohla nešlo to, tak mu dala volný průběh.
Rifle i tričko měla celé promáčené, déšť byl stále silnější a bičoval její tvář.
Začala se jí rozmazávat řasenka, kterou si tak pečlivě a kvůli němu namalovala řasy.

Sedla si na patník a nechala kapky deště, aby ji ubíjely dál a dál. Nebránila se - neběžela se schovat jako ostatní, proč taky, není důvod vypadat hezky, vždyť není důvod ani být. Všechno jí teď připadalo zbytečné.

Sehnul se k ní neznámý stařík, chtěl jí pomoct, ale ona se na ně obořila. Nechtěla to udělat, nechtěla mu ublížit to nebyla ona, to vztek někde uvnitř vykouknul na chvíli ven.

Vstala a utíkala pryč. Stařík se díval chvíli za ní a pak šel dál.
Utíkala až tam ke starému lomu. Jako by se tam chtěla schovat před světem. Když byla malá bála se, že tady straší, dnes ale ne, dnes ne.
Vyběhla až na tu nejvyšší skálu, kde stála úplně na kraji. Chtěla pocítit strach o svůj život, ale necítila nic, jen chuť skočit. Chtěla, aby to on viděl, že je to jen k vůli němu. 

Ne, nechci aby to viděl, zas by jen řekl,  "jsi ubohá" a šel by dál. Dívala se do dálky, "ano jsem ubohá, jsem naprosto ubohá."  Říkala si.

Všechno kolem měla jako na dlani, město ba i les. Seběhla níž k lesu a objala strom. Někde slyšela, že se to tak  dělá, když chce člověk nabrat sílu a zdraví, ale opět necítila nic.
Všude byly jen staré vzpomínky, na něhu na lásku a na Mirka.

Vrátila se zpátky, znovu stoupla úplně na kraj skály a s neustálým pláčem přemýšlela nad svých životem.

Už neměla chuť žít. Zavřela oči a nechala se hladit větrem.
Tok myšlenek jí přerušil vítr, který fouknul o něco víc. Mrkla, na ruku jí dopadla jedna její řasa.

Tak řekni, ptám se, co si budeš přát?
Aby měl tě zase někdo hodně rád,
aby život měl konečně nějaký řád.
ať ty máš svou lásku komu dát, to všechno, že  si budeš přát.

Podívala se dolů,  "ach, jak je to vysoko." "Teď stačí jediný krok nebo skok, a konec by bylo tomu trápení."

Neví proč štěstí se obrátilo zády a láska už kolem neslídí, proč se dál už nemají rádi a slunce na ně nesvítí. Ona ještě neví, že tak to v životě chodí, ještě nezná ty pravidla, ona až teď pochopila, že láska bolí, že by se k vůli ní i zabila.
Jako ten pavouk v rohu v síti, má nějaký cíl, tak i ona ví, že oba měli na své skáze určitý díl.

Nedokáže žít s představou samoty. Čas a smrt jsou jediný sobě věrný pár, který vládne světu bez rozdílů.
Chtěla by najít smysl všeho, smysl svého života, ale teď ho nenajde, má před sebou ještě dlouhou cestu, je mladá.

"Nerozumím tomu, tak strašně to bolí." "Láska je tak krutá a nemá slitování, proč zrovna já."

Vyslovila na hlas větu, kterou si řekl nejednou každý z nás.

Přestala přemýšlet, podívala se dolů ze skály, nadechla se a jen tak v duchu jen tak pro sebe si řekla, "nemám proč tady teď už být."
Poslední myšlenka byla plná bolesti a patřila jemu.

Pak už jen krok, a padala do prázdna. Chvíli se nebála letěla jako ptáče.

Ale najednou v ní proletěla touha žít.
Rána a ukrutná bolest, v malé sekundě, možná poslední v jejím životě, se jí přehrála zbytečnost toho činu.
A pak už jen poslední výdech a konec.

KONEČNĚ PRYČ, Z PEKLA ZVANÝ SVĚT!