Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDěvčata v Řecku II
Autor
Sebastiana
Dny v Řecku plynuly jako voda. Moře bylo jako kafe, pláž poloprázdná. Dokonce jsme si všimly, že se zde dámy opalují nahoře bez. Hned jsme toho využily. Kousek od nás rozprostřela svou deku parta kluků. Podle mluvy, co bylo občas slyšet, to byli Němci.
Byla jsem si vědoma toho, že jsem blondýna, a proto jsem hodně používala opalovací olej, abych se nespálila. Chtěla jsem si lehnout na záda , abych se opálila i zepředu. Rozespalá ze sluníčka jsem si zrovna natírala na prsa hustě olej, když většina kluků se zvedla a úprkem běželi do moře. Irena s Jitkou se řehtaly. Nechápala jsem. Pak mi ale vysvětlily, že jak mě kluci pozorovali, že si mažu prsa olejem, dostali se do kompromitující situace.
„Jak, kompromitující situace?“ Nechápala jsem.
„Prostě měli „stan“, smála se Jitka.
„Aháá,“ bylo mi to už jasné.
No, do této situace se dostali ještě jednou. Irena totiž vyndala z kabelky svoji oblíbenou čokoládovou tyčinku. Protože bylo vedro, byla rozteklá a ona ji s požitkem olizovala, jen se jí jazýček míhal. Když chlapci odběhli znova, jen prohodila, že ty blonďáci nic nevydrží, usmála se na posledního, který tam zůstal, vycenila bílé zoubky a urafla vršek tyčinky. Myslím, že jsem od něho slyšela mezinárodní- AU , nebo něco takového.
Kousek od našeho bytu byl citrónový sad. Když jsme tam viděly majitele, jak očesává citrony, dovolily jsme se, jestli si můžeme sebrat ty spadlé, přezrálé. Mávnul rukou, že klidně. Koupily jsme cukr a udělaly bezva citronádu. Jen jsme se divily, že Irena pije již asi třetí litr. Ale jen do té doby, než jsme přišly na to, že si ji Irena vylepšuje Becherovkou.
„Se počuráš,“ prorokovala jí Jitka.
Na večeři jsme se oblékly krásně. Chtěly jsme pak vyrazit někam na kávu, nebo, kde bude hudba a tanec.
Já si oblékla na doporučení holek zelené krajkové body, přes to poloprůhledné fáčové šaty a doplnila zeleným šátkem přes ramena. Holky tvrdily, že barevně ladím, zeleně.
Jitka si vzala novou pušapku a aby to vyniklo, tak oblékla tričko s velkým výstřihem.
Irena si vzala své oblíbené šaty, které byly po straně ze síťované průhledné látky, takže bylo vidět, že nenosí spodní prádlo.
Pravidelně vedle našeho stolu seděla starší dvojice. Říkaly jsme jim - Paní Kobra a Oslík.
Paní totiž stále usykávala, když slyšela od našeho stolu nějaký nevhodný, či neslušný výraz. Vzhledem k tomu, že Irena jinak mluvit nedovedla, připadalo mi, že mám za zády rozzuřenou kobru. Pán zase nevěřícně kroutil hlavou. Jitka říkala, že jí připomíná oslíka z otcova starého auta, který při jízdě stále kýval hlavou. Akorát, že ten kýval- jojo a pán nene.
Když jsme přišly, oba si nás povýšeně pohledem změřili a Kobra pohoršeně sykla. Přemýšlela jsem, jestli nejsem moc zelená.
„Jsou skoro nahé,“ prohlásila nahlas Kobra.
No, to teda přehnala, rozhlédla jsem se okolo na ostatní strávníky. Všichni měli vzhledem k velkému horku na sobě co nejméně oblečení.
„Nene,“ bránila se Jitka a zdvihla okraj sukýnky a ukázala spodní krajkové kalhotky. „Hele, i spoďáry mám,...“
„Já ne,“ ozvala se Irena.
K našemu stolu přišel číšník Paolo, obdivně kouknul na Irenu a šeptal jí do ucha, pravděpodobně jak se mu líbí. V tom se od vedlejšího stolu ozvalo od Paní Kobry, že chtějí být také obslouženi, ať nezdržujem. Irena, aniž se otočila od Paola, jí vyfakovala zdviženým prstem a dovolila mu, aby jí políbil na tvář.
„Vodu!“Zavolala Kobra na tureckou dívčinu, která tam roznášela pití. Džbánek, který přinesla, otřela kapesníkem v místech, kde se ho dívčina dotýkala. Oslík objednal víno. Když ho přinesla, ochutnal a dívce ho vrátil, že je víno moc sladké. Věděly jsme, že Jasmína živí sama čtyři děti a víno bude muset zaplatit ze svého. Irena na ni mávla, aby víno přinesla k nám, že máme rády sladké víno.
Když jsme odcházely, dovečeřelo zrovna víc lidí, a tak byla ve dveřích východu tlačenice. V klidu jsme stály na konci, vždyť přece nikam nepospícháme. Najednou jsem cítila dloubnutí loktem do žeber a vzápětí ránu něčím těžkým do stehna. Paní Kobra s Oslíkem se rvali ven pomocí loktů a modřinu na stehně budu mít od její kabelky. Ta tam nosí určitě cihlu, nebo co. Stejně se museli zastavit. Ve dveřích východu brzdilo to, že kontrolovali kabelky. Kobra to zjistila, až když byla v pozici, odkud nemohla vycouvat, jak chtěla. A ejhle! V kabelce měla spoustu příborů (teda né cihla, jak jsem myslela), spoustu malých cukříků do kávy a pět loupáků. Asi doma neměli příbory. Ale pět loupáků? Vždyť měli jako my plnou penzi. Byly jsme denně přežrány, jak velké porce nám dávali. A Kobra byla ověšená zlatem, tak si asi nemuseli přivydělávat kradením příborů.
Irena se přitočila ke Kobře a znechuceně na ni zamlaskala. Kobra byla celá rudá, skoro mi jí bylo líto. Ale vzpomněla jsem si, jak štítivě utírali vše, čeho se dotkla Jasmína, ona turecká dívka a pocítila jsem zadostučinění.
Irena s námi nešla hned do kavárny, bavila se venku s jedním motorkářem. Prý za náma přijde za chvíli. Daly jsme si tam kávu. Přinesli nám něco černého, hustého na dně malého koflíku. Vypadalo to, že nám to zapomněli zalít horkou vodou. Anglicky jsme se snažily domluvit s číšníkem, jestli je to všechno a ukazovaly, že tam je kávy málo. Na dotaz, jestli je to vše, řekl: „Ne,“ a odešel. Čekaly jsme tedy, až přinese zbytek. Tak nás zastihla Irena. Vysvětlily jsme jí problém. Začala se šíleně řehtat. Prý je to vše, je to druh kávy a tak se pije. A „ne“ v řeckém jazyce znamená ano. Najednou se přestala smát, zvážněla a pronesla: „Tak, a teď jsem se z toho pochcala.
„Já ti to říkala, že nemáš tak pít tu citronádu,“ kývala hlavou Jitka a pak jsme se začaly všechny šíleně smát. Řekové nechápali, co je tak směšného a veselého na kávě.
„Jo, holky, na každého jednou dojde a „ne“ nemusí vždycky znamenat NE.